23.4.17

O vlastnění...

Potřeba vlastnit je spjatá s člověkem až přímo instinktivně, snad souvisí s pudem sebezáchovy, neb dává člověku jisté garance, jistotu, sebejistotu, společenský status... Tvrdit, že se člověk obejde bez vlastnictví, je tvrzením pokryteckým...neb člověk si tak mimo jiné i vymezuje svojí osobní zónu.

Prastaré rituály byly zaměřovány na prosperitu, udržení a získávání majetku, na úrodu a zvelebování. Neznám rituál, který by směřoval ke zbavení se majetku, zničení vybudovaného. Toho lidé docílili zpravidla předimenzováním rituálů plodnosti, či ztrátou původního zápalu a intuice. Vlastnění je potřeba pro přežití v materiálním světě. Pouze je-li člověk ukotven pevně v Malkuth, má cenu zajímat se i o jiné méně hmotné sféry Univerza. Meditace a koncentrace se dají efektivně provádět, když člověk drží pevně v rukou své zdraví a umí své tělo ovládat. Zároveň i techniky meditace a magie vedou k vylepšení tělesných podmínek.

Problém nastává, když se člověk stane potřebou vlastnit posedlý. Přestává rozlišovat hromadění od vlastní potřeby a rozumné míry zásob. Nakonec marketingové tahy obchodních řetězců jedou přesně na této vlně. Jsme hmotní, takže nějakým způsobem potřeba mít kousek hmoty, která je jenom naše, se u každého z nás projeví. Je fajn, přitom obklopovat se tím, co vyhovuje našemu naturelu, nejenom tím, co se komu povedlo nám prodat a vnutit... Mít věci, neznamená nimi být, člověk by měl umět unést jejich ztrátu, poškození a tak...

Potřeba vlastnit, je v podstatě potřebou po stabilitě, odtud vyšší nároky člověka, jemuž přestala stačit otépka sena do matrace či hliněná chýše... S potřebou vlastnit jsou spojené i jisté nároky, neb jistota a pohodlí jsou spojené ruku v ruce. Asi bychom nechtěli sedět s notebookem u svíce nebo nechat kapat vodu na knihu, kterou čteme.

Jakmile je potřeba vlastnit předimenzována, stává se život člověka nesmyslným, neb on sám cítí prázdnotu, kterou ne a ne ničím zaplnit. Na tomto světě není nikoho, kdo by mu umě pomoci, vyjma jeho samotného. Jeho touhu vlastnit neuspokojí doposud vlastněné a cítí nutkavou potřebu vlastnit ještě více. Tak vlastnictví mění se ve vášeň, která zabíjí... Posedlost, jíž se nelze bavit, vyznačující se abstinenčními příznaky.

Potřeba vlastnit není navázaná pouze na věci (movité či nemovité). Znala jsem ženu, která neuměla oka zamhouřit, neb si v hlavě pořád přehrávala, jak mohl někdo jen tak, vyhrát v televizi 100 tisíc, jak je to nespravedlivé, že tam nemohla jít ona (je jedno, že se nehlásila). Ubohé stvoření natolik posedlé majetkem, až každému, na koho jenom teoreticky narazilo, závidělo. Štěstí, že nezažila online éru, její týrání se závistí by nemělo konce...

Sága rodu Forsytů rozebírá jednu úžasnou touhu vlastnit a to touhu vlastnit, opanovat a pohltit osobu milovanou, nemožnost jednat s ní jinak, než-li jako s majetkem. Možná si čtenář řekne, jasně, to byla éra, kdy prodávalo se panenství ženy jako kráva na trhu. Jenomže touha vlastnit milovanou osobu přetrvává do dnešních dnů a není pouze neřestí mužů. Mnohdy bývá doprovázená žárlivostí stejně nesmyslnou jako ona závist o odstavec výše. Její trpké plody bývají umocňovány snahou po mstě, mnohdy jsou do toho navedeni i noví partneři, kteří tak pomáhají svým novým láskám kompenzovat zklamání ze ztráty, aniž by je napadlo, že jde o něco chorobného. Často lze najít ženy neumějící pustit nikam svého muže samotného (v tomto jakoby se role oproti předchozím stoletím obrátily). Vrcholem takové žárlivosti, na který jsem nevěřícně hleděla, je společný sociální profil, aby si ten darebák nemohl likovat i jiné, či bohové, dokonce ji soukromě psát.

Lidé poleptání žárlivými a panovačnými sklony svého partnera, neutečou-li, mnohdy se ke svému sladkému tyranovi naopak ještě více připoutají. Po čase tak těžce je poznat, kdo je obětí a kdo katem. Hra na totální souznění a absolutní obdiv může být ovšem kompenzací za něco, co si já třeba ani neumím představit. Mohu pouze věřit, že takto dány dohromady duše jsou jistým plánem Univerza na jejich vzájemné uzdravení se.

Svět citů v mnohém odráží náš vztah ke hmotě. Pamatuji si, jak mnohé ženy litovali ztracených náhrdelníků, řetízků a pod. Zvláštní, že tyto ženy měly těžký problém, jakmile jejich muži vybočili z běžné rutiny, nedejbože podlehli zájmu, který nedržel je doma. Zvláštní, že ani jednu z těch žen nenapadlo si věc ztracenou nahradit jinou, či pořídit obdobnou nově. Také jsem ztratila přívěšek i s řetízkem, používala jsem jej jako kyvadlo pro entitu, která kyvadlování nehověla a nenechala jsem si říci... Takže poučení a zároveň oběť pro narovnání vztahu. Běžně stane se, že něco se ztratí, něco nám dítě rozbije (snad jej za to neukamenujeme žalem vedení k nepříčetnosti), o něco vlastní šikovností přijdeme, ale zdravý vlastník takovou ztrátu přežije, aniž by si trhal vlasy. Běžně se stává, že partner má své zájmy (bylo by choré, kdyby se stal naší vlastní kopii v opačném vydání), neb rozdílnost a různorodost se doplňují...

Někdo rád sklo a porcelán na výstavce a jiný jej zase s oblibou užívá riskuje, že se něco užíváním rozbije. Ano, když se předměty uzavřou do skleněného prostoru, je vidět, že je máme a jediné riziko rozbití spočívá při utírání prachu z nich. A tak nějak je to i ve vztahu. Milovanou osobu lze uzavřít do výstavního prostoru, lze se ní pyšnit, anebo ji nechat žít, jak ona sama by chtěla... je to jen a jen na nás...

Žádné komentáře: