ADJUSTMENT (o magii s Maat)

Posouvání hranic od nemožného k možnému je zajímavým procesem, který nemusí za vhodných podmínek trvat příliš dlouho (dlouho ovšem trvá nastavení vhodných podmínek). Nicméně čím kratší doba, tím více se pohybujeme na hraně a staváme se tak trochu někým jiným... Být na hraně má velikou nevýhodu, kdy se manevruje mezi minulosti, přítomnosti a budoucnosti v různých rovinách... vidět větve "mohlo by být" a mezi nimi tu rudou "co bude"... její náběh v přítomnosti mnohdy působí matoucím dojmem, místy naopak nastavuje negaci.   Okamžiky přítomnosti jsou trochu jiné, nežli ty, které ještě nenastaly, a těmi, co by nastat mohly, ale nenastanou nemá cenu se zabývat... Podstatné je nezajít za hranu a nepřegramovat to budoucí do přítomného, neb vše má svůj vývoj a nějakou cestu, velice podstatnou pro kvalitu okamžiku.  Pohyb na hraně, ať již se nám to líbí nebo ne, vyžaduje hodně velkou důvěru.... k sobě, k hraně, na které stojíte, k horizontu událostí, .... Je to velmi opatrný

Někdy balancujeme nad propasti v různých formách a různými způsoby.... je to křivka natolik brutálního poklesu,  že není nic, čeho by se dalo zachytit a žádné lano nedosáhne tak hluboko, aby nás z ní vytáhlo. Je to strmý a velmi bolestivý pád, kdy málem nevíme, zda žijeme, natož, zda se umíme postavit na nohy. A pokud to i uděláme, tak  máme pocit, že v té černé propasti se rozbilo něco podstatného z nás.... víra, naděje a důvěra.  Takové pády velice bolí.... a následkem těch pádů si mnohdy říkáme, že již neuvěříme, protože právě naivní víra nás dostala do situace, ve které jsme se opravdu nechtěli nacházet....   Jestliže se nejedná o první pády, tak je každému jasné, že není dobré zde příliš dluoze pobývat. Pohlcení nicotou nerozplyne naší duši do Univerza, ale anopak, na ni naveze snad všechny kompaktibilní strasti, které si jen Univerzum umí vymyslet. Jednoduše, delší pobyt zde nám může zmařit činnost několikati let. Pokud si někdo myslí, že zde nasaje zajímavé dark myšlenky a ten s

Prvním zásadní věci, kterou je vhodné si vyjasnit, je, že nemluvím o invokaci, ani o evokaci, ale o vazbách, které vznikají mezi člověkem a entitou. Není pravidlem, že člověk si vybírá entitu, ale naopak, entita si vybírá člověka, se kterým má zájem nějakým způsobem spolupracovat. Tento první krok v procesu není možné ze strany člověka nijak ovlivnit.  Nefunguje to tak, že člověk je najednou hozen do vody, ačkoli v první chvíli si tak může připadat. Když se ale nad tím zamyslí, předtím probíhaly věci, které lze nazvat jako příprava.  Obvykle se člověk o existenci takové entity nějak doví. Slyší o ni, čte o ni a ani mu nepřijde, že by nutně s takovou entitou měl spolupracovat. Nicméně drobné náznaky jej připravuji na to, že vůbec taková entita existuje.  Tento proces nelze přesně časově ohraničit, někdy trvá několik dnů, jindy je to na léta. Ale minimálně takové seznamování od prvních náznaků potrvá poněkud delší dobu.  Jde o vazby naprosto jedinečné a ničím jiným nenahraditelné.... kaž

  Jednou strašně tomu dávno, vzniklo přání.... nereálné, nachazející se ve sféře veliké Utopie... když to přání chvilku manifestovalo se, bylo s výsměchem odvráceno, protože všichni dávno věděli, že taková přání naplňují se pouze v mytologii, že nejsou doslovná, protože popisují metaforicky alchymický proces, který ale nikdy, moudří lidé říkali, že opravdu nikdy, nemůže nastat..... Jednou, otázkou, jak strašně dávno, možná ne až tolik, vzniklo jiné přání... úplně někde jinde. A moudří lidé moudře pokyvovali hlavou, že ani takové přání není možné, protože se musí toto a musí se ono... a zase potom ještě něco jiného se taky musí a vlastně přání se nesmí... . A  na přání navršili tuny moudrých spisů....  Za hodně sférami žila královna ledová v říši ledu plného zmrzlé krve a čekala, až stane se něco, co není možné, aby stalo se.... Z perspektivy zmražené pohlížela dění pozemskému a vůbec netušila, že tam někde hodně daleko od jejího ledového království žijí bytosti jiné... Bytosti, které n

V dávných dobách lidé magii potřebovali poněkud více, nežli dnes, neb mnohého lze dosáhnout díky vyspělé technice anebo pomocí různých technik a přístupů psychologie. V podstatě lidé dnes magii nepotřebují. K životu ji doslova potřebuje pouze několik individualit mající silně introvertní manýry, které se časem ještě prohlubují. Jsou také lidé, kteří pojmou nápad dělat magii, zvolí to, co jím sedne a potom se z ní stává součást jejich života.  Často mi lidé kladou otázku, a to magií řešíš všechno? No a já mám chuť odpovědět, ale obvykle se udržím a zamumlám něco velmi abstraktního: a to chodíš vždy po dvou nohách? Proč třeba dneska nechceš strávit den skákaním na jedné? Není to plýtvání používat najednou obě? Kdysi dávno, v dobách, kdy jsem si začínala mnohé uvědomovat, a kdy Madame  Magie přecházela u mně z opatrného klepání na okno   k hlavnímu vchodu, jsem potkala zajímavou ženu. V té době měla svojí duši propletenou s jednou entitou pod vlivem Pluta. Jelikož Česko je země velmi citl

  Navazování pevných pout slaďování různých zájmů  snaha nezničit systém.... vyhlídka do dnů příštích.....

Chakure se nudil, což bývá u draků nebezpečné. Bezvýchodiskové situace se mu nelíbily a rozhodl se rázně zasahovat do děje dál. Dlouho skrytý ve hvězdách cítil potřebu malinko zase zamíchat karami, které mu Univerzum rozdálo. A také hřešil na to, že jej kromě Chiary nikdo jiný nevidí. Procházel se astrálními prostory chrámu a viděl snahu dát dohromady vše, co kdysi fungovalo, nacházet ty části, kde se vyskytoval on sám a ostatní draci. Tak opuštěné dnes, jakoby zatažené za mrakem těžším, než cokoli jiného a pomalu se utápěly v propasti, kde se stávali ničím.... věděl, že potká ostatní draky, jen ještě nenastal ten správný čas.  Prošel jemně astrálními sférami na hmotnou realitu nikým nezachycen. Byl v Chrámu, který nacházel se v obydlí Prvního a zde byly i všechny Chrámové artefakty. Aby toho byl schopen proměnil se do podoby humanoida, takže působil pro náhodného návštěvníka z dalších nehmotných sfér dojmem člověka. Poněkud nechápavě přehlížel zbytky rukopisu o dracích. Nepamatoval si

Šerem mihotající se záblesky mizícího Slunce navozují  atmosféru přicházejícího nekonečna.  Cizí místo v dáli stává se domovem....možná přechodným....možná něčím hlouběji zakořeňujícím.... možná tak hluboce, že přichází i do blízka. Vrstvy cizího střídají ty důvěrně známé... a na tvář dopadají ledové kroupy, když slova zašeptané není komu říci. Chvilka nerozhodnosti, přešlapování před bránou otvírající se... stisk ruky a pocit, že nejsem v tom sama.... Šerem mihotající se záblesky Slunce prorážejícího do dne.... nekonečno zastíněno svitem pohlcuje sebe. Odcházím z místa ne tolik cizího... možná ale se do něj neustále vracím... možná tak často, až ono začíná popadat dech i ve dne.... Vrstvy nepoznaného mění se v poznávané... až přecházejí do známých... vločky roztápějící se na tváři to nevzdávají a padají dál. Panika vystřídaná rozhodností... napětí rozplývá se vlnách... vzpomínky na noc stávají se součástí dne...