Vrstvy, které jsou v nás, prolínají se záměrem...
Sáhnout si na ně a pokusit se udržet stabilitu
přes všechny iluze, že připadáme si
až neuvěřitelně křehcí....
Nebývá často možnost dosáhnout nepoznaného naprosto elegantním způsobem, kdy nic nekříží se a jediné, co je potřeba zvládnout, jsme my samotní.... Přesto zdá se, že právě toto činí tu největší překážku. Neb očekáváme protivenství a různé nezdary a nechceme nebo neumíme v dané chvíli porozumět tomu, že jsme na vrcholu, a nic z toho, co bylo zanecháno tam dole, na nás jednoduše nemůže.
Z vrcholu se nám může zatočit hlava, když jen pomyslíme, jak dalece je svět pod námi a jak málo stačí.... a letíme... na tvrdé přistání. Možná již nikdy nenalezneme odvahu, pokud to přežijeme, vrcholu dosáhnout, anebo na dlouho ne či raději zvolíme něco v menších výškách, bezpečnějšího.
Můžeme se porozhlédnout, nadýchat čerstvého vzduchu a pomalu a opatrně slézt dole. S pocitem, že vrcholu jsme dosáhli a kdykoli se tam umíme vrátit. A časem hromadivší se překážky nám znemožní vystoupat opětovně. Občas se tam třeba dostaneme, anebo na něco menšího anebo na něco podobného, anebo to přebijeme jiným zajímavým zážitkem.
Poslední možnosti, kterou máme, je jednoduše jít dál.... je to alegorie, takže pro pár z nás se objeví cesta jít dál... Jen nesmíme být smutní z toho, že vytlačí nám kapacitu na něco jiného. Vždy je to o tom, že nikdo z nás nemá nekonečno jako postulát všech možností.
Stávat se někým jiným není bezpečné. Neznámo negarantuje žádnou jistotu, jednoduše musíme důvěřovat. Bez toho propásneme okamžik, který již nikdy jindy nemusí nastat a my jen budeme nostalgicky čekat na výzvu, kterou jsme nezvedli.... protože.... vždy objeví se mnoho protože.... Protože má podobu racionálních argumentů tolik logicky znějících. A přitom to, co jsme vždy chtěli vědět, znát, umět, odvážit se, .... je na dosah ruky v mlze, přes kterou cítíme, ale bojíme se, že nevidíme.
Konfrontace s těmi největšími obavami, jaké si jen umíme představit. Buď i přes ně půjdeme dál, anebo.... slezeme a můžeme doufat, že vylezeme znovu, ale ta cesta, tam již pravděpodobně nebude. Mnohdy lichotivý argument, nastoupím tady, až udělám něco.... , teď nemohu..... Jenomže není žádné potom.
Potom zbude již jen pocit, jaké to bylo, když.....
Vzpomínky blednoucí v úsvitu každého nového dne...
Až jednou zjistíme, že ty výšky dávat přestáváme....
A takto vypadá opravdový konec.....
Takže je čas odvážit se vyjít do mlhy...., teď, protože právě teď je to potřeba....
Komentáře