1.12.19

Když nejde to...





























Je lidské toužit po něčem, co nemáme, ale velmi přesně víme, co chceme. Často jde o něco, co nezávisí jenom na nás samotných, ale i na někom jiném. A čím konkrétnější je toto přání, tím hůře se naplňuje.

Někdy stává se, že čím déle člověk po něčem touží, tím více se odkládá. Něco, co vypadalo kdysi reálně, stává se nejasným, zamlženým, až se rozplyne do úplně opačné varianty.
A ať člověk dělá vše, co jen umí, nikam se neposouvá.

Stav, který každý z nás zažije. Chtěla bych konstatovat, že pro adepta magie je toto prožívat jednoduché. Není. Jelikož více vnímá energie jemné hmoty, spíše naopak.

Ať již věříme na zázrak, či nikoli, taková touha k naplnění nedojde. Je zde proto, aby se adept zbavil otroctví chtění. Pokud se má posunout zase dál, je taková vyhrocená touha, kterou se naučí překonávat i kvantovým skokem.

Překonávání touhy není příjemné, mnohdy člověk přichází o iluzi toho, co neměl. Jinak zůstane na půl cesty, navždy odsouzen k čekání na něco, co jednoduše nejde a ani se nedělo proto, aby se tak stalo.
  


25.11.19

O užitečnosti stínu


Ovlivněni jungiánským pohledem považujeme stín za odvrácenou stranu osobnosti, za něco, co je špatně, jako bychom předpokládali, že vše špatné a špinavé v nás se koncentruje právě tam a může se tiše rozlézat do celé osobnosti. Chceme stín integrovat do osobnosti a nějakým způsobem ji kultivovat. Tento přístup znamená přijmout svojí odvrácenou stranu a i to špatné jako součást nás samotných. Místo potlačování a maskování přijetí.

Tento příspěvek však není o jungiánském pohledu na stín. Věnuje se poněkud nevšednímu vnímání stínu z pohledu mytologie Khem. Pro civilizaci, kde Slunce pálilo, představoval stín něco úplně jiného. Byl ochranou a prostorem představujícím jisté útočiště.  Jít do stínu Boha, znamenalo žádat jej o ochranu, být v bezpečí.

Stín je místem, kde je světlo méně intenzivní a bývá spojeno s pocitem chladu. Příliš mnoho světla oslepuje a právě stín umožňuje vůbec podívat se, jak se věcí mají. V parném létě každý pochopí, o čem mluvím. Stín je místem odpočinku, kde lze načerpat síly před tím, než se člověk vydá dál. Prostředím, kde se cítíme pohodlně, osvěžení, v zákrytu a chránění před okolním horkem, potem a dřinou. Místo, kde lze přečkat v bezpečí. Je to jisté útočiště, kam se můžeme po určité dřině vrátit. Jenomže stín není věčnou komfortní zónou. Jak se Slunce pohybuje po obloze, mění se i poloha stínu a člověk nesetrvává na místě. Být ve stínu, znamená reagovat na proměnlivost jeho pozice. Stín neznamená, že pohyb ustál.

Stín není negativní, protože nestagnuje. Neposkytuje bezpečí, aniž by člověk nemusel pokračovat ve své cestě, neb stín sám je pohyblivým. Být ve stínu někoho neznamená jenom nevyniknout jako ten, kdo je první na ráně, ale zejména být pod ochranou. Pobyt ve stínu není tím, co je cílem cesty. Člověk by měl ustát pobyt i pod přímou palbou slunečných paprsků, tedy všedního života, neb o ničem jiném Slunce ani není. Být pod něčí ochranou znamená být na někoho odkázán a nejednat sám za sebe. Stín tak představuje přechodné bezpečí, aby člověk mohl ustát ve své běžné denní rutině, na svém piedestálu nebo se pokoušel projít dál pouští.       

  
 

28.10.19

Techniky a nástroje magie

Mezi lidmi, kteří se zajímají o magii se občas vyskytne diskuse, zda mají smysl rituály, když jsou tolik komplikované, anebo je lepší používat magii volné ruky. Zase u té, kde je záruka, že funguje?  Pro začátek je velmi komplikované se v tom vyznat. Protože každý začínající se musel setkat s více názory a protichůdnými přístupy, přitom každý si za svým stojí.

Moje zkušenost a můj pohled je takový, že člověk by se měl naučit a osvojit si tak nějak vše, pokud to tedy s magií myslí vážně. Magie jako taková funguje, pokud se s ní člověk sžije, stane se její součásti a ona jeho. Hrát si jednorázově s čímkoli jde, pokud  operatér netrvá na dlouhodobých výsledcích, potom je to nějak jedno.

Jestliže to čtenář myslí vážně, měl by prozkoumat a praktikovat různé přístupy. Jakákoli magická operace, pokud jde o vydařenou operaci, nabíjí a operatér by si ji měl umět užít, jinak postrádá smyslu. Potom není nic, co by bylo otravné, teatrální, hloupé či zbytečné. Jestliže narazíte na někoho, kdo dělá něco, co Vám nesedí, je fajn nekritizovat, ale zkusit si uvědomit, co to tomu člověku dává.

Nic

Pouhá myšlenka postačí a  člověku se splní, na co myslí. To se nám často stane, myslíme li na něco intenzivně (tím není řečeno, že je potřeba myslet i dlouho), aniž bychom chtěli magii používat. Je to fajn technika, když je potřeba pořešit akutní situaci a jaksi není času nazbyt. 
Je vhodné po operaci promyslet si, proč se člověk do takové situace dostal a zafixovat žádoucí stav.  Právě ono nedotažení do konce je příčinou, že situace kulminuje opětovně, až vzbuzuje pocit bezmoci, neb převládá pocit, že magie nic nezmůže.

Pozn. používat nic důsledně je problém, protože ono většina lidí potřebuje nějaké ukotvení na konkrétní záležitost. Jestliže se ale chceme něčeho zbavit, něčeho, co není dlouhodobou záležitostí, je nic ideální ve formě ignorace. Chce to ale i zde důslednost a důsledně na to nemyslet, aplikace  stavu - nechat záležitost flegmaticky být.


Mentální operace

Navenek vypadá velmi nenápadně, ale fakticky člověk něco dělá, neb jeho vědomí se koncentruje na prosazení Vůle. Nejde jenom o nějaký vnitřní dialog či projekci, ale operatér pomocí imaginace vytváří magicky realitu. On nejenom, že si představí žádoucí stav, on na jeho dosažení ve své mysli velmi intenzivně pracuje.
Mentální imaginace je v podstatě počátkem rituálu, neb člověk si umí vybavit prostředí. Pro klasika to může být jeho chrám astrální (či jiné místo), nebo příslušná sféra, nebo energie, s nimiž bude pracovat.
Ne vždy jsou podmínky pro provedení rituálu, je fajn naučit se jej provádět i mentálně.
Mentální operace může probíhat i jako práce s energií, kterou si člověk vizualizuje jako proud či tok a odlišuje různé energie od sebe. Může vypadat i jako práce na nějaké mapě (Strom života, Yggdrasill, čakry a pod.). Podstatné je, že člověk mentálně si vizualizuje a aktivně provede operaci. Lze v této dovednosti získat cvik, takže nakonec půjde o efektivní praxi. 
Práce se živly v této rovině je velmi dobrá, lze si představit vůni, slyšet živel, cítit jej na dotek, vnímal jeho specifické vlastnosti. 



Sigilium

Lze jej vytvořit rituálně, ale i bez vazby na rituál. Použít jakoukoli tradici anebo si jej vymyslet podle svého naladění, nechat se inspirovat spontánně nebo jej vytvořit v důsledku promyšlené syntézy. 
Se sigiliem lze pracovat mentálně, jakož i jej přenést na hmotný substrát (papír, dřevo, kámen). Dá se použít jednorázově, ale i stabilně. Je to na operatérovi. 
Samotné sigilium považuji za jednoduchý přechod mezi mentální a hmotnou operaci, protože minimálně příprava bude zahrnovat práci ve hmotné rovině. 

U sigilické magie se vytvořila v chaosmagii praxe tzv. abecedy přání, kdy si člověk vytvoří jednoduché glyfy na své touhy a potom již jenom skládá sigilia. K tomuto více doporučuji knihu od Fratera V. D., Praktická sigilická magie. S abecedou přání nepracuji, vytvářím své sigilie bez ní podle toho, jak situaci aktuálně cítím. Fungují. Nepochybuji o tom, že fungují i ty, sestavené podle abecedy přání. Je to na každém.




Rituál   

Dostáváme se k části nejvíce náročné a nejvíce formální. Jsou lidé, kteří nějaký rituál v plné palbě odzkoušeli, sehnali si pomůcky a jaksi jím unikal smysl, protože stejného efektu, který zamýšleli s rituálem, dosáhli i bez něj.
Je to jako chtít se naučit cizí jazyk tak, že si zvolíte komplikovaný text ihned na začátku a pořád dokola jej čtete. Časem zjistíte, že jsou i jednodušší způsoby, protože textu stejně nerozumíte a již vůbec nevíte, zda jste jej vyslovovali správně.

Pokud se chcete ritualizaci naučit, je potřeba počítat s tím, že to nebude hned a bude to vyžadovat nějakou praxi. Aby se dostavil úspěch, je rozumné dodržet několik základních věcí:

1. vybrat si jeden magický směr či tradici, který budete několik let praktikovat.
2. všude se začíná zjednodušenou verzi banishingu, dostanete tak základ, na kterém budete moci stavět dál. Také v této verzi není potřeba komplikovaných magických nástrojů a pod, vše postupně přijde.
3.  když se v rituálu pracuje se živly, je to o tom, ty živly vnímat pomocí vizualizace. Pokud se v něm pracuje se světy či sférami, platí, to stejné.
4. bude potřeba postupně studovat, co které části rituálu v daném směru znamenají, z čeho vycházejí, co s nimi souvisí.
5. až zvládáte se vším všudy jednoduchou verzi, přecházejte na verze komplikovanější. Machrů, co si hned myslí, že mají na to nejtěžší, běhá po světě hodně, jen u magie jaksi dlouho nevydrželi.  


Závěrem:
Klasická magie je spojována s rituály, které bez znalosti teorie, která k ní patří, jaksi nedávají smysl. Ono se jednoduše nestane nic moc, možná osobní Strážce prahu dosti drsně adeptovi ukáže, na co má. Potom se mu dějí zajímavé věci mající parapsychologické rozměry. 
Dnes je možné věnovat se různým směrům, klasika není směrem jediným. I tyto jiné směry mají své rituály.
Anebo je možné být na volné noze a vybírat, zda vůbec rituál do své praxe zahnout, a pokud ano, jaký.
Mám za sebou různá období, takže podstatné je, aby si člověk, jakkoli se již rozhodne svojí magickou praxi provádět, toto provádění užil. Vše, co děláme s radostí a láskou, sebou časem nese výsledek. 

   

9.9.19

O channelingu

Kdo promlouvá to do ticha a naší duši zaplňuje ... ne ozvěna to rozlitá v údolí existence...




Je možné, aby člověk slyšel hlasy odjinud, které by mu předávaly poznání. Spoustu publikací autorů přesvědčujících nás, že to tak je, další skupina nás pro změnu ujišťuje, že nikoli, pouze nám může začít hrabat.
Takto zjednodušeně se dá odbýt jakýkoli channeling, ovšem mnohdy z toho nejsou jen nesmyslné haluze, ale naopak, pravda.

Channeling je v magii regulérní praktikum, jen by měl člověk dbát na nějaké ty bezpečnostní pravidla, aby neskončil s egem větším než Zeppelin. Pokud se podíváme do historie magie, zjistíme, že jej vyžíval např.  John Dee, madame Blavatská, ale i Crowley. Však co jiného jsou kontakty s enochiánskými entitami, které nadiktovaly systém, do něhož jen tak někdo nepronikne, tajní vůdci či Aiwass. Na to, co se dělo, se nazírá dvojím způsobem. Buď jako na kontakt s jinou inteligenci, v běžné hmotné formě se nevyskytující, anebo jako na rozhovor mága se svojí éterickou části. Netroufám si říci, co je u kterého z těchto velikánů minulosti pravdou, neb neměla jsem tu čest osobně s nimi promluvit a konfrontovat s pocity z vlastní zkušenosti. Ono je to v podstatě jedno, podstatné je, že všichni posunuli magii zase o kousek dál.


Channeling jako metoda byl již několikrát zdiskreditován, neb právě tím se zaštiťuje každý člověk, mající neposedné myšlenky, točící se kolem jeho komplexu, vyvěrající do touhy tu spasit svět, tu zase poučit lidstvo, anebo zprostředkovat lidem moudrost kdejaké entity. Pravdou je, že úspěch měli pouze ti, kteří zůstali více u básnického obrazu, viz A. Crowley a vydání jeho Liber al vel Legis. Tato poetika je natolik malebná a skrývající různé nuance interpretace, že je naprosto jedno, zda se jedná o samostatnou inteligenci anebo o část osobnosti samotného A. Crowleyho.  Naproti tomu Madame Blavatská, která si ve sděleních svých mistrů dovolila býti více adresná, několikrát čelila podezření, že záměrně podvádí.
Přesto ani její vize nelze srovnávat s některými New Age kázáními, jejich účelem je vyprodat co nejvíce pseudosdělení např. Thotha, Setha, mimozemšťanů apod. Myslím si, že autorky (či autoři) zůstaly někde na počátku a baví je plácat se v kaluži, kterou si objevily. Podobný balast kazí channelingu pověst, ale nevadí. Nejde o záležitost masově dostupnou, a když již informace vyšly ze skryta ven, jsou alespoň rozmělňovány natolik, že člověk bez zkušenosti rozdílu nepozná. Jako v každé oblasti, i zde ambiciózní převyšují talentované a vůbec channelingu nevadí, že u jedné kaluže se více lidí plácá. V podstatě je kaluž energickým letadlem postaveným na tom, že entita přímo sděluje moudrost lidstvu prostřednictvím talentovaných jedinců. Nachytá tak ctitele těchto praktik na tom, že on je výjimečný, patří mezi výjimečné, má dar…. (lze dosadit jakékoli novodobé esohlášky), aby také společně s autorem slyšel…    
Samozřejmě není potřeba zatracovat všechny, co začínají takovýmto nesmyslem. Talentovanému člověku časem dojde, kde je chyba v systému a pochopí, že místo hovorů s …. pouze energicky podporuje něčí konstrukci a jeho finanční prospěch. Každý nějak začíná.   
Popravdě, osobně se domnívám, že jakékoli sdělení, které člověku nařizuje, striktně jej omezuje, bude vždy, a mnohdy nikoli neprávem, bráno jako sdělení podvodníka. Nelze po druhém chtít, by se moc dobře podvolil něčemu, co nám zdálo se, jen proto, že nám se to hodí do krámu. Dovolím si tvrdit, že pro jinou inteligenci je snazší druhému člověku přímo či náznakem dát najevo, co by měl či neměl činit, než s tímto jít za námi, abychom tomu druhému jen tak řekli.

Channeling provozuji velmi často téměř 10 let. Za tuto dobu jsem zpočátku vychytala informace pravdivé, nicméně začátky byly zajímavé, často zkreslené. Vyzkoušela jsem i skupinové praktikování channelingu, ale dá se říci, že zde je výsledek mnohem diskutabilnější. Doposud jsem o tématu otevřeně nemluvila, ale domnívám se, že již nastal čas, abych něco k tomuto řekla. 

Toto slovo se vžilo pro označení situací, kdy dochází k propojení kanálů člověka s něčím více paranormálním. Lze úspěšně rozvinout i teorii, že na vše, co kdy bylo vymyšleno se lze skrze kolektivní vědomí napojit. (Tolik ze slovníku esoteriky.)

Channeling je metodou, která vyžaduje změnu stavu vědomí či schopnost alespoň se v této hladině vyskytovat. Dovolím si předložit čtenáři několik rad týkající se této metody, ať již channeling sá praktikuje, či se pouze setkal s popisem takové zkušenosti někoho jiného.

Především je velmi užitečné, aby si čtenář uvědomil, že není jedinou osobou, které se podobné věci dějí. Takových osob je hodně, bylo jich a ještě bude. Dostat se do stavu změněného vědomí natolik, aby člověk poslouchal něco či něco viděl, není až natolik výjimečnou záležitostí. Výjimečné je oddělit zrno od plev a ze slyšeného vybrat to, co je pro něj podstatné, co posune jej dál.
Je potřeba si uvědomit, že ač jde o spojení ve snu, transu, nebo tzv. snu za bdění, vždy předmětem bude něco, co člověka nějak aktuálně zajímá. Hledáme-li pouhou inspiraci, či posun při řešení problémů, může být tento impulz naším osvícením. Běda však, když se rozhodneme, že tato slova je škoda nechávat si jen pro sebe, ale je potřeba je vnutit dalším lidem, či nedej bohové, přinutit je, aby slova vzali vážně a něco dělali-nedělali.

Čím delší sdělení, tím více stoupá pravděpodobnost šumu. Mezi vysílač a přijímač se dostaly nějaké jiné informace, které podstatné sdělení zkreslují, protože máme tu vlastnost, že vše si přibarvíme tak, aby nám to znělo líbivě. Nestavím se k tomuto příliš příkře, neb nějakou motivaci pro cokoli je vytvořit si potřeba. Až později, kdy se nám metoda osvědčí jako užitečná, je vhodné se zbytečného zbavovat.

Zbavení se fantazijní části sdělení se těžce uchopuje, protože každý z nás je jiný, má jiné priority a v daný okamžik jsou u něj aktuální jiné věci. Nedají se tedy nějak přesně uchopit. Vodítkem není ani vyhození všeho, co zní nesmyslně, neb nejednou se potvrdilo, že to vypadá šíleně, se ukázalo jako pravdou. Je pouze jediný způsob. Pokud možno co nejvíce přesně si slyšené či vnímané jinak psát. Vracet se k zapsanému a soustředit se na to, co vyšlo, a na to, co nikoli. Je to zdlouhavé, chce to čas, ale posléze člověk získá cit a nějak vytratí se ona vata navíc. Potom již je dosti pravděpodobné, že se vyjeví pouze to, co skutečně je reálné.

Pokud mám tendence mluvit o reálném channelingu, myslím tím reálný, nikoli fantazijní kontakt, s jinou bytostí a reálné sdělení, které není protkáno fantazijními hláškami. Nenamlouvejme si, zejména v počátku máme tendence k vychytávání fantazijních přání, představ, prostě všeho toho balastu, protože bez fantazie není imaginace a chce to trochu času, aby se jeden naučil odlišit imaginaci od fantazie.

Channeling je dobrou metodou pro kontakt se svým astrálním tělem. Toto z našeho pohledu může se jevit a často se jeví jako vzdálená entita. Může mít různé vrstvy, resp. v různých vrstvách éterické reality vypadá jinak. Pokud má čtenář trochu rozvinuté jasnovidé schopnosti, může mu takto jeho éterická část dávat obrazy o tom, co se právě děje s jeho blízkými nebo ve věci, na které má on sám (zejména jeho éterická část) velký osobní zájem apod.

Osvědčila se mi metoda odosobnění se od sdělení. Jednoduše si sdělované zapsat, nechat chvíli být a posléze ve vhodnou chvíli se k tomu vrátit. Čím více neutrálně budeme sdělované přijímat, tím více detailů (těch, které
sedí) se dočkáme. Ke škodě není ani mít přestávky, protože tak se postupně něco sděluje a bude to dávat smysl, až toho vyvstane více. Za tímto účelem je velmi vhodné psát si deník speciálně určený pro tato sdělení včetně okolností sdělování. 

Čím méně zábran budeme mít vůči sdělovanému, tím více se dovíme.
Nejde o to být nejlepší nebo něco někomu dokázat, ale ověřit si, zda právě channeling je vhodnou metodou práce právě a konkrétně pro vás. Pokud ano, nejvíce podstatná jsou samotná sdělení. Nebojte se po čase barevně odlišit ta, co se projevila v realitě (ano, některá se mohou doslovně vyplnit, vyřčené někdo jiný téměř doslova zopakuje a pod), od těch, co nikoli (nebojme se označit balast, časem se k němu vrátit a říci si, proč právě takový balast náš mozek potřebuje (potřeboval). Nepovažuji balast, vatu… za neužitečné. Pouze nejde o informace získané channelingem. Pokud budete mít zápisky dejme tomu za 3 roky, zjistíte, že ona vata dávala smysl, abyste si vůbec schopnost pracovat s channelingem vypěstovali. Určitě zde naleznete po čase posun k čistější práci.




27.8.19

Cesta za Sluncem X. (Smrt)


"Dobré ráno." uslyšela Chiara nad svojí hlavou a téměř vyskočila z postele. Od jejího posledního setkání se Samuelem uplynuly téměř dva roky a ona o něm neměla doposud žádné zprávy. Pro ni nešlo o konec její cesty, pouze o konec cesty společné. Potlačila zklamání i vztek z promarněného času. Naučila se pracovat v Chrámu, neb Třetí  i ostatní ji podali pomocnou ruku.

Již pro ni nebyl pouhým materializovaným přízrakem, ale osobou z masa a kostí. Jednou za půl roku potkávali se i jako obyčejní lidé ve staré kavárně, na starém hřbitově, anebo jen tak v nějaké podivné budově vždy pečlivě předem připraveného města. Tam sjednotili si práci, kterou bylo potřeba provést na hmotě, v běžné realitě. Co ji ale Třetí neřekl, že občas osloví Sama a mluví s ním o Chiaře. Jméno Chiara ji zůstalo tam v chrámu, však určil ji ho budoucí Sedmý.

Třetí pochopil Samuelovou touhu porozumět sobě samotnému skrze Chiaru. Nebylo pro něj problém vypracovat koncept psychologických prací a pokusů v akademické rovině o snové práci se sebou skrze různé představy a imaga. Za tímto účelem vystupoval jako praktický psychoanalytik, který z důvodu diskrétnosti neuvádí své jméno ani jméno klientů, založil webové stránky. Poté, co uveřejnil příběh Jackie, která se ve snu potkala s mužem, a ten ji považoval za své vlastní imago, ozval se mu na mailovou adresu určenou pro čtenáře stránek i Sam. Jistě, byli zde i jiní čtenáři, souhlasili se zveřejněním některých svých rozhovorů s pánem psychoanalytikem. Třetí nemusel předstírat znalosti psychologie, sám byl psychologem a jeho akademická dráha, tu a tam okořeněná praxí, byla nesmírně zajímavá. Pro tuto dráhu se rozhodl, neb usoudil, že pro Chrám bude užitečné, když někdo z kněží důvěrně pozná přístup moderní k věcem týkající se duše. Jenomže Chiara o tomto neměla ani tušení. Pořád byla nejmladší a všechna tajemství znali prozatím pouze první tři.

Nedělal to ze žertu či nejapné zvědavosti, kdyby věci fungovaly, jak mají vůbec by k tomuto nemusel přistoupit. Jednoho dne přišla Chiara na smluvené místo na Pére-Lachaise. Chtěla skončit v Chrámu, protože dle svých slov se neuvěřitelně zklamala. Podobnou krizi znali všichni kněží v Chrámu před ní. A každá krize jednoho z nich vyžadovala pomocnou ruku od ostatních. Vyslechli její pocity, odmítala říci, co se vlastně stalo. Rozhodli se rychle, vzájemně beze slov a nevyptávali se na příběh samotný. Místo toho ji objasňovali, jak každý z nich podobné pocity zažil. Bylo to na dlouho a trvalo to, než člověk své selhání sám sobě odpustil, neb každý z nich byl chybující lidskou bytostí. Pokoušeli se jí pomoci, ale pořád jím něco podstatného unikalo.

Nebylo těžké si povídat se Samem o tématu, jímž žil. Byl zklamaný, protože jeho cesta k části své vlastní, jíž pojmenoval jako Chiara se najednou uzavřela. Chyběla mu velice a on neuměl cestu k ní znovu otevřít. Třetí se choval v rámci, který Sam pobíral, tedy v rámci vymezeném psychologii. Neohromoval jej důkazy o jeho snové vizi, chrámu, o tom, co sám s ním zažil. Podstatná byla určitá povědomost Samova, jakoby jej znal.


Sam vypověděl postupně, jak poznal svojí doposud nepoznanou část, která vyjevila se, až po přečtení jednoho středověkého manuskriptu, jehož přepis se mu za zvláštních okolností povedlo získat. Bylo to o Cestě za Sluncem. Když vážně uvažoval o podniknutí cesty, najednou, po jednom večírku se na této cestě ocitl, a co hůře, přibral sebou i kamarády. Poznal přitom bytost, která mu naprosto imponovala a on neuměl ji nejdříve poznat. Tak cizí a nelidská mu přišla, jako pohádková víla. Třetí ani chvíli nepřemýšlel o tom, zda přeci jenom neříci Samovi pravdu. Sám by mohl odvykládat mu část jeho snu. Jenomže také věděl, že poznání založené na vlastní zkušenosti, musí přijmout si člověk sám. Samova jistota byla neotřesitelná. Jakákoli jiná interpretace by neseděla do jeho scény světa a on by se mohl i napořád zatvrdit. Raději poslouchal a pobízel jej k popsaní své zkušenosti a zejména svých pocitů.

Ona část odmítala se Samovi odhalit a neustále trvala na tom, že je člověkem, dokonce snad i naznačila, že někým jiným. Vyzkoušel chymickou svatbu, sebeiniciaci, ovšem ničeho nedosáhl. Krása přála si zůstat neznámou cizinkou. Po všech úvahách o Stromu života a jeho stínu, uvědomil si jedno, ona jeho část pochází z podsvětí a neví o něm. Bylo potřeba ji absorvovat do sebe. Ale jak. Logicky dospěl k závěru, že to on je tím vyspělejším, a potřeboval, aby uvědomila si to i ona.
Inspiraci mu byly jeho paměti, tam našel popsané, jak při kontaktu se svým Vyšším Já musel projít zkouškou smrti. Ta zkouška zabila jeho přízemnost a on si vše vybavil. Od té doby žil v souznění se svým Vyšším Já. On je tím vyspělejším a musí stejnou zkouškou nechat projít i onu bytost. Dal si hodně práce s tím, aby postupně svojí katanu dostal do sféry jemně hmotné skrze její ritualizaci. Potřeboval ji i tam, jako svoji zbraň. Již čekal jen na signál.

Jednou dostal se do prostoru, který ona nazývala domovem. Právě tam objevil její starší a moudřejší verzi, ale ta je opustila, zanechala samotné. Probral se na loži se svojí královnou. Ještě spala, když zhmotnil svojí katanu, postavil se nad ní. Prudce otevřela oči. Okamžitě uhodla, že je v ohrožení života. Když rozmáchl rukou, aby ji sťal hlavu, zakřičela "neeeeeeee!". Najednou se jeho pohyb zadržel něčím, co nebyl schopen identifikovat. Jakoby jej něco, jakási příšera drápy vzala za záda a z ničeho nic se ocitnul zpět prudce ve svém těle. Probral se ve své posteli, celý se třásl. Několik dnů poté měl horečku a Chiaru již nikdy od té doby nespatřil.
Ne, neumí si vysvětlit onu sílu, která jej hodila zpět do těla. Ani Třetí neměl žádného vysvětlení. Nikdo z Chrámu se akce nezúčastnil. První povídala pouze o legendě dračího muže. Sam přiznal, že měl několik dnů škrábance na zádech, vysokou horečku a od té doby nenašel ani svojí katanu. Zbyl po ní pouze prázdný obal na zdi. Nepamatuje si, že by mimo zhmotnění katany jakkoli s ní manipuloval. Pustil ji tehdy z ruky? Možná.   
Poněkud znepokojený Třetí dostavil se osobně a fyzicky plně přítomen do domu Chiary. Poznal její babičku i králíčka. Po dračí přítomnosti zde nebyla ani stopa. Když Chiara připravila vše tak, jak bylo podle toho osudného rána, vytáhla zpod postele katanu. Bez obalu.
Pochopil najednou vše. Fyzická hrozba smrti transformovala do změny přístupu Chiary k Samovi. Byl nebezpečný, z jejího pohledu posedlý. Odstřihla jej a zůstala pouze pochybnost, proč pracovat v Chrámu pro lidí, kteří jsou těmi nejvíce nebezpečnými bytostmi ze všech. Drak nad nimi, viděn pouze Chiarou, se spokojeně zavrtěl.      

13.8.19

Úvaha o sklonku dne a trocha Khem...



























V pradávných dobách začínal nový den západem Slunce. Právě tento okamžik byl pro staré astrology, alespoň ty egyptské, podstatným, neb planety, které vycházely, vládly celému dni. Bylo to logické, protože právě tyto planety bylo možno vidět. Dnes to máme jinak, také již hodně dlouho, na sklonku dne spíše se loučíme se dnem a vítáme noc, přemýšlíme, uvažujeme a rekapitulujeme.

Pokud by člověk chtěl dělat divinaci, bylo by vhodné udělat ji k večeru, chceme-li se napojit na něco původního. Anebo být starým modernistou a začínat den ránem. Ať tak či onak, je dobré na chvíli se zastavit a popřemýšlet, jaký může být den, který přichází, jaký potenciál je v něm obsažen.

Jsem sova, takže myšlenka, že po sprše něco nového začíná, je pro mně velmi přívětivá. Je to okamžik, kdy přemýšlím nad inspirací,  rozhoduji se, co podniknu. Naproti tomu jógu cvičím ráda ráno, protáhnu se po spánku a oslavím tak, že Slunce Ra nebylo v zásvětí zničeno, že jeho bárka s dalšími bytostmi přežila střet s Apopem opětovně se ctí. Věděli jste, že po boku Ra bojuje i Sutech? Ano, ten zlý, který zavraždil vlastního bratra Usira. Oprášení jeho kultu i v dnešní době tedy není až tak úplně od věci. Jasně, byly tam nějaké půtky s Horem, ale díky šikovnosti Eseth dlouze nerovný boj Hor  nakonec ustál. Jistě, jde o dítě Eseth, která nic neponechávala náhodě a zajistila, že nejenom byl zplozen, ač oživení mrtvého těla Usira včetně doplnění nahrážky za penis nebylo jednoduché, ani další uchování Hora na živu. Mít Eseth v péči Achilla, nic jako Achillova pata by neexistovalo. Jistě, každý plán má slabé místo, ale bohyně neznalá msty konala vždy v souvislosti s řádem, takže slabé místo nebylo objeveno.

Třeba o lidech, kteří postavili Stonehenge, nevíme, proč tak učinili. Přitom, co se týče stáří, je srovnatelný s pyramidami. Jsou zde pouze novější pověsti ohledně Ďábla či Merlina, ten byl za syna ďábla považován. Mám pro Merlina slabost, nicméně Stonehenge je starší, než předpoklad doby, ve které mohl žít Artuš. Podstatné pro dnešní dobu je, že se jedná o nesmírně inspirativní místo.

Je večer, začíná potenciál pro další den, který je potřeba využít. Možná postačí si alespoň něco přát a ono podvědomí udělá své. Z Eseth můžeme si vzít vytrvalost jít za svým, či požádat ji o ochranu.
V takovém případě se vyvarujte myšlenek na mstu či něco škaredého pro druhého člověka. Nebude to fungovat. Merlinem může být každý z nás. Možná nejde ani o jméno, jako spíše o titul čaroděje.






5.8.19

Devět dveří Midgardu

Nejdříve krátký osobní úvod, jak bývá mým zvykem. V posledních létech se má praxe profilovala dvěma směry, tím prvním je Khem, druhým cesta k Ódhinovi prostřednictvím run. Nedá se říci, že tyto směry jsou si podobné, protože nejde stejný systém postavit na oba. Runy jsou něco jiného, nežli Medu-Netcher, a přístupy jsou odlišné. Nejde jen o to, vyměnit jeden Pantheon za druhý, jde o to, dělat obojí pořádně.  





Runy jsem měla vždy spojené pouze s pohanstvím a ačkoli mně nějak přitahovaly, neuměla jsem k ním najít cestu. Mé počátky byly před 8 léty, kdy jsem s Guidem von Listem poznala, že ony jsou perfektně provázené s hmotou a dá se s nimi provádět mnohé. Jenomže Guido byl pro mne pouze úvodem, ne  systematickým učením se runové magii, což mně apriori zajímalo. Pod magií jsem si vždy představovala funkční systém nezávislý na Pantheonu, protože entity, ať již jakékoli, jsou vždy bonusem a přínosem, nikoli magii samotnou. A tak jsem armanenský futhark velmi jednoduše odpraktikovala, zejména prvních pár run hodně věci vyřešilo a nechala je být.
V tu dobu jsem ani netušila, že Guidem to tak nějak začíná.  


Stručně řečeno,  několik let se ohledně run nic podstatného nedělo (čtenář jistě pozná známou větu ze ság) a potom jsem v roce 2015 narazila na runařku, která runy bravurně ovládala. Díky tomu jsem poznala systém Devíti dveří do Midgardu, který provede adepta runové magie od začátku do konce. Jedná se o knihu Edreda Thorssona: The Nine Doors of Midgard, jejíž revidované vydání v roce 2016 vydala Runová Gilda (The Rune-Gild), a která je dostupná přes Amazon či Book Depository v podstatě každému zájemci, který se chce naučit pořádné práci s runami. Obsah knihy je založen na stanovení programu, jak se naučit pracovat s runami, nehrozí, že by se adept dovídal nadbytečné informace o Gildě, natož, aby kniha byla směřována jako reklama k náboru členstva.  
Jakmile jsem si přečetla úvod, kdy Thorsson popisuje svůj přístup k učení se práce
s runami, mé pochybnosti zmizely. Lze se ním inspirovat a udělat si pořádek v jakémkoli magickém směru či počínání. Podstatné podle Thorssona jsou nejenom vědomosti, ale také i praktikum. Ovšem čtenář se neobejde bez znalosti angličtiny. Naštěstí hodně ság a Eddy jsou přeloženy do češtiny, dá se najít i něco o historii.



Několik postřehů:

Aby člověk knihu používal, není potřeba být členem Runové Gildy, kniha je určena každému, kdo má zájem o runy. Naopak, Gilda předpokládá, že zájemce o členství nějakou dobu praktikuje výlučně sám. 

Je jedno, zda je adept praktikujícím pohanem, věnuje se jakékoli jiné magii, anebo přistupuje k magii jen psychologicky či skrze energie. 

Je možné začít s tímto systémem a nemít žádnou zkušenost s runami, magií, ani dokonce nemít přečtené ságy, to vše se postupně zapojí.

Nejde o knihu, kterou čtenář přečte od začátku do konce, ale o systém nastavené několikatileté práce na tom, aby člověk absolvoval všechny dveře (či alespoň co nejvíce dveří). Osobně doporučuji bez ohledu na předchozí zkušenost s magií začít od začátku, zvykat si na novou terminologii, přístup a nedokazovat si vlastní genialitu, to runy moc nebere. První roky se předpokládá každodenní práce (alespoň po většinu roku). Nejdříve to odsýpá, potom se to táhne, ale přežít táhnoucí se dveře stojí za to, mnohé věci se automatizují.

Studium je podstatnou části práce s knihou. Narovinu, kdo se do toho pustí, musí počítat s tím, že si postupně pořídí i jinou doporučenou literaturu. Jedná se o Eddy a ságy, které lze najít v češtině, a potom je to literatura v angličtině o historii run, o runách, o runové magii, o praktikování magie na Islandu, o runových pozicích, o runové mytologii... Pokud to adept vydrží, vyvstane přirozený zájem o jinou literaturu, nežli tu doporučenou. Časem si člověk začne uvědomovat vlastní kořeny a historie mění jeho vztah k předkům, které si lépe uvědomuje. Není knihomolství jako knihomolství. Věnovat se přitom i jiné magii je náročnější, protože zejména zpočátku je zde spousta nových věcí. Poté zase hrozí, že se chce jít více do hloubky, ono to pohlcuje docela.  Ke každým dveřím je doporučená literatura, takže to jde zvládat postupně.  

Praktikum s runami je taktéž běžnou denní rutinou. Rozjíždí se pozvolna, člověk pracuje nejdříve s prvními 12 runami, nato navazují další dveře s dalšími 12 runami. Adept si vede denník, kde si provádí analýzu, přibližuje se k odianskému pohledu na svět, učí se dýchat s runami, vizualizovat runy, meditovat s runami, zvyká si na runové pozice. S každými dveřmi přibývá i tréning praktických dovedností s runami.

Pokud zájemce o runy nemá v úmyslu strávit několik let denně s runami, postačí, když si podle svého zájmu pořídí jakoukoli jinou Thorssonovou knihu. Jsou běžně v anglickém jazyce dostupné, některé jsou obecné, jiné se již více zaměřují na určitou oblast. Nakonec jedna z nich je i přeložená do češtiny Futhark, Runy v praxi, její recenzi naleznete zde: recenze, Š. Sedláková  


Proč považuji tuto praxi za užitečnou:

Curiculum runové práce není běh na krátké tratě. Chce to vydržet a nevzdávat. Jistě, jsou okolnosti, které nás nutí přerušit praktikováni, ale potom je lepší udělat alespoň kousek, nežli nic. Práce s runami postupně sladí energie člověka. Vše nepodstatné se odbourává postupně a plynule, což je přínosem pro zaměření se na důležité věci. 

Přirozeným následkem je okleštění zájmů a věnování se pořádně méně věcem. Najednou se otvírají v životě možnosti, o nichž předtím člověk neměl ani tušení. Osobně toto považuji za úžasný dar, neb táto praxe nevede k přelétavému hledání sebe sama, ale k postupnému budování i v jiných rovinách života, nežli jenom v runové magii.

Zajímavé prožitky v různých rovinách vědomí nabývají stability.        

Možnost napravit podstatné věci, které předtím nebyly dobře zvládnuté či se poškodily.

Kreativita a možnost seberealizace s runami. 

Narovnávání handicapů, což může se zpočátku jevit bolestivé, ale ono si to postupně sedne.

Otevření dveří do mystéria a mystiky, která nejenom dává smysl životu, ale má i význam pro život.

Nezanedbatelná je i skutečnost, že pokud se člověk najde v runách a severské mytologii, může si jakékoli praktikum velmi dobře užít. 

21.6.19

Batolecí věk mága

A naučil se něčemu, zjistil, že něco již ovlivní a začal si uvědomovat svojí moc. Pochopil, že na prvním místě je pouze jediná osoba - on sám.

 

Tak nějak se dá parafrázovat vstup do batolecího věku mága, který zdá se býti požehnáním. Jediné, čeho mág zná, je jeho vlastní vůle nezakalené jakýmkoli podnětem mimo vlastní ego. Sám vše ví nejlépe, vše zná a cokoli jiného je zbytečné. Proč se podívat, jak svojí praxi rozvíjejí lidé jinde. Na co. On sám jediný je nezávislý a sám se sebou si vystačí. Absolutně bez jakékoli pochybnosti odmítá vše, čím by jeho nevědomost mohla být jenom trochu ohrožená. Na co. Jen on sám již vše přečetl a vše dobře zná. Co mu tam bude někdo jiný vykládat nebo jej poučovat. V českém prostředí se tato mutace často projevuje nechutí k anglickému jazyku. Možná proto, že v tomto jazyce lze nalézt vše, co týká se magie, a nedejbože, kdyby mág poznal, že jeho pojetí magie připomíná dětskou hračku a on sám pouze táhne kačera za sebou, protože pouze on sám je všemocný.

Je jako batole opilé všemocnosti a neschopné jakkoli se zbavit za sebou starého kačera táhnoucího si na provázku. právě tento kačer představuje zbytky vědění, které kdysi nabyl, ale i to je zdeformováno jeho osobním přístupem a nechuti učit se cokoli jiného. Protože na co.

Batolecím věkem si v magii projde každý. Hloupé je, když se tento věk protáhne na několik desítek let. Prostě takové lidi vidíte a zjistíte, že se vůbec v ničem nezměnili. Při troše zkoumání lze dospět
k závěru, že ačkoli zpočátku vykazují známky inovace stran maskování své zkostnatělosti, nakonec je to zase to jediné: nikdo neví, co dělám, je to moje tajemství... já nikomu neřeknu, co dělám, protože takto by kdokoli mohl přijít na to, že vlastně toho až tolik neumím (mnohdy maskováno, nikdo jiný nepochopil smysl tak, jako já a nepotřebuji ty další věci, znám zkratku) ... jsem dokonalý a geniální, ti tupci kolem nikdy nepochopí, protože oni se potřebují pořád učit, cucáci...

Nemyslím si, že má smysl křičet na batolata. Taktéž nám neprospěje, když se ujmeme cizího batolete a budeme jej chtít vychovávat. Jsou jací jsou a nějak si sami se sebou spokojení funguji, ačkoli okolí zase nechápe proč. Takovéto batole sice ničeho ohromujícího nedosáhlo, ale ono samo se vidí jako ten nejmocnější hrdina, který dovede vše. Neumí se přiblížit světu dospělých, ač by sami chtěli a štve je, když nejsou uznávaní všeobecně. Ale není potřeba se tím nikterak trápit, oni si najdou zdůvodnění obsahující obvykle poukaz na vlastní moudrost a pohled na druhé jako na tupce, jenž jsou hodni jejich výsměchu. Podle toho nedospěle působí i jejich projev navenek, jakmile s nimi člověk nesouhlasí.

4.6.19

Specifika magie Khem aneb na co je potřeba zapomenout



Khem je pojmenování týkající se velmi staré civilizace, která nemá toho mnoho společného s moderním nazíráním. Pokud čtenáře láká magie této staré civilizace, bude si muset některé věci uvědomit a oprostit se od nich. Dnes jsme civilizace, která věří vědě a klade ji nad náboženství, mytologii, vlastně máme i vědu, religionistiku, zkoumající náboženství. Mýty stávají se tak zdrojem poznání. Máme také psychologii, jejíž některé větve se věnují zpracovávání mýtů. Archeologie hledá střípky ze života lidí Khem a vytváří teorie, jak to asi tehdy bylo. Ale fakticky, nevíme nic. Naše filosofie, myšlení, je ovlivněno helénismem. 

Když se podíváme na moderní astrologii, ta pracuje s mýtem obdobně jako psychologie, jenomže snaží se se stejně jako psychologie naroubovat starý příběh na moderního člověka. Protože v tom hledá moudrost. Moderní magie, ta vychází z toho, co procítil A. Crowley, či si alespoň myslí, že procítil, možná v něčem je přesnější, než ty nejpřesnější dedukce ovlivněné řeckým myšlením. Ale přesto, když mluvíme o Khem, nesmíme zapomínat na to, že A. Crowley nabízí verzi, jak ji sám vnímal. Zřejmě nabídnu čtenáři svojí verzi, asi se tomu zabránit nedá, ale než tak učiním, pokusím se popsat, čeho je potřeba se při pohledu na tuto magii zbavit. Tento příspěvek není o thelémě ani o moderním přístupu odvozeném z magie AC. Jeho cílem je přesný opak, co nejvíce se přiblížit Khem. Je na čtenáři, zda si vypátrá něco původního (či počká na inspiraci v dalším příspěvku) anebo zůstane u moderního pojetí, neb jde o rozdílné záležitosti.

Zkusme si to představit. Obklopení nehostinnými podmínkami byli tito lidé závislí na Nilu. Každé léto se rozvodňoval. Nesměl se rozvodnit příliš, neb záplavy zlikvidovaly stavení a zničily půdu. Nesměl se rozvodnit málo. Půda nechráněná vodou vyschla v paprscích žhavého Ra. Musel se rozvodnit tak přiměřeně. Potom, až se Nil vrátil do svého koryta a po něm zůstalo bahno, které zúrodnilo půdu a spousta ryb. 
Žít v těchto podmínkách, to se lidé naučí, co je to řád maat a také, co dělat, aby vše fungovalo tak, jak má. Není prostor na pochybnosti,  spekulace, na mudrování o tom, jak to, že... . 

Pokud má čtenář pocit, že v jeho životě to je nějak podobně, jako s rozvodněným Nilem, je magie Khem vhodná pro něj, neb její praktikováni má výsledky. Chce to jenom změnit pohled na magii.

Magii tito lidé považovali za reálný nástroj, který byl nesmírně účinný a dalo se ním řešit vše. Nerozlišovali kategorie magie, náboženství, věda. To vše vnímali v jednom celku. Příběhy o bozích nepovažovali za mytologii, jak jinak by se mohli o bozích něco dovědět a nepolemizovali se slyšeným. Ne, pokud měla magie fungovat. 

Naproti tomu moderní magie sice upustila od dělení na andělské a démonické, ale zato důsledně vnímá psychologické, vědecké a magické jako naprosto odlišné kategorie. Mýty a legendy bereme něco jako ztracené střípky moudrosti a máme snahu je nějak interpretovat pro sebe. Pokud má čtenář v úmyslu praktikovat magii Khem, měl by se od tohoto postoje oprostit. Jinak jeho dobrodružství zůstane ve fázi intelektuální. 

Joyce Tyldesley ve svých Mýtech a legendách Starého Egypta píše: "Egyptští bohové totiž jevili znepokojivou tendenci měnit jméno, vzezření i charakterové vlastnosti. Dokázali se rozdělit podle zaměření různých složek své osobnosti nebo se sloučit s jinými bohy v jedinou nadzemskou bytost, jejíž moc ve svém úhrnu představovala původní pravomoci všech zúčastněných."

Při magii Khem se bez jejich bohů neobejdeme. Je jedno, zda si zvolíme jedno božstvo, se kterým budeme pracovat (a jeho proměny s jinými božstvy) anebo jich budeme mít více. Obojí je možné a přípustné. Podstatné je pamatovat si:

  • nejde o Pantheon, kde má každý nějakou roli, mnohdy se to mění a prolíná,
    v různých dobách to bylo různě a samotní bohové procházeli transformacemi, říci, že Amon je vládce všech, je velmi zjednodušující pohled, který při praktikováni magie může způsobit problémy.
    např. zlý Seth je nakonec někým, kdo pomáhá Re přemoci Apopa každičkou noc, Sekhmeth byla umírněná do Hathor, Hor má vícero podob podle regionů,
    tvrdit, že Eseth je bohyně lékařství je podcenění jejího potenciálu (být ona matkou Achilla, žije dodnes a slabému místu se říká jinak).
  • bohové nemají svůj vymezený domicil, jak jsme zvyklí u evropských mytologii, jsou tak nějak všude. Pokud vyjdeme z Jandákového pohledu religionisty, měli bohové význam kosmický a také se jím přisuzovaly hvězdy (jsou to děti Nut), obývali zemi a také měli význam kultický. Kněží se k soškám bohů chovali jako k živým bytostem, nakládali tak s nimi, nešlo jen o nějaké talismany či předměty uctívání. Bylo v nich Ba.
  • čím více jmen mělo božstvo, tím větší byla jeho síla. Ovšem kdo chce praktikovat magii Khem, musí se smířit s tím, že jejich pravá jména nikdo neznal a nikde nebyla uchována. Ani jméno Ra, které z něj Eseth pomocí kouzla  a důvtipu vymámila. Pokud se čtenáři stane, že v meditaci, či snu mu jeho božství sdělí své tajné jméno, jde z velké části o haluz, nicméně takto sdělené jméno lze použít pro pojmenování sebe v souladu s dalšími instrukcemi. V tomto směru opatrně, nezdá se, že by bohové měli smysl pro humor ohledně této záležitosti.
  • nikdy nenahlížejte na spojení božstev jako na slepenec individualit. Má se tím něco transformovat a účinky mají stoupat. Pro práci se synkretickými božstvy jako praktik doporučuji je nejdříve poznat v samostatných podobách  a posléze si ověřit, zda synkrese je v takové kombinaci vůbec možná.
    Např. před bojem s Apopem se Ra spojí s Usirem, ovšem povaha tohoto spojení je tajemná a nepopsatelná... Rozhodně a nikdy nedošlo k tomu, že by tito dva, byť jenom na chvíli vytvořili jednu bytost. Nevědomost Hříchu nečiní, to platí pro Bibli, ale zde v tomto systému se předpokládalo u kněží a mágů (obvykle jedna osoba) naopak vědění. Opravdu malá poznámka, pokud chcete dělat magii Khem, pro tyto příležitosti nechte Ra-Hor-Khuita  ect. stranou, anebo potom praktikujte Thelému, která se bez magie Khem obejde.

  Pokud chcete praktikovat magii Khem, neobejdete se bez egyptologie, která obsahuje spoustu informací a také popis a různá zobrazení nalezených artefaktů, chrámů, hrobek. V různých knihách spíše kunsthistorického charakteru naleznete fotografie, které budou inspiraci pro vás.
Pro zaříkávání doporučuji materiál zpracovaný egyptology, ten esoterický obsahuje méně faktů a více haluzí příslušného esoterika. Taktéž není od věci seznámit se s hieroglyfy, alespoň obecně. Pokud chcete poskládat psanou podobu, dáte to nějak dohromady, proniknete-li trochu do myšlení těch lidí se slovníkem, který v učebnicích hieroglyf je. Ovšem výslovnost je krokem do neznáma. Ostatně to je důvodem, proč někdy vidíme boha Slunce napsaného jednou jako Ra, jindy jako Re :)  Se samohláskami je to trochu problém. 

17.5.19

Povídání o duši I (vliv křesťanství, budhismu, véd)


Příspěvek není pouhým povídáním o termínech z religionistiky, ale je doplněn o mojí osobní zkušenost.


Dříve nebo později se každý v rámci magické práce dostane k pojmům jako je duše HGA, fetch a bude potřeba, aby tomuto porozuměl. Pro vytvoření si uceleného systému doporučuji knihu „Pojetí duše v náboženských tradicích světa, DharmaGaia, Praha 2007", která popisuje základy koncepce duše  v Řecku, starém Egyptě, severskou koncepci, v judaismu, křesťanství, islámu, védách, džinismu a budhismu. Problém spočívá v tom, že v našem evropském, prostoru jsme ovlivnění křesťanským systémem, o němž nemáme jasno, pokud nejsme praktikující křesťané a na straně druhé New Age nám zde pomíchalo vše možné. Následující příspěvek je pouhým základem, který má navést k tomu, aby si adept magie udělal jasno, roztřídil své představy, ujasnil si, čemu se chce věnovat, a tento koncept hlouběji nastudoval.

Pro porozumění systému duše v Egyptské ale i Severské mytologii, k němuž se chci dostat, neb se jedná o koncepce mi milé, pro mě přijatelné k vnitřní práci se sebou, se bude potřeba oprostit od křesťanského vnímání duše. Bez toho pouze stěží pochopíme podstatu věci a jakákoli naše práce nebude autentická, ale pouhé roubování křesťanské koncepce na model duše Khem anebo ten severský. Jsou to modely, kterým se osobně věnuji, které chci dál popisovat, a zároveň čtenáři přiblížit, s čím jsem se musela potýkat.

Na začátku, každý adept narazí na Fausta a vůbec zjistí, že se vše točí kolem duše. V pojetí křesťansko-pověrčivém vládne přesvědčení, že vše kolem usiluje o duši ubohého adepta okultních věd, aby jej o duši připravilo. Takže se podívejme na základy této myšlenky, která není nikterak moderní a vychází ze starších přístupů k teologii. Tak si lidé církevní vysvětlovali, proč člověk vůbec od křesťanství odchází, … něco jiného zmocnilo se jeho duše...


Křesťanská koncepce

Duše je spjata s tělem, představuje nitro člověka, tu část, která posléze následuje do Království věčného. V evangeliích se psyché objevuje v souvislosti s otázkou po pravém životě, po tom, jak může člověk svůj život zachránit či naopak ztratit. (Viz shora uvedená kniha) Právě přijetí Ježíše představuje onu záchranu duše – života věčného. Jak trefně poukazuje Ondřej Kolář (viz shora uvedená kniha), tato víra spočívá v naději, že Bůh svého věrného přenese i přes smrt, pronásledování, s pomocí Boží zdolá člověk všechny zkouška a všechna příkoří, která mu způsobili ti, kteří pronásledují přívržence Krista. Duši lze zatratit, ale nelze ji zničit. Každá duše má naději na záchranu před zatracením, a i duše zatracená může být vykoupená např. modlitbami a nesmírným milosrdenstvím Božím. Buď se duše za svého života stala věrnou Bohu a jeho synu, potom končí navěky v království božím, anebo v očistci či pekle, dokud nedojde k jejímu očištění, neb duše je obrazem Božím. Dokud člověk žije, je tělo a duše pohromadě, až umře, fyzické tělo pomine, ale duše zůstává. Teologie, ačkoli má různé nápady, nepřipouští nová vtělení, reinkarnaci. Očistec rozhodně není tím, že se člověk vtěluje. Spíše jde o stav, kdy duše člověka bloudí po zemi, dokud se nenajde někdo, kdo za její spásu bude se modlit, nechá za ní sloužit mše.

Ačkoli protestanská teologie postuláty duše různě zpochybňovala, římští katolíci mají naprosto jasno.  Duše je obrazem božím, po smrti se dostává tam, kam má a trpělivě očekává den Božího soudu, který rozhodne o jejím konečném osudu. To je smyslem celé její existence.   

         
Átman

Pojem, se kterým se setkáváme v mnoha oblastech okultismu. Znamená trvalé, neměnné a nezávislé jsoucno. Zároveň má toto slovo více významů. Jedná se o životní princip, esence člověka, to co překonává věky a není pomíjivé. Vůbec celý budhismus je protnutý filosofii nejhlubší podstaty člověka a jeho existence. Toto učení směřuje k tomu, jak dosáhnout nejvyššího cíle, tedy vysvobození z koloběhu opakujících se zrození plných strastí. Átman je nesmrtelný a rovná se neměnnému a věčnému Absolutnu. Nicméně religionisté, jejichž zaměřením je budhismus, vedou zajímavé polemiky o tom, zda Buddha koncepci átmana odmítal či nikoli. V tomto směru jsem se setkala s různými názory, s nimiž se neumím ztotožnit, možná i proto, že onen základ budhismu mi je zřejmě cizí. Po seznámení se s různými přístupy k átmanovi nepovažuji ani výrok „átman rovná se duše“ za směrodatný. Spíše átman je to, co zbude, když pomíjivé pomine. 

Dá se mluvit o snovém (éterickém tělu) jako o átmanovi? Sama někdy takto o něm mluvím, ale jsem si přitom vědoma rozporuplnosti koncepce átmana z pohledu religionistického. O čem jsem ale přesvědčena, a co v křesťanské religionistice nenajdu, je skutečnost, že nejsme pouze onou matérii, ale i něčím jiným, éterickým, co nefunguje jenom po smrti, ale ovládnutím různých technik (východ vidí základ v meditaci nebo józe) mohu s tímto být, zjednodušeně řečeno, v kontaktu, ve shodě. Ono hledat budhismus a nevidět vliv Upanišad, je poněkud nepřesné. Mám zkušenost, že věci jinak vypadají z pohledu matérie a jinak z pohledu éterického. Ano, potom se více podobáme bohům, jsme ve sféře „božského“. I zde lze zaujmout postoj dualisticky anebo najít rovnováhu.

Zůstává zde jedna otázka, co vše si sebou umíme nést do stavu změny vědomí, kdy žijeme snovým tělem? Vědomí? No jak kdy a co z něho? Vědomosti, nebo jich máme jinak poskládané? Paměť? Něco asi ano, jinak bychom ani nevěděli, co se asi v tomto stavu dělo. A vůbec, co nám tento stav dává pro běžný život? Jelikož jsou lidé, kteří ač mají krásné prožitky, dlouze se do stavu změny vědomí úmyslně nedostávají, lze odpovědět, že každému něco jiného.  

 
Reinkarnace

Religionisticky se myšlenka reinkarnace objevila v Indii na scéně poněkud později a není tak úplně zřejmé, kde se vlastně vzala. Možná vliv okolního hinduismu… Původní védské prameny jednoznačně mluví o odchodu do podsvětí. Upanišády vážou karmu na určité morální zásady. Musíme si uvědomit, že ne všechny religionistické směry vyznávají asketismus a nemají za cíl postupné ustání s jakoukoli činností, tedy žádná reinkarnace, žádná karma, ale splynutí v blaženosti s něčím, co představuje „vše a nic zároveň“ (moje interpretce komplikované filosofie asketického Absolutna).

Osobně jsem taktéž neměla problém přijmout myšlenku reinkarnace. Jistě, na rozdíl od stavů rituálních, zde se již vůbec nedá říci, mám osobní zkušenost. Tady je to o pocitu. O pocitu, kdy něco víte, předvídáte, prostě víte, jak to je, ačkoli objektivně nemáte důkaz, či vůbec jak vědět, nicméně později se ukáže, že to je pravda. Takové zkušenosti mívám běžně, takže mám i odvahu věřit tomuto pocitu ohledně reinkarnace. Nemám to ale tak, že bych věděla, byla jsem tím a tím člověkem, žila jsem tehdy a tehdy… Vím jen, že se i při zamyšlení nad reinkarnacemi cítím jako žena a že nějak pokračuji v tom, co jsem kdysi dělala, a příště zase navážu. Některé osobnosti jsou mi sympatické, jak si o nich čtu. Mohla jsem je znát, mohla jsem být nimi anebo mi ony jen něčím připomínají to, čím sama jsem bývala. Pro mě není podstatné po tomto pátrat. Máme úžasnou fantazii, která otvírá nám bránu do imaginace, ale pozor, když zapomeneme se, fantazie nás vytlačí do světa ryze fantazijního, který už tolik s imaginálním společného nemá. A člověk tak dostává se do světa iluzí. Jestli jsem v něčem přeci jen asketická, tak nelpím na konkrétní představě o zašlé slávě či ostudě, ale beru stávající inkarnaci jako úděl obstát s tím, co mi bylo vrozené, co přitahuji k sobě, co odpuzuji a co jaksi přichází samo, aniž bych se o to prosila.   


Karma

Pojem, který nalezneme jak v budhismu, tak i ve Védách, hinduismu… Je karma důsledkem reinkarnace? Anebo od počátku jsou tyto dvě myšlenky spolu spojené. Jedna z otázek, která trápí religionisty. Nicméně zákon karmy dnes, jak se s ním potkáváme, je propojen s reinkarnací. Protože to, jak člověk žil, co dělal, se projeví i v jeho dalším životě.

Osobně mi je velmi blízké přijetí karmy jako příčiny, kauzálního nexu a následku. Jen je to strašně těžké prakticky pochopit. Právě vnímání skrze změnu stavu vědomí mi ukazuje mnohdy odpovědi na otázku proč. Věci se dějí, a je jedno, zda jím rozumíme. Podstatné je, co uděláme. Jak se zachováme. Uvědomováním si alespoň něčeho, se člověk mění, stává se lepší osobou. Lepším člověkem a přispívá tak k naplnění svého osudu, který smrtí nekončí.

Ono každý dobrý a zlý skutek se vrací je zavádějící právě v tom, že nechápe mnohdy, co je dobré a co je zlé. Vynechám extrémy, kdy někdo někomu jakýmkoli způsobem cíleně a vědomě ubližuje. Někdy něco, co se jeví být dobrým, ale v dané situaci velmi škodí. Protože člověk je tvor, který má tendence druhému člověku přisuzovat své vlastní myšlenkové pochody a vytváří si tak předpoklady o tom druhém. Než člověk začne cokoli konat pro jiného člověka bez jeho vědomí, musí si umět zodpovědně, ne alibisticky, odpovědět na otázku, zda jeho konání již není manipulace. Manipulaci poznáme velmi lehce z řeči druhého, projevuje se často jako velké omlouvání si před sebou toho, co činíme.

14.5.19

NIKOMU VI


























vyhnání z podsvětí,
straníme se žití
v závěsu

STÍNÍME...
jsme posazení vedle sebe
a vrháme stín na svá těla
                                             navzájem.

Perspektiva odrazu proráží skrze stěny
nepřeniknutelna.

12.5.19

Rutina a kouzelníci


Prázdná stránka způsobuje rozporuplné pocity. Na straně jedné se jedná o výzvu, zaplnit ji o ten prostor, který poskytuje. Na straně druhé nic tolik nedeptá jako prázdnota. Co jenom napsat? Jak slova navzájem poskládat? 

Otázky visí ve vzduchu a chce to odhodlání začít. 

Mluvím pouze o psaní? Ale kdepak, mluvím o jakékoli nové výzvě, která stojí před námi. 
Jsou lidé, kteří milují nové začátky. Aby vytrvali, tak si potřebují svůj život rozdělit pomyslnými body - novými začátky, čím hustěji, tím lépe. 

V této chvíli si přestavuji konzervativního klasika, kterak si odfrkne, že to jsou ti, kteří nikdy nic nedokončí. Vážně? 
Možná ono nedokončení je v něm samotném, protože jak ukončit něco, co ještě není dokonalé, něco, co by bylo potřeba ještě upravit, něco, co pořád ještě není ono.

Někdy se pouštíme do něčeho dlouhodobého. Takové věci málokdo dokončí. Zpočátku to jde, entusiasmus udělá své, ale časem se nové stane rutinou. Proto je potřeba naučit se najít si zde fáze, jimiž se nové úseky začínají. Něco, na co se dá těšit a vědět, že až toto ukončím, přijde nová fáze, kde to, co jsem udělal, naučil se a nastavil si, zdokonalím v běžné praxi a přidám i něco nového. Pokračovat stůj, co stůj a nepřebíhat z jednoho zájmu na druhý jako motýl. To již potom člověk daleko nedosáhne. Není potřeba se bát přílišné specializace. Ono ponořit se do něčeho podrobně má své velké výhody. I kdyby člověk dělal několik věci, je fajn se do něčeho pustit pořádně a několik let to vydržet.

Aby to fungovalo je potřeba vyváženosti. Rozvíjení více dovednosti v daném systému.  
Také je potřeba dát si potřebný čas. Nepospíchat, nechat dovednosti, aby se postupně dostaly šanci rozvinout. Trpělivě postupovat krok za krokem. 
Z toho důvodu je potřeba vybírat systém sestavený lidmi majícími několik desítek let zkušenosti za sebou. Kdo něco málo umí, je pouze o pár kroků před Vámi. Nemá zpracovány vlastní krize a je dost možné, že právě jím vymyšlený program Vás do podobné krize dostane.   
   
Pokud to někdo myslí s magií vážně, jako prvního by měl očarovat sebe. Aby našel to, co mu sedí, co jej baví, a aby u toho vydržel, pravidelně, nejlépe denně praktikovat.   

  


   

28.4.19

Probuzení

XIV. je číslem sjednocení - solve et coagula. Umění propojit rozdílné... Theurgie. Studium a také samota. Děj se, co děj. Důvěra v přirozený běh věcí... Pasivní rezistence ke všemu krom sebe...
smutno a přitom nádherně v okamžicích nekonečně nádherných.
chytit tmu do rukou a proměnit ji v den...a do dne pustit nepoznané...


Vrátila se, roky byla tam jinde, ve sférách, kde lidské vědomí nestává se nic platným. Tam, kde nic hmotného nebylo, kde pouze něco formovalo se, a přesto právě odtamtud vzešla.

Vypadalo to jako proces, jímž musela si projít a nechat sebe samotnou, aby poradila si nějak. Sama bez podpory, jen s kvalitami ryze lidskými.

Chtěla přijít a vrátit se, chtěla ale ještě předtím mít jistotu, že nezapomene kým je..., že docela nezmizí, to vše, co uměla, do nicoty.

Občas dávala o sobě vědět, jako anděl šťastný zachraňovala vše, co se dalo. Uměla naladit něco a nějak se nachystat, ale věděla, že své vědomé Já ponechala v dobrých rukou strážce. Neuhnul, jen některé věci nezachoval tak úplně, jak měl by.

Nadechla se a s nepravidelným výdechem svého hmotného těla se probrala. Bylo to zvláštní. Jakoby postávala a nerozuměla sobě samotné. To je mé tělo? Co se s tím stalo? Jak je to dlouho, co jsem jej ponechala bez sebe? Hodně lidského udělalo změny, tělo jakoby proti sobě válčilo.

Zanechala přesné instrukce, jak se má chovat... jenomže tak nějak se to vymklo možnostem řídit se instrukcemi doslova. A tak nějak ve všem... jen občas zablesklo se, protože alespoň něco šlo hladce a ona poznala, že ta hmota, v niž se probrala, opravdu patří k ní.

Tak nic... nedá se nic dělat, pár věcí se bude muset napravit. Zanalyzovala biologické pochody svého těla a měla naprosto jasno, co bude muset být jinak. Opatrně a postupně. Někteří možná rezignovali, ona ale ne. Teď měla možnost dotáhnout dílo i na hmotě do konce a ukázat, že ono to jde.
Opatrně se dotkla své tváře, jistě je zhmotněná poněkud oválněji, než by měla být. Opatrně se dotýkala kůže a analyzovala, co provést s ní, aby dostala se zase do dobrého stavu. Racionálně a postupně naplánovala postupy na sebe uzdravení. Věděla, že nejbližší dobu bude mít plné ruce práce. Nu alespoň zde byly zapojené nějaké programy, které byly postavené na odpovědnosti. Něco, na čem se dá stavět....

Sjednocení... rozdělení nutně mu předchází. S prvním nádechem a výdechem se nikdy neprobírá vše. Do matérie zapojují se pouze základní funkce a na ně nabaluje se další... pokud to již jde... Probuzení v režimu jiném nastaveno je...


18.4.19

Hra na světlo...



















Někdy se věci odehrají jen tak zlehka, jako tato fotografie, prostě se rozhodla, že bude jiná, než ta, kterou jsem chtěla. Jistě, nakonec jsem pořídila tu, co jsem potřebovala, ale proč zahazovat něco, co vytvořilo se tak nějak samo?

