2.4.17

Odkud přicházejí (Ke tvorům méně hmotným 2)

































Dokud člověk o nich jenom čte, je to jedno. Jsou to pro něj něco jako hrdinové, s nimiž se více nebo méně umí ztotožnit, rozumět jejich pohnutkám, jsou mu sympa, nesympa, bojí se jich anebo ne. Čtení může být prvním způsobem, jak na ně přijde, ale často to bývá jinak. Mnohdy člověk na něco narazí, na něco méně hmotné a potom jakoby náhodou se mu dostane do rukou něco, kde o tom, co sám potkal, někdo píše, anebo píše o něčem podobném.

Typickým příkladem, kdy zažila jsem něco, co jsem četla, jsou tencí lidé. Četla jsem o nich v povídce Briama Lumleyho. Jednalo se jednu starou čtvrť, kde byly vysoké domy a tam chodili tak tencí lidé, že splývali s pouličními lampami a dokonce někteří i jako pouliční lampa působili. Když šel obyčejný smrtelník kolem, často se postavili a maskovali se natolik, že působili jako lampa. Zvláštním znamením bylo, když v této čtvrti zhasla pouliční lampa, zasvěcení, a mnoho jich nepřežilo, věděli, že to tencí lidé jsou u ní. Lumleyho mám ráda, jeho série Nekroskop je velice dobrá hororová literatura, a na povídku jsem narazila díky doporučení, které se ale týkalo jiné jeho povídky, nicméně byly ve stejné knize. Tato povídka na mně velice zapůsobila, představa jiného druhu lidí... Vůbec jsem o ní diskutovala se svým oblíbeným strašidýlkem... Jednou jsme si tak povídali cestou po ulici a zaujal mě jev, přiblížíme se k lampě, ta zhasne, odcházíme, lampa se rozsvítí, tak jsme jich prošli několik.  Jistě, kdybych povídku nečetla, možná bych si lamp ani tolik nevšímala. Nějakou dobu mně bavilo z balkonu si říkat a zhasneš mi lampu? Stačilo chvíli počkat, lampa významně pohasla a potom se váhavě rozsvítila. Nezašla jsem tak dalece, abych kontaktovala energetickou společnost a studovala fenomén zhasínání konkrétních lamp. Nemělo to cenu, protože nebýt naši debaty nad povídkou, nenapadlo by mně "lampování".
Jistě, magie, se nějak projeví v elektřině kolem, zejména v počátcích, kdy člověk nemá vše pod kontrolou, spolehlivě odrovná nějaký ten domácí spotřebič či alespoň několik žárovek. Ale kdo si rád hraje s energiemi anebo má nějaké spřízněné strašidýlko, může lampování vyzkoušet. Oproti plameni svíčky, který se brutálně rozhoří najednou z ničeho nic, je toto dobrá doplňující "kratochvíle".

Umíme s magií i to, že si někde něco přečteme a potom si to pro sebe nějak zrealizujeme. Alespoň na chvíli. Nevěřím, že by lampování mohla být dlouhodobá oblíbená kratochvíle. Nicméně, pokud si budeme myslet, což můžeme, že vše děláme sami, jen naše ničím neomezená vůle zakalená pouze úmyslem lampovat, zůstaneme v zajetí omezení, že nic kromě ducha vycházejícího z matérie (vlastní maličkosti) být nemůže. Takový druh ateismu zcela jistě zabíjí poetiku, protože poetika je o tom, co je neuchopitelné neznámo. A mít vše jenom ze sebe, příliš prostoru pro poetiku nedává.

Takže odkud se berou? Proč lidé, kteří by si přáli něco lépe poznat, poznají pouze něco, o čem sami neumí přesně říci, zda je to jejich autosugesce anebo realita a naopak jiní, aniž by vůbec chtěli, potkají bytost spletenou z částic éterických, která sama manifestuje se natolik, že o jejím Bytí nelze pochybovat? Možná čtenáře napadá souvislost s léty magické praxe, kdy zkušenému magikovi se dostane zvláštní pozornosti. Na zkušenosti s magií toto také nezávisí. Naopak, podobná zkušenost člověka k magii přivede, neb osvojení si magických praktik jakýkoli kontakt s jakoukoli entitou vylepší.

Potkávala jsem různé lidi mající přátelství s bytostí jinou. Nejde již jenom o kontakt, ale o jistý druh vztahu, neb i bytost méně hmotná má jisté modely chování a lze vypozorovat i něco jako povahu, charakter... jednoduše osobnost, která je samostatná a jiná. Nejde o záležitostí typické,  nemohou se stát každému, neb toto vyžaduje i pěstování jisté citlivosti.

Lidé, kteří neumí bez rizika zlomeniny pomalu ani kotrmelec, jsou ochotní akceptovat, že jiní lidé si umí dát nohy za uši, vyskakovat vysoko, metat několik přemetů za sebou, neb toto viděli, byť sami v pokusu o něco podobného by se nejspíše přizabili. Jinak je tomu, jakmile člověk začne mluvit o tvorech méně hmotných s lidmi, kteří něco podobného znají jenom z béčkových hororů. Jistě, i tvor méně hmotný se umí manifestovat před jinými lidmi. Jestli to dělá, tak jenom proto, aby přesvědčil tebe,  který jej vidíš, ....abys tě zbavil pocitu, že potřebuješ doplnit šatník svěrací kazajkou. Onen zážitek není příjemný ani pro diváka béčkového hororu. Je konfrontován s něčím, co neumí unést a racionálně zpracovat. Nicméně po takovém zážitku je dosti lidí ochotno připustit, že jsou věci mezi nebem a zemí.... Pokud tě nezačne považovat za kouzelníka, zpravidla zážitek vytěsní, dokud tě nepotká znovu, takže je docela možné, že sám udělá vše proto, by jste se nepotkávali (alespoň ne často).

Lidé, kterým strašidýlko takto vyděsilo kdysi známé, si pro příště dají pozor, neb dotek tajemna vztahy spíše zakalí. Promluvit o věci s člověkem věnujícím se magii také příliš užitku nepřinese. Jak jsem uvedla výše, samotná magická praxe není zárukou, že jedinec praktikující má zkušenost se skutečnou inteligencí odlišnou od projekce jeho vlastní osobnosti. Ono nejde o zkušenosti až tolik běžné a v podstatě neznám odvětví magie, které by nebylo zaměřeno na studium vlastní duše a očekávání vlivu bohů či bytostí navázaných na zcela konkrétní a určitý pantheon. Ovšem i vliv těchto entit či energií považuje dosti magiků za projekce vlastní osobnosti. Sice magik tě nebude ukecávat, že jsi apriori na svěrací kazajku, ač i tato varianta jej napadne jako první, ale naopak, vysvětlí ti, že to, s čím se přátelíš, jsi ty sám. Magik nemá příliš v oblibě nejistotu a tajemno, naopak, zpravidla má vždy ve všem jasno (a také často zná vše nejlépe, umí nejlépe).

Mám to štěstí, že znám několik lidí, kteří vnímají svět za oponou a navázali tam s někým kontakt. Jistě, znám ještě více lidí, kteří slyšeli o tom, že je takového něco možné a chtěli by s něčím navázat kontakt a po čase si sami vytvoří iluzi kontaktu. Jenomže ona iluze nepostačuje na to, aby měnila realitu kolem.
Člověk, který doopravdy zná někoho za oponou, prochází zmatkem pouze v prvních okamžicích. Ona jiná inteligence se umí manifestovat a projevovat natolik jednoznačně, nezaměnitelně a umí být viditelná i pro jiné (zejména v počátcích, kdy je potřeba důkazu), že ten, kdo takové zvláštní přátelství unese, nemá o čem pochybovat. Pokud i někdy takový člověk o tomto promluví, nikdy neřekne vše, a při prvních náznacích pochybností z druhé strany nemá problém dát pochybujícímu za pravdu. Neb tento druh zkušenosti není sdělitelný ani mágovi, který jej nemá. Takové věci pochopí jenom člověk, který sám zažívá...
Nemohu a ani nechci mluvit v absolutních hodnotách, ale takové přátelství lidem, o nichž vím, velice pomáhá a je to poznat na jejich životech. Ať je to člověk v očích jiných lidí dobrý, zlý, přátelský či nikoli, má osobní filosofii takovou či makovou, každému z těchto lidí se daří v tom, co si sami předsevzali. Věci kolem nich se pomalu a vytrvale skládají tak, že se dá mluvit o budování. Prakticky jediné, co tyto lidí umí v jejich úspěchu zastavit, je také ona známa podpora opaku toho, co přesně oni sami chtějí. Nicméně, pokud je jejich méně hmotný tvor skutečným přítelem, postupně a taktně je upozorní na to, čím sami si škodí.
Nikdo z těchto lidí nezačal tak, že by si přečetl grimoár a evokoval či vyrobil bídného červa odsouzenému k věčné otročině pro dobro jeho veličenstva velemága. Přišlo to samo od sebe, znenadání a také i bez jakékoli magické přípravy. U lidí, o kterých vím, zájem o magii nastal až po těchto zkušenostech.
Osobní zkušenost těchto lidí není popsaná v knihách o magii. Moderní magická literatura se zaměřuje zejména na praxi se složkami vlastní osobnosti. Zřídka lze nalézt něco mezi řádky, či přiznání autora, že na něco podobného narazil, bez jakéhokoli hodnocení. Současná magie je zaměřena zejména na změnu běžné reality prostřednictvím vlastní vůle, možná i proto preferuje bytosti vytvořené magikem. Něco se samo objevilo a zůstalo, není právě na této vlně. Nicméně poznávání vlastní osobnosti je prospěšné i takovýmto kontaktům, člověk si uvědomí, co zvládne sám a komunikace, kontakt jsou mnohem lepší.
Domnívám se, že esopublikace o kontaktech s plejáďany, různými bohy, počínaje od Krista, konče Thothem a Sethem, poměrně zkomplikovaly situaci. Píšou je lidé mající úžasnou fantazii neschopní oddělovat prvky reality od ní. Jistě, toto nebezpečí hrozí vždy, ale to se praxi a kritickým nadhledem na sebe dá postupně odbourávat. Lidé, o nichž vím, nemají tendenci poučovat národy, lidstvo, předávat moudra odjinud...

Odkud jsme a kam směřujeme... věčná otázka existencionalismu. Ptáme se ní na to, co reálně existuje. Je jenom logické, že podobné otázky si kladou lidé i ohledně svých méně hmotných přátel. Možná jde o další stádium po otázce, nejsem blázen a úžasu, ono to vážně existuje! Jakmile si člověk zvykne, ptá se, odkud To pochází. Na rovinu, jak naznačila jsem v prvním díle (první část), jde o různé druhy méně hmotných tvorů, takže není tak jednoduché říci, že jsou odjinud... někdo ano, někdo třeba ne. Nicméně již jenom to, že zde je kontakt znamená, že byl odhrnut závoj tajemna, běžně neviděného...  

Žádné komentáře: