Láska je téma, k němuž má každý nějaký ten pohled lemovaný vlastní zkušenosti a zpravidla, dokud ji nenalezne v plné palbě, mnohdy raději o ní ani nemluví. Někdo ji touží prožít, někdo ji prožívá a někdo bude dělat vše proto, aby se neobjevila, protože se jí obává či bojí.... a právem.
VAROVÁNÍ: Na slabší povahy může můj příspěvek působit jako duševní BDSM.
VAROVÁNÍ: Na slabší povahy může můj příspěvek působit jako duševní BDSM.
Říká se, že jsou různé formy lásky. A já říkám, že jsou různé způsoby, přes které se láska nedostane. Každý z nás je kromě úžasných vlastností složen i z tuny předsudků a omezení a fixovaných věcí, na kterých si zakládá, protože nalezl sám sebe, má osobnost, touží po nespoutané svobodě. Máme to naskládáno různě, někdo fádně, jako sterilní účetní, jiný zajímavým způsobem hozeným do nadhledu, a všichni si asi myslíme, jak v tomto nejsme výjimeční. Je hloupost výjimečná? Pokud ano, jsme výjimeční.
Jenomže ono je to jedno, v podstatě všechno to funguje na principu: poznej bolest, strádání, zažij, jaké to je ono opojné, kdy všechno ideálně klape, a potom svorně nechte se semlít životem, zjisti jaké to je milovat, když na druhé straně je v lepším případě lhostejnost, v horším svěrák jakoby postavený na míru tvému srdci... vytvoř si obranné mechanismy....protože jednou dostaneš šanci na to poznat štěstí, má to ale několikatero ale....
Vůbec jít za láskou je samé ale, ale, ale na entou... .
Chyba není v lásce jako emoci, chyba je v neschopnosti ji vnímat a potlačit narcistické ego, které nějakým způsobem proniká do všeho a dělá jen paseku. Na lásku můžeme nahlížet různě, můžeme v ní věřit nebo nevěřit a přesto doufat, být cynickými, ironickými, tropit si žerty z cukrkandlu anebo jej naopak vytvářet... A nikdy nám nikdo nedá záruku, že ji poznáme.... že když ji poznáme, že o ní nepřijdeme... Protože to, čemu říkáme láska, je mnohdy pouhým odrazem v jeskyni Platónových stínů.
Zní to velmi fádně, ale k lásce lze přijít... když místo prožívání romancí, začneme prožívat sebe (jiná je, pokud to berete z edukativních důvodu, jak různě si lidé umí spolehlivě domrvit i to nejvíce krásné, ale to zpravidla vyžaduje nadhled a ne slzení s hlavní hrdinkou), jinak se jen věčně budete dívat na romantické série, ale ve vlastním životě ji budete mít.... až dostanete rozum a budete na lásku připraveni, třeba v 70 (toto není klišé, toto se opravdu stává, že lidé poznají pravou lásku až v 70, kdy na hodně věcí výrazně pozmění náhled).
Další věci je prostě chtít. Problém je, že lidé neumí chtít, ať již s magií nebo bez ní. Chtít znamená být připraven udělat pro to vše, až to dorazí. Prostě v dané chvíli, ne až nastanou ideální podmínky, kdy na nás nebude tlačit zákazník, zaměstnavatel, nebudeme mít rozdělaný svůj nej... projekt, děti vyrostou, naučíme se svahilsky, napíšeme knihu... a vůbec hodně dalších věcí. Protože láska, což mytologie podchytila správně, bývá zpravidla přepadovka naprosto nečekaná. Jednoduše šíp nezbedného Amora není legraci, je to něco více než jen crash. Je to výzva k transformaci komplikovaná skutečností, že se má dít na obou stranách.
Kaa sídli v srdci... tam je to místo, přes které se dostáváme do spojení se svým vlastním HGA. Kabalistiky je to sféra Tiphereth, ale kabala je trochu jiný systém, nežli Khem, takže nebudeme očekávat, že to bude na sebe dokonale sedět, rozhodně to nemá cenu mít snahu napasovat. Také nechci tvrdit, že Kaa je to stejné jako HGA, není, Khemeťané znali více projevů osobnosti a nedá se je jen tak přiřadit ke složkám duše, jak s nimi dnes v západní magii pracujeme. Takže mi toto dává smysl z pohledu Khem (Sever také, ale to je zase něco úplně jiného a já teď chci psát o lásce nikoli dělat cestovního průvodce různými systémy).
Jestliže lidé něco nesnášejí, tak jakákoli změna a transformace zní jako pohůžka se zbraní přiloženou mezi lopatkami. V lidské podstatě je zakódováno bát se transformace a dokonce ji všemožně bránit. Jestliže láska způsobuje transformaci, je zde poměrně jednoduchá odpověď na všechny otázky lásky se týkající, jež lze shrnout do jediné: proč to sakra všichni tolik sabotují?
Amorův šíp zdá se býti nepředvídatelným, takže Láska neřeší otázky typu, jak moc se k sobě hodíme, to řeší zpravidla dámské časopisy mající snahu udělovat rady v lásce a klasifikovat vztahy a vyrobit něco jako společenský ideál. Amorův šíp se zabodne do 2 srdcí najednou. Je to takové hodně Štírovské bodnutí včetně jedu. Zaujměte jeden druhého, klidně se spolu vyspěte, a potom si nějak poraďte s tím, co vás rozděluje. Protože ona Láska, po níž tolik toužíme, sebou nese hodně nepohodlí, které je potřeba překonat a hodně rozdílů, které je potřeba překlenout.
Hodně lidí má tendence stran Lásky zkoušet ordál. Tedy něco jako sednu si za zamčený volant a zkusím, jak dalece dojedu, a jak velké následky ta nehoda bude mít. Prostě je tam takový ten idiotský přístup, je mi jedno, zda to tentokrát klapne nebo ne... A když to neklapne, jak to? Vždyť mi to bylo jedno.
Jiným přístupem je snaha pořád chtít transformovat toho druhého. Jakoby ten šíp probodl pouze jedno srdce. Vážně si někdo myslí, že Univerzum mu na druhý konec nadělilo někoho, kdo potřebuje zachraňovat? Pokud ano, tak nejde o nic jiného, nežli kamarádství. Láska rozhodně není o zachraňování toulavých koťátek. Ani o jiné projekci spasitelského komplexu.
Láska není ani o tom, snesu mu modré z nebe a udělám za něj vše (adresováno spíše na ženskou polaritu). Nějak v ní otrocký přístup neplatí.
Známou ezoprůpovídkou je, že Láska nemá bolet. Ezoprůpovidky jsou dílem zábavné, dílem pravdivé, ale spoléhat na ně tak docela nelze. Láska bolí. Hodně bolí toho, kdo se dostane do obrazu jako první, bolí při každém trochu pokulhávajícím kroku u transformace (mnohdy ani nevíme proč), bolí, než se dojde k tomu bodu, kdy si to jsou nějak schopní říci, lemovaná jako bonus nejistotou, bolí při myšlence, že je možné ztratit toho druhého. Bolí, když si jeden či oba postaví hlavu, že jde až o příliš velkou závislost...
Ovšem neměla by bolet proto, že jeden tomu druhému dal ránu, podrazil mu nohy, i nadále pěstuje sport "kolik lidí projde mojí posteli", předvádí shazování, panovačnost anebo má snahu vytřískat z toho druhého maximum. Tam, kde jsou výčitky, se iluze lásky snoubí s realitou příliš. Toto je potřeba opouštět... Jde o vztahy nazývané jako toxické. Protože tady se hraje o to, jak mít nad tím druhým navrch. Není vhodné ani pěstovat si přáteství či kamarádství podobného druhu.
Láska dává svobodu. Jenomže to musíme mít v sobě dávku tolerance a zásobu pro podporu. Jestliže budeme jednat fair, náš partner, naše zrcadlo, bude fair k nám. Láska vyžaduje charakter. Podstatou lásky není nic jiného, nežli umění stát při sobě a za tím druhým, rovně, bez postranných úmyslů. Potom to není o oběti, ale o přirozeném sžití se s někým druhým.
Ona Pravá Láska nás mnohdy odrazuje důvtipně kombinovaným systémem překážek nabourávající hodnotový systém mainstreamu. Představte si cokoli, čemu jste kdysi říkali "nikdy" ... a dostanete přesně to, co budete muset překonávat. Abyste to zkousli, potřebujete transformaci jako sůl. Možná dosavadní sebevědomí splaskne jako puchýř a bude se muset postavit na zdravých základech znovu.
Přijmout onen šíp znamená postupně se s těmi překážkami vypořádavat. Zpočátku očekávejte odpor, protože dáváte do hmoty něco nesmírně éterického, jenomže postupně, když si budete oba stát za svým, začnou vám okolností jít na ruku.
Univerzum je šprýmař a jako naschvál najednou budete mít na stříbrném podnose ty věci, které jste chtěli... ale nešly.... pouze jsou v rozporu s Láskou. A budete stát před rozhodnutím, cože to vlastně doopravdy chcete.
Porozumění... to se také buduje postupně. Je potřeba míti na paměti, že od blízké bytosti nás zraňují i věci nad nimiž bychom u ostatních mávli velkoryse rukou. Nejde o to, nějak to schovat pod koberec, jde o to, promluvit si. Jetliže je to láska, bude ten na druhé straně naslouchat.
Pravá Láska, jestliže nemá zůstat ve stádiu vzdušného zámku aneb platoniky, bude vyžadovat hodně úsilí a práce. Padnou i nějaké oběti. Nikdo jiný neporadí, nežli vlastní srdce a cit. Je naprosto chybné řídit se radami radilek, které samy nevěří, že něco takového existuje, protože to samy nezažily, anebo možná to někdy vzdaly, a pravděpodobně nahlížejí na podobné věci stylem realistek projektujících do svých rad archetyp zapšklé báby, která všechno ví nejlépe. Skepse není na místě, ta nesvědčí magii ani lásce.
A časem, bude jen jediná osoba, která se na vás podívá a bude naprosto v obraze... bude umět vyslovit ta správná slova, podívat se vám do očí způsobem, z něhož se vám podlomí kolená a dotknout se vás tak, jako nikdy nikdo předtím. Vážně máte v úmyslu právě před někým takovým utíkat jen proto, že vše ostatní doposud jste spolehlivě podělali (či spíše se budete alibisticky říkat se to podělalo)? V takových chvílích si vzpomeňte na všechny ty trapné momenty, kdy právě tato osoba za vámi stála, ať již jste si vymysleli sebevětší kravinu a svůj probém jste dramaticky nafoukli, anebo šlo o reálnou hrozbu, někdo vám ublížil, podrazil vás... ale on/ona stála za vámi, protože věřila ve vás. Jste i vy schopni uvěřit v něj/ní?
Lidé si mainstreamově spolehlivě komplikují život a zabíjejí to, co posiluje jejich vlastní šanci na to stát se sebou, neb jím Univerzum či Amor předhodily to nejvíce odpovídající zrcadlo... a zároveň tu nejlepší kotvu, partnera. Opravdu je nezbytně nutné setrvávat v tomto egregoru zpackaných věcí? Anebo konečně porozumíme tomu, že je potřeba pustit své komplexy a konečně začít žít?
Je to na každém z nás.
Komentáře