2.1.17

Několik slov k lásce...



Většina pohádek končí obligatorním: a žili spolu šťastně, dokud neumřeli... možná v podstatě ano, pouze překonali několik drobných krizových stavů, které se zákonitě tu a tam musely objevit. Narazím-li na někoho, kdo tvrdí, že ne, potom jde o šťastného dominantního tvora žijícího se svojí celoživotní obdivovatelkou, což je ale také zázrak, ač z mého pohledu zvrácený, neb mi přijde jakoby jedna lidská bytost pohltila druhou. Říkejme tomu třeba Lianina noční můra :)  a klidně si to představme i opačně...

Láska jako téma je velice nevděčné, neb každý jej vnímá jinak, ač stejně. Ale na straně druhé jde o téma lákavé, nelze odolat a nic k němu nenapsat, tvářit se, že neexistuje.

V lásce dříve nebo později dojde člověk do stádia, že vše krásné musí být vykoupeno bolestí... Je to až podivuhodné, nakolik se v tomto lidé různých zájmů, z různých oblastí, různé inteligence..., shodují.

Láska je potvůrka, která se umí postarat, aby člověk nezažíval toliko jednu polaritu, obvykle tu sladce pozitivní na obláčku štěstí. V mladším věku, a nebylo to až tak dávno, jsem tuto její vlastnost brala jako velikou osobní křivdu, kterou nezmírnilo ani poznání, že to tak nějak prožil (snad) každý. Životní cynici dobře rozumí tomu, že nic netrvá věčně, ani štěstí a skutečnost, že jsou zklamání si vykládají tak, že nejsou idioty, neb pouze idiot je permanentně šťastný.  

Čím více telecí přístup člověk k lásce volí, čím více touží po onom archetypu věčného štěstí, tím více nevhodné partnery mu Universum servíruje. Zpravidla odrážejí vlastnosti, které člověk nesnáší, jen o tom neví, nebo jsou velice dovedně maskovány. Ovšem poznání bývá o to více hořké. Na otázku, proč potkávám takové kretény, je odpověď poměrně jednoduchá... protože jsi neskonale naivní, kotě... Ale znám týpky, co by toto vyjádřili ve stejném kontextu, jen podstatně jadrněji.

Láska je stav a proces zároveň. Často bývá zaměňována za touhu po něčem, za pocit, musím vlastnit a vůbec nejhorší hledat jistotu skrze pocit, musím vlastnit. Mnoho lidí, nedojde k lásce, neb stanou se otroky žárlivosti. Láska se často zaměňuje se závislostí. Jen se tomu říká osudové pouto. Kdyby se jednalo o pouto osudové, nebylo by potřeba toho druhé střežit, hlídat, kontrolovat, bránit mu... Neb příležitost dělá zloděje... V tomto kontextu mně napadá přirovnání k chlebu, které ale není publikovatelné... Jadrně vyjadřuje lidovou moudrost, že není nic, pro co by se svět měl zbortit. Vůbec jadrné vyjadřování mající základ ve folklóru trochu drtí smrtelnou vážnost, s níž bývá na lásku nazíráno.

Člověk, který prožívá lásku, myslím lásku, ne závislost nebo pocit, je to jenom moje, si váží toho druhého, důvěřuje mu a také chápe, že jako každá lidská bytost i on může někdy udělat chybu. Nemá tendenci k převýchově, protože společným životem se postupně vybuduje prostor, v rámci kterého se ten druhý pohybuje. Zvládnou-li dva lidé spolu různé krize a katarze, posunou-li se dál a jejich vztah se stává společným ve více a více aspektech, potom se již dá mluvit o pevném poutu. Žít spolu i navzdory rozdílnosti již vyžaduje toleranci, úctu a respekt. Nejde to jinak, než-li poznat se navzájem a brát se takovými, jací jsou. Všechny ty pochybnosti, žárlivost, závislost apod mnohdy na počátku, než se poznají bývá, jen ne každý vztah takovou zátěž ustojí. Přijde-li poznání toho druhého, není to o tom, co já jenom chci, ani o tom, já se obětuji, aby...  
Potom je láska stavem bez utrpení...

Žádné komentáře: