Ovlivněni jungiánským pohledem považujeme stín za odvrácenou stranu osobnosti, za něco, co je špatně, jako bychom předpokládali, že vše špatné a špinavé v nás se koncentruje právě tam a může se tiše rozlézat do celé osobnosti. Chceme stín integrovat do osobnosti a nějakým způsobem ji kultivovat. Tento přístup znamená přijmout svojí odvrácenou stranu a i to špatné jako součást nás samotných. Místo potlačování a maskování přijetí. Tento příspěvek však není o jungiánském pohledu na stín. Věnuje se poněkud nevšednímu vnímání stínu z pohledu mytologie Khem. Pro civilizaci, kde Slunce pálilo, představoval stín něco úplně jiného. Byl ochranou a prostorem představujícím jisté útočiště. Jít do stínu Boha, znamenalo žádat jej o ochranu, být v bezpečí. Stín je místem, kde je světlo méně intenzivní a bývá spojeno s pocitem chladu. Příliš mnoho světla oslepuje a právě stín umožňuje vůbec podívat se, jak se věcí mají. V parném létě každý pochopí, o čem mluvím. Stín je místem odpočinku, kde l
blog zabývající se magií, tarotem, astrologií, runami s důrazem na věci odpraktikované