Půl měsíc na entou... Jistě pořídila jsem i tu, co jsem chtěla, viz na konci příspěvku.
Když se něco nevydaří, vypadá to pokaždé trochu jinak, málokterá fotka pořízená jinak, než byl záměr, mně zaujme. Této se to podařilo.

Luna je nejrychlejší těleso na obloze. Zkuste počkat pár minut, než ji vyfotíte a vůbec nebude na svém místě, posune se, schová se někam jinam.  Mění se rychle. Den co den trochu jiný tvar a stejně podobná si je. Ona nevydařená fotka symbolizuje nekonečnost nových začátku Luny, kdy jen opatrně srpek prosvitá. Vrství se na sebe ve věčném běhu časem.

Je jako naše osobní historie. Také nám stává  se něco pokaždé jiné, ale při hlubším zamyšlení se zjišťujeme, že ono je to podobné... zažíváme něco buď cyklicky a potom si připadáme jako v uzavřeném kruhu, anebo se skrze podobné prožitky posouváme dál. A právě toto mi má svéhlavá fotografie připomíná. Předcházela řádně pořízení Luně, jak má být...





10.4.19

Mé astrologické křižovatky




































Kdysi, asi tak před 9 léty, jsem se tedy vrhla nadšeně do astrologie, která měla být pouze rozšířením rozsahu znalosti okultismu, takovou doplňkovou metodou samostudia sama sebe. Devět let je pro studium astrologie téměř nic, kdybych tak mohla napsat 90, to by byl úplně jiný level. Cílem mého příspěvku je povzbudit ty, kteří v tom leží dva-tři roky a mají pocit, že kdykoli se podívají na nové kolo, zachvátí je panika, mají vymeteno a ven se prodírá podezření, že sami opravdu nikdy nic, co by  mělo jakoukoli vypovídající hodnotu,  nesestaví. 
Po devíti létech, je na tom člověk lépe, vážně, lze poznat rozdíl, ale pořád to není na to, aby kázal ostatním. Naštěstí jsem nezačala astrologii ambicí, že se ji budu živit, to bych musela dorovnat velmi přesvědčivým vystupováním, že vím velmi dobře, co dělám. Nakonec pro mnohé profi vědmy je astrologie jenom kulisa, když pochytily nějaký ten pojem a mohou se před nic netušícím klientem tvářit pomocí odborné terminologie velice učeně. Myslím, že chtít využívat astrologii k obživě, je velmi těžká cesta, jak pro ty, co přistupuji k řemeslu astrologa poctivě, tak i pro ty, co to umí na klienta zahrát. Ona hra je vždy vyčerpávající, těžko zbývá energie na další studium, což je pro člověka astrologii žijícího alfou a omegou. Nekončí to nikdy, proto hodnosti a tituly zde smysl nemají.

Každý pořádný magický řád v jistém stupni výcviku, obvykle někde na počátku, trápil své adepty studiem astrologie. Kdo vydržel a sestavil si horoskopy, ten mohl jít dál. Bylo jenom na něm, zda i poté u astrologie zůstane. Nicméně jsem přesvědčena, že ono skládání kousků osobností podle horoskopů je pro každého, kdo to s magií myslí vážně, užitečné, a mohl by si toto v nějaké fázi svého magického studia alespoň vyzkoušet. Přesně toto mně tehdy první rok uklidňovalo, neměla jsem pocit nějakého závazku, a pomohlo mi to překonat chvíle, kdy jsem s tím chtěla seknout. Ale ten pocit, udělám 50 horoskopů a seknu s tím, je úžasný. Přišlo mi, že jako adept neřád bych měla tento svůj handicap dorovnat.

Astrologie představuje jiný systém uvažování obecně, a i kdyby si adept magie pořídil jen jednu učebnici astrologie a něco se naučil, strávil s tím nějakou část a potom toho zanechal a šel dál, má to smysl. Šikovný adept si může spojit poznatky znalosti o astrologických symbolech a archetypech a využívat je pro svojí magickou práci, třeba, když si nějak bude potřebovat zachytit prvek času. 

Také se tím cvičí trpělivost a vytrvalost, protože počátky jsou spojené s hleděním do kola a nemožností se něčeho chytit a říci alespoň něco. Potom již je pouze problém říci něco, co by platilo ještě i po delším zkoumání.
Nicméně, kdo překoná počáteční úskalí, tak ten se dočká toho, že najde zajímavé věci o sobě, které si třeba i uvědomoval, jen se na ně díval z jiného úhlu pohledu.  Dříve či později nalezne někoho, komu něco řekne a bude to sedět. Ovšem bude dobré najít si někoho mezi nečary, oni čarodějové velice neradi, když jím někdo vidí do kuchyně a když již své data poskytnou, dělají vše pro to, aby toho  při rozboru potvrdili, pokud možno, co nejméně. Ze zkušenosti mohu říci, že čarodějky jsou na tom mnohem lépe, neb je zajímá jakýkoli pohled, zejména, pokud vážně potřebují něco vyřešit. 

Stran porozumění a astrologie hraje čas a odstup také nemalou roli. Měla jsem udělané své horoskopy, ale zjišťovala jsem, že to je jenom takový základ. A vůbec, když se pokusím aplikovat jiný pohled ještě a jinou metodu.... no, zůstala jsem, protože jsem vždy narazila na něco nového. Já snad již ani ty původní horoskopy nemám, bylo tam toho tolik co vpisovat a proškrtávat, až jsem astropoznatky začala brát více obecně a horoskopy dělám, jak to přijde, podle toho, co je potřeba. Zase, když máte před sebou živého člověka, který něco potřebuje, je podstatné to najít, jemu je úplně jedno jak. I kdyby to byl nápad, astrologicky těžko prezentovatelný, protože zde intuice a vhled velmi podstatnou roli hraje.

Začala jsem s moderní astrologií (nakonec ta je nejvíce dostupná) a již u výběru literatury mi autor buď seděl nebo nikoli. V tomto směru jsem dala na dojem a opravdu jsem se netrápila tím, co mi v danou chvíli nešlo. Dělala jsem to, co mi šlo, a časem se poddalo i to, co nešlo. Také jsem se neustále vracela k již přečtenému, těch poznámek, lepek nahoře i podél hran, podtržení časem dosáhlo různobarevnosti... Je to jako sněhová koule, člověk se něco naučí a na to se nabalují další a další věci.

Jak již to někdy bývá, v astrologii lze potkat něco, co nám nabourá dosavadní systém. Neměla jsem problém počítat s transsaturny, Chirónem, u již nastudovaných horoskopů zahrnout i planetky. Všechny tyto prvky mně bavily a obohatily můj přístup. Neuměla jsem do moderní astrologie začlenit arabské body a stálice, nějak mi nedávaly smysl.  Pro mně byl zkouškou siderický horoskop. Napoprvé jsem si přečetla a nechala být, neb ta legrácka není pro mně.  Potom jsem se tak nějak více orientovala na souhvězdí viditelná a nějak jsem se k problematice siderického horoskopu vrátila. Momentálně jsem ve fázi, kdy jej zkoumám na sobě a pár svých horoskopech. Smysl to dává, zejména, když v horoskopu hledám odpovědi i na otázky týkající se procesu ritualizací  a méněhmotných složek osobnosti. Neznamená to, že musím vše, co jsem doposud dělala, vyhodit jako špatné. Ono dva pohledy na člověka jsou velmi užitečné, jen člověk musí mít jasno, ve kterém z nich se kdy a jak stojí více nohami na zemi. Popravdě pro magickou práci je pohled siderický velmi užitečným, alespoň dosavadní výsledky mi dovolují tuto hypotézu vyslovit, více, až toho budu mít touto metodou více odpraktikováno.

Runový horoskop inspirovaný Pennikem je další velkou výzvou, prostě při mé magické cestě se stalo... Vyzkoušela jsem jej až na jednom kole, ale vím, že potřebuji tak 2-3 roky experimentovat. Pro tento horoskop je podstatné pověsit kolo na stálice, takže to siderické rozhodně k zahození není. 
A právě v tomto okamžiku, když mám pocit, že tedy dělám už dosti avandgardu, čím více nad svými runovými horoskopy přemýšlím, tím více docházím k závěru, že potřebuji poznat nejenom techniky, ale i přístup tradiční astrologie. Jinak nemám ty 2-3 roky jak odpraktikovat a odkoušet. Nu, jak se říká, odříkaného ch1eba největší krajíc, protože přesně této astrologii jsem se po celých 9 let vyhýbala. Takže Hádesova učebnice, kterou jsem v knihkupectvích obloukem obcházela, je momentálně někde na cestě ke mně... .  

Jak říkám, astrologii se neživím a mým životem prolíná se magie. Před 9 léty jsem nabyla dojmu, že bych nějak měla pro svůj osobnostní rozvoj se s ní seznámit. Nečekala jsem, že vydržím s ní 9 let, protože o nutnosti věčného studia jsem od počátku iluze neměla. Mohu říci, že při studiu, ani jakékoli astrovylomenině jsem se nikdy nenudila. Jedinou věcí je čas. Zpočátku, jak to již tak bývá, to byly časové výkyvy (někdy hodně hodin a potom na to týdny ani nesáhnout), ale později si člověk zvykne tu i tam něco udělat, až se propracuje k pravidelnosti. Právě můj ještě pořád trvající zájem o astrologii si mohu vysvělit jen jediným, pokud člověk něco chce dělat, čas potřebný se na to nějak vždy najde.