Jakýkoli systém by měl mít nastavené jisté hodnoty, které mi přijdou mnohem důležitější, nežli vystavování idolů, budování svatyň apod. V tomto směru se naprosto ztotožňuji s přístupem Alaina de Benoist. Nicméně to neznamená, že mám něco proti tomu, když si někdo svatyně, posvátná místa apod vybuduje.
Již několik let s oblibou říkám, že žijeme v zajímavé době. Podle čínské tradice, je prý odkaz na zajímavé časy kletbou, nu tak tedy máme dobu zakletou. Ale někomu, kdo najížděl do magie přes chaosmagii, jako já, se taková doba musí opravdu hodně líbit. Je super vypravovat se do prostředí či doby středověku ve snech, ale dnešek je holt dnešek. Navíc já bych musela jednak prchat před inkvizicí, ale i zabíjet inkvizicí a kdo to má pořád ta těla někde skladovat. Dokonce mám pocit, že kdybych žila v té době, jsem něco jako Van Helsing, jen bych nešla po krku týpkům typu Dráculu, ale týpkům typu de Torquemada.
Domnívám se a vždy jsem žila v přesvědčení, že pokud člověk něčemu rozumí, tak by měl umět stručně a jasně toto podat každému, i tomu, kdo problematice nehoví.
Jednou z hodnot, která je pro mě stěžejní, je svoboda. Svoboda jako taková se nám projevuje ve více oblastech, a kdo občas čte můj blog, možná si povšimne, že čas od času hodně se vymezuji proti manipulaci. Sice dosti lidi je přesvědčeno, že magie musí být o manipulaci, ale má osobní zkušenost ukazuje, že nemusí. Naopak, magie má poskytovat svobodu.
Nejhorším nástrojem na omezování svobody (uzurpátorství) jsou principy, které vymyslela Svatá inkvizice. Ostrakizování a ničení každého, kdo se vymyká jednolitému proudu. Samozřejmě zažili jsme potom v novodobých dějinách praktiky, jež dotáhly toto vše do krajnosti. Nicméně dnes se budu zabývat aktuální situaci, ovšem nikoli z pohledu politiky, ale z pohledu obecně hodnotového.
Hodnoty jako takové představují spíše myšlenkově entitu, nežli něco ryze hmotného, co lze zcela přesně definovat a vyčerpávajícím způsobem popsat. Důvod je jednoduchý. Hodnoty se vymykají nástrojům a přístupům technokracie, která se vyznačuje alibismem. Hodnoty naopak alibismus postrádají. Je velice těžké uchopit hodnoty natolik hmotně, aby mohly být popsány, lze je pouze přiblížit příkladem, ovšem nikdy ne škálou všech možných příkladů. A tak sociální inženýři, ať již ti normalizační, nebo ti dnešní volají: „Pojďme je přesně popsat, popsat všechny příklady.“ Často takto vypadají předpisy EU, již jen recitál (úvod do předpisu, který má být stručný a sloužit jako návod k interpretaci) obsahuje mnohdy tolik konkrétních příkladů, že to vyžaduje již hodně velké profesní nasazení nezapomínat, že jsme u recitálu (kdo by chtěl hodně konkrétní příklad, ať podívá se na nařízení GDPR, vydržet recitál na jeden zátah… to již je přímo na bestiální koncentraci Vůle bez touhy po výsledku).
A tak stává se, že přílišné definování v právním předpise zabíjí smysl, tedy hodnotu, kterou má chránit. Protože mimo normy technické, tento přístup v praxi působí potíže. Když máme nastaveno něco obecně, nezaskočí nás atypická situace. Vleze se do obecné hodnoty. Ovšem čím více konkrétní jsme, najednou cokoli jiného je neřešitelným problémem.
Hodnota jako taková nevyžaduje ochranu až do krajnosti. Jistě, je na místě chránit život, zdraví, majetek …., jak se děje v trestních kodexech. Ovšem již je na pováženou, zda je na místě přikazovat, jak s těmito hodnotami má být nakládáno. A proto je potřeba působit opatrně.
Jinak stane se, že příliš zaměřený ochránce hodnot promění se v inkvizitora.
Protože inkvizitor striktně rozlišuje ty dobré od těch špatných. Ty, kteří si zaslouží být chránění, od těch, kteří mají být odsouzeni. Byť dnes již nejde o hlavu, nicméně myšlenkové útoky pracují na stejném principu. Inkvizitoři dnešní doby jsou technokratičtí ideologové, kteří se shlédli v nějaké ideologii nabízející zaručeně ten pravý náhled na svět. A každého, kdo si dovoluje mít jiný názor, označí za nepřítele kolaborujícího s těmi druhými, kteří jsou ideologicky proti. Občas se vyskytne i taktika osobního útoku manipulativně navozující pocit: ty máš jiný názor, no tak jsi vadný, máš psychoproblém, protože my, ti hodní, přece dobře víme, že….
Možná to bude pro inkvizitory překvapením, ale je ještě pořád dosti lidí, kteří nepatří do politických škatulek, táborů a žádnou takovou ideologii nepovažují za přitažlivou, a možná ani ne za hodnou jejich pozornosti. Takže když potkají inkvizitora, dělají jen to, na co jsou zvyklí. Přímo řeknou, co si myslí. A to velmi vadí. Takové situace znám dobře, neb politiku považuji za systém přežívající na podivném egregoru mající tendence využívat jakoukoli energii, jen aby vyvolala iluzi reality. Prakticky tím štvu každého soudruha, jehož potkávám bez ohledu na jeho politickou příslušnost. I ty na netu. Politika totiž není hodnotou, politika je nástrojem, jak pracovat s mocí, kterou ji jedinci dobrovolně poskytují, je to princip jako v Nosferatu.
Svoboda počítá s tím, že každý člověk sám sobě je strůjcem svého štěstí. Kdo nevěří, ať podívá se na úvodní ustanovení občanského zákoníku. Tedy sám o sobě, nikoli závislý na jiných lidech. Či na systému. Sytém má pomoci lidem v situacích, kdy něco selže, ale jinak je na každém, aby hledal pomoc na konci své paže. Přijde mi ostudné obviňovat jiné z toho, že něco se nedaří či nepovedlo. Svědčí to o nemalé míře kreténství toho, kdo obviňuje. Možná proto nemám ráda pomluvy, nic jiného, nežli výšplechy zhrzeného kreténismu maskované jakože podívejte se, co mi tak strašně ublížilo…
Svoboda počítá i s tím, že lidé mají rozum průměrného člověka a také, že jej při svém konání používají (opětovně najdete to i v občanském zákoníku). Z toho jednoznačně vyplývá, že každý je schopen jisté dedukce, která vede k tomu, že si na různé věci vytváří nějaký svůj názor. Jasně, ideologové považuji za svojí svatou povinnost správného inkvizitora ten jednoznačně správný názor manipulativně podsouvat.
Ke svobodě patří jednoznačně odpovědnost. Na tu dnešní hyperkorektní a liberální směry zapomínají, ale často na ni zapomínají i ty směry z druhé strany. Ve výsledku je to jedno, oba tábory jen prosazují svou a chovají se inkvizitorsky. Odpovědnost je hezké téma, které krásně rozvíjí Alain de Benoist, a ačkoli ne se vším se ztotožňuji u něj, tak s jeho pojetím odpovědnosti – zcela. Sama princip odpovědnosti aplikuji i v magii.
Je nesmírně velký rozdíl mezi tím, když …..
A) dělám něco, protože mohu, mám k tomu svobodu, nástroje a nikoho tím nezraňuji (tedy mnohdy vyjma estetické hodnoty založené na jisté duševní aristokracii, ale ty pro zjednodušení ponechme stranou)….
od toho, když …….
B) dělám něco, protože to má smysl, smysl rozeznatelný a poznatelný, ač nemusí být přesně definován.
Za problém dnešní doby považuji jakékoli konání popsáno ad A).
Takové konání totiž postrádá hodnotu a kecy, že samo o sobě je hodnotou, jsou alibistické.
Nevím, jak to máte v pohanství, on de Benoist zase není právě ukázkou typického pohana, ale osobně mám hodně důvodů pro to si myslet, že magii, tedy pořádnou magii, ne nějakou game, nelze bez hodnot praktikovat.
Ale v jednom mám jasno. Pokud budeme mluvit jen o zařazení se do nějakého šuplíku, tady postačí nějaké vnější znaky typu kérka, a je to tam. Pokud máme mluvit o něčem vážnějším, bez systému hodnot se nic neobejde.
Komentáře