Cesta za Sluncem X. (Smrt)

část devátá

"Dobré ráno." uslyšela Chiara nad svojí hlavou a téměř vyskočila z postele. Od jejího posledního setkání se Samuelem uplynuly téměř dva roky a ona o něm neměla doposud žádné zprávy. Pro ni nešlo o konec její cesty, pouze o konec cesty společné. Potlačila zklamání i vztek z promarněného času. Naučila se pracovat v Chrámu, neb Třetí  i ostatní ji podali pomocnou ruku.

Již pro ni nebyl pouhým materializovaným přízrakem, ale osobou z masa a kostí. Jednou za půl roku potkávali se i jako obyčejní lidé ve staré kavárně, na starém hřbitově, anebo jen tak v nějaké podivné budově vždy pečlivě předem připraveného města. Tam sjednotili si práci, kterou bylo potřeba provést na hmotě, v běžné realitě. Co ji ale Třetí neřekl, že občas osloví Sama a mluví s ním o Chiaře. Jméno Chiara ji zůstalo tam v chrámu, však určil ji ho budoucí Sedmý.

Třetí pochopil Samuelovou touhu porozumět sobě samotnému skrze Chiaru. Nebylo pro něj problém vypracovat koncept psychologických prací a pokusů v akademické rovině o snové práci se sebou skrze různé představy a imaga. Za tímto účelem vystupoval jako praktický psychoanalytik, který z důvodu diskrétnosti neuvádí své jméno ani jméno klientů, založil webové stránky. Poté, co uveřejnil příběh Jackie, která se ve snu potkala s mužem, a ten ji považoval za své vlastní imago, ozval se mu na mailovou adresu určenou pro čtenáře stránek i Sam. Jistě, byli zde i jiní čtenáři, souhlasili se zveřejněním některých svých rozhovorů s pánem psychoanalytikem. Třetí nemusel předstírat znalosti psychologie, sám byl psychologem a jeho akademická dráha, tu a tam okořeněná praxí, byla nesmírně zajímavá. Pro tuto dráhu se rozhodl, neb usoudil, že pro Chrám bude užitečné, když někdo z kněží důvěrně pozná přístup moderní k věcem týkající se duše. Jenomže Chiara o tomto neměla ani tušení. Pořád byla nejmladší a všechna tajemství znali prozatím pouze první tři.

Nedělal to ze žertu či nejapné zvědavosti, kdyby věci fungovaly, jak mají vůbec by k tomuto nemusel přistoupit. Jednoho dne přišla Chiara na smluvené místo na Pére-Lachaise. Chtěla skončit v Chrámu, protože dle svých slov se neuvěřitelně zklamala. Podobnou krizi znali všichni kněží v Chrámu před ní. A každá krize jednoho z nich vyžadovala pomocnou ruku od ostatních. Vyslechli její pocity, odmítala říci, co se vlastně stalo. Rozhodli se rychle, vzájemně beze slov a nevyptávali se na příběh samotný. Místo toho ji objasňovali, jak každý z nich podobné pocity zažil. Bylo to na dlouho a trvalo to, než člověk své selhání sám sobě odpustil, neb každý z nich byl chybující lidskou bytostí. Pokoušeli se jí pomoci, ale pořád jím něco podstatného unikalo.

Nebylo těžké si povídat se Samem o tématu, jímž žil. Byl zklamaný, protože jeho cesta k části své vlastní, jíž pojmenoval jako Chiara se najednou uzavřela. Chyběla mu velice a on neuměl cestu k ní znovu otevřít. Třetí se choval v rámci, který Sam pobíral, tedy v rámci vymezeném psychologii. Neohromoval jej důkazy o jeho snové vizi, chrámu, o tom, co sám s ním zažil. Podstatná byla určitá povědomost Samova, jakoby jej znal.

Sam vypověděl postupně, jak poznal svojí doposud nepoznanou část, která vyjevila se, až po přečtení jednoho středověkého manuskriptu, jehož přepis se mu za zvláštních okolností povedlo získat. Bylo to o Cestě za Sluncem. Když vážně uvažoval o podniknutí cesty, najednou, po jednom večírku se na této cestě ocitl, a co hůře, přibral sebou i kamarády. Poznal přitom bytost, která mu naprosto imponovala a on neuměl ji nejdříve poznat. Tak cizí a nelidská mu přišla, jako pohádková víla. Třetí ani chvíli nepřemýšlel o tom, zda přeci jenom neříci Samovi pravdu. Sám by mohl odvykládat mu část jeho snu. Jenomže také věděl, že poznání založené na vlastní zkušenosti, musí přijmout si člověk sám. Samova jistota byla neotřesitelná. Jakákoli jiná interpretace by neseděla do jeho scény světa a on by se mohl i napořád zatvrdit. Raději poslouchal a pobízel jej k popsaní své zkušenosti a zejména svých pocitů.

Ona část odmítala se Samovi odhalit a neustále trvala na tom, že je člověkem, dokonce snad i naznačila, že někým jiným. Vyzkoušel chymickou svatbu, sebeiniciaci, ovšem ničeho nedosáhl. Krása přála si zůstat neznámou cizinkou. Po všech úvahách o Stromu života a jeho stínu, uvědomil si jedno, ona jeho část pochází z podsvětí a neví o něm. Bylo potřeba ji absorvovat do sebe. Ale jak. Logicky dospěl k závěru, že to on je tím vyspělejším, a potřeboval, aby uvědomila si to i ona.

Inspiraci mu byly jeho paměti, tam našel popsané, jak při kontaktu se svým Vyšším Já musel projít zkouškou smrti. Ta zkouška zabila jeho přízemnost a on si vše vybavil. Od té doby žil v souznění se svým Vyšším Já. On je tím vyspělejším a musí stejnou zkouškou nechat projít i onu bytost. Dal si hodně práce s tím, aby postupně svojí katanu dostal do sféry jemně hmotné skrze její ritualizaci. Potřeboval ji i tam, jako svoji zbraň. Již čekal jen na signál.

Jednou dostal se do prostoru, který ona nazývala domovem. Právě tam objevil její starší a moudřejší verzi, ale ta je opustila, zanechala samotné. Probral se na loži se svojí královnou. Ještě spala, když zhmotnil svojí katanu, postavil se nad ní. Prudce otevřela oči. Okamžitě uhodla, že je v ohrožení života. Když rozmáchl rukou, aby ji sťal hlavu, zakřičela "neeeeeeee!". Najednou se jeho pohyb zadržel něčím, co nebyl schopen identifikovat. Jakoby jej něco, jakási příšera drápy vzala za záda a z ničeho nic se ocitnul zpět prudce ve svém těle. Probral se ve své posteli, celý se třásl. Několik dnů poté měl horečku a Chiaru již nikdy od té doby nespatřil.

Ne, neumí si vysvětlit onu sílu, která jej hodila zpět do těla. Ani Třetí neměl žádného vysvětlení. Nikdo z Chrámu se akce nezúčastnil. První povídala pouze o legendě dračího muže. Sam přiznal, že měl několik dnů škrábance na zádech, vysokou horečku a od té doby nenašel ani svojí katanu. Zbyl po ní pouze prázdný obal na zdi. Nepamatuje si, že by mimo zhmotnění katany jakkoli s ní manipuloval. Pustil ji tehdy z ruky? Možná.   

Poněkud znepokojený Třetí dostavil se osobně a fyzicky plně přítomen do domu Chiary. Poznal její babičku i králíčka. Po dračí přítomnosti zde nebyla ani stopa. Když Chiara připravila vše tak, jak bylo podle toho osudného rána, vytáhla zpod postele katanu. Bez obalu.

Pochopil najednou vše. Fyzická hrozba smrti transformovala do změny přístupu Chiary k Samovi. Byl nebezpečný, z jejího pohledu posedlý. Odstřihla jej a zůstala pouze pochybnost, proč pracovat v Chrámu pro lidí, kteří jsou