ADJUSTMENT (o magii s Maat)

K noci svatojánské skládám hold těm z naších předků, kteří navzdory odsudku společnosti vytrvale provozovali čarodějnictví a magii.  Toto vědění a praxe sebou nesla nemalé riziko ještě i ve 20. století.  Především se tito lidé museli vypořádat s odsudkem církve, což na vesnicích, kde církev udávala ton společenského dění, vůbec nebylo jednoduché. Zde se člověk neschoval v anonymitě města, a pokud praktikoval, věděli to všichni.  Sice, když je lidé potřebovali, chodili za nimi, ač mnohdy ve strachu. Jakmile hrozilo, že se církev na čarodějnou osobu či klientelu zaměří, mnohdy nebylo nikoho, kdo by si vzpomenul na to, co se povedlo zažehnat. Naopak případný neúspěch byl silně ostrakizovaným.  Tato ostrakizace pokračovala i za komunismu. Jen počet nepřejícných, co by si přáli takové praktiky v době pokroku vymýtit, narostl. Nebyla to již jenom církev, ale i vytrvalí marxisté a leninisté, jejichž ideologie chtěla takové tmářství vymýtit.  A církev, ta na svých mších mívala pravidel

Někdy věci naberou spád, tak nějak samy od sebe. A to i přesto, že ráno den vypadá stejně nevinně jako jiné dny, kdy žijeme si ve své perspektivě, děláme své a jsme přesvedčeni, že takto je to správně. Musíme ale vyjít z toho, že ono správně platí po nějakou dobu, která má nějaký začátek a konec, ačkoli se může zdát, že ohraničená není.  Náhlý zvrat v perspektivě vidění nastupuje překvapivě, ale není doprovázen jevem, že je člověk zaskočen. Tento zvrat nastává, jakmile máme odžito v dané situaci, vztahu, místě, .... své  a již není potřeba se dál odžitým zabývat. Prostě to odezní, skončí, najednou samo. Ve filmu bývají podobné situace lemovány patosem a značným zmatkem, aby se člověk vyrovnal se situací.  V magické realitě nikoli. Najednou člověk ví, ... co bylo doposud, jednoduše  skončilo, přirozeně a naprosto samo. Je to úžasný pocit, velmi zajímavý. Má vůni moře, chuť svobody a mozek vnímá, že nic se neděje, jak nemá.