31.8.17

O zmařeném a nenaplněném


























O tom, jak si co prožijeme, si rozhodujeme sami. Ne záměrem, ale přístupem v dané situaci. Pro někoho je svět pouze shlukem částic, které jsou nějak udržované a vzájemně na sebe působí. Pro jiného zase svět sám o sobě představuje výzvu a dobrodružství.

Mystika není jenom meditace a ponoření se do prázdna (které není jednoduché nastolit). Mystika je o přístupu k životu. Ona jej trochu mění.

Lidé podléhají zoufalství, když do něčeho vložili energii, dali tomu srdce, krásně se to rozjelo a najednou... najednou z ničeho nic je člověk postaven před fakt, že to prostě projel.  Jistě při zpětné reflexi si lze uvědomit okamžiky, které tomu nasvědčovaly a varovaly, jenomže v rauschi, nemožné si povšimnout, protože pokud člověk vloží do něčeho své srdce, nemůže tomu nevěřit, myslet si, že to nedá, nejde to, je potřeba pokračovat do třeba i předčasného konce. Jistě ve zpětné reflexi se to může jevit jako naivita a špatné vyhodnocení situace... jenomže...

Pokud člověk do něčeho vloží srdce, a je jedno, zda jde o lásku k člověku, lásku k dílu, k práci, k akci..., neobejde se bez důvěry či až slepé víry.  Jde o něco spontánního, entuziastického, vášnivého... a přesto, nemusí se výsledek přiblížit, může to skončit před tím, protože podmínky jsou závislé na někom jiném či jiných... Takto to ale je, málokdy se nějaký výstup při jeho zhmotnění obejde bez spolupráce s okolím. S láskou, ať již jakoukoli, pojí se nutnost riskovat, nejde kromě jiného se obejít bez toho, co cynici nazývají citovou investici. Protože jinak je  to vše plané, bez chuti a prožitku...

Nejde nedělat si iluze, protože přitom člověk letí hodně vysoko, a nějaký propad či pád je jen otázkou času. Prostě takto to chodí a nelze tomu zabránit. Jen je rozdíl mezi drsně spadnout a pomlátit se a tím, když se pád nějak koriguje. A právě ona korekce  spočívá v přístupu.

Lidé jsou, jací jsou. Stejně tak někdy bývají nastaveny i podmínky a okolností. Ne vždy vše probíhá, jak jsme si představovali. Pokud člověk není pouze ponořen do imaginárna, nějaká odezva na hrubé hmotě je, a ta tedy bývá trochu jiná, než-li imaginální vize.

To, že něco nevyjde, není důvodem dlouhodobého utápění se ve frustraci a sebelítosti, či hledání viníka kolem. Ne jak se zdá, kdo co hledá, vždy najde. Ačkoli něco nevyjde, spadne, projede se, vždy zůstane něco, na čem lze se postavit a třeba začít znovu jinak. Právě pád může člověka nasměrovat správně, pokud nezatrpkne a je ochoten chápat. Nic nikdy nejde jenom tak do prázdna, vždy něco zůstane, ač tedy to právě není ono vysněné. Žal mnohdy brání vidět to, co se povedlo či příznivý vedlejší efekt.

I bolestná zkušenost posouvá dál, je-li správně pochopena. Potom, když tedy to nevyjde, by si měl člověk položit otázku, zda-li by si opravdu přál to vše vymazat ze svého života jako totálně fatální chybu. Jakmile si člověk řekne, že ne, protože prožil okamžiky, které jej obohatily a které jen tak někdo nezažije, nešlo o blud a klam.
Jen někdy věci holt nevyjdou podle naších představ. Právě velká mystická práce spočívá v přijetí nepříznivého výsledku. Je potřeba si uvědomit, že láska bez smutku a bolesti, je něčím pouhým povrchním, kde člověk jako loutkář vším pohybuje, proto vše jde jak na drátkách.

Nakonec Cesta samotná je také hodnotou, mnohdy předčí i cíl, neb donutí člověka překonávat své hranice ... a ono "projel jsem to", je její součástí. Když si to člověk uvědomí, nalezne úlevu, neb každý z nás něčím podobným prošel, prochází, projde... Universum umí proškolit...  

16.8.17

Ke trápení se...



























Lidé jsou v některých okamžicích velmi křehcí tvorové... stačí málo a jejich vlastní smysl jím uniká, neb ve snaze jej najít dosáhli opaku...

Lidé, často přesně (naprosto velmi přesně) vědí, co chtějí... a jednou zjistí, že ono to vážně nejde...

Lidé, občas uvěří někomu, kdo nevěda či schválně, důvěru na tisíce střepů rozbíjí...

Lidé uvěří i v lásku a zabalí ji do ideí, jenomže ona jen chvíli vzbudí pozdvižení a potom ukryje se... ve výčitku...

Trápení se je následkem zklamání, protože něco neklaplo, něco jsme projeli a neumíme přijmout skutečnost, že něco, co nám bylo blízké a chtěné pominulo... nenastalo... bylo možná jinak, vzato ze strany druhé... Něco zasáhlo naší hodnotu, sebeúctu.

Trápení se sice nenavrátí to, co bylo, ani nepřinese to, co by mělo být... ale umožní nám uvědomit si situaci. Nicméně delší setrvání v něm po uvědomění si, je již vzpourou proti osudu, který si dovolil nezařídit věci, jak chceme či nám dokonce něco vzal.

Trápení se  je nasazeným filtrem, přes který se díváme na svět... snad vše je důvodem smutku a i mírné rozveselení končí, jakmile si člověk vzpomene na trápení. Je to postoj, který zaujímáme ke světu jen pro to, co se nepovedlo. Nazírat na život optikou trápení se je očistcem. Kdo má dobrý pud sebezáchovy, přestane s praktikováním, protože tímto si člověk spolehlivě zhatí mnohé a jeden neúspěch střídá druhý. Jistě, lze občas relaxačně pateticky vzdychat a poukazovat na křivdy osudu, ovšem pokud tato kratochvíle zajde do sebelítosti, je zaděláno na nepříznivý běh událostí.  


 

9.8.17

Akce a reakce může být otrokářský kolotoč


























Není problém být milým a přátelským, dokud se ostatní chovají tak, jak si představujeme. Jenomže to bychom zřejmě museli představám toho druhého zodpovídat i my. A děje se tak? Ovšem, že nikoli. Universum prokazuje velmi vysokou dávku kreativity v kategorii jak zařídit, aby si lidé vzájemně lezli na nervy. Přijde mi, že osobní démonci, kteří mezi sebou navzájem v této kategorii soutěží, umí bezpečně rozpoznat, co tomu druhému provést a kam svého člověka navést, aby byla pořádná legrace. Tito démonci se jmenují malichernost, žárlivost, závist, pomstychtivost a touha po uznávání. Nějak se stanou součásti lidské povahy a ve vhodných podmínkách se velice rychle rozpínají.

Máme fantazii a naše fantazie má velmi přesnou představu, jak by ten vztah s druhým konkrétním jedincem měl vypadat, jedná-li se o blízkého člověka. Nemusí jít pouze o vztahy milenecké, umíme mít velmi přesnou představu i pokud jde o blízké přátelé. 
Především, pokud nám někdo je milý, ochotně naslouchá, zabývá se námi, máme tendence přehlížet ty jeho vlastnosti, které by nám obraz o této úžasné bytosti zkreslovaly. Mnohdy, když tyto vlastnosti prezentuje vůči druhým, jej podporujeme, protože jsme okouzleni jeho osobou a roztomilé nám přijde vše, anebo chápeme její spravedlivé rozhořčení a po tom, co pro nás udělala, je naší povinností ji podporovat. Málokdo je natolik předvídavý, aby jej v těchto okamžicích akce společného souznění napadlo, a co bude, až můj drahý přítel/nejlepší kámoška takto vystartuje proti mně.   

Dříve či později nadejde chvíle, kdy představy jsou konfrontovány s realitou a iluze mizí. Jenomže lidé se svých představ vzdávají těžce a tak se cítí obelhaní. Najednou vidí toho druhého v úplně opačném světle a dřív div ne božská bytost má najednou ty nejhorší vlastnosti. Dávají mu za vinu i to, že je jaký je, že není někdo jiný a v podstatě vůbec může za vše špatné, co se kdy přihodilo. Zklamání vede k reakcím prchlivým a mnohdy vysloví se něco, co velice těžce lze vzít zpět.  Pokud to jedna strana nezastaví impertinence se točí na kolotoči akce a reakce, až již není vůbec poznat, kdo to vlastně začal.   

Mám osobní zkušenost, že ve vztazích, kdy jsou si lidé bližší, začalo vše nedostatkem uznání. I když člověk umí pochválit, může se stát, že ten druhý buď potřebuje chválit neustále, anebo potřebuje, aby mu bylo dáváno najevo, že je v určité oblasti, kterou si sám zvolil, světovou jedničkou, i kdyby nevím co. Jistě, toto si uvědomuji teď, v dobách, kdy šlo o aktuální situace (stalo se mi to několik krát a vůbec mi nedocházelo, oč jde), jsem netušila, proč se najednou někdo, kdo byl přítelem, začal mít potřebu se vůči mně vymezovat. Přišlo mu, že z mé strany zde chybí dostatečné uznání. Jeho nedostatek byl vnímán jako zrada, zejména v dobách, kdy ostatní lidé se v oboru pohybující člověka neuznávají. O to více to potom požadoval po přátelích a prakticky se obklopil jenom těmi, kteří v tomto směru projevili více pochopení. 

Jsou lidé, které potkáme a jsou s námi pořád, jiní pouze nějakou dobu. Právě potřeba neustále konfrontace ničí vše, co by mohlo být nadějné a zadusí mezi lidmi sympatie spolehlivě, natož spřízněnost. Než-li pokračovat v osočování toho, kdy dobrým přítelem byl, je lepší se odebrat do ticha a nechat člověka být...

Dnes vím, že je potřeba vyvarovat se nadměrných očekávání, neb akce vyvolává reakci a na druhé straně se něco takového může také zjevit.
Také vím, že pro přátelství je podstatné brát lidi jací jsou, s jejich přednostmi a chybami, to druhé není potřeba nikterak s dotyčným člověkem rozebírat.
Má-li být vztah skutečným poutem mezi dvěma lidmi, je potřeba se zdržet potřeby toho druhého měnit, vylepšovat, neustále poučovat a vyčítat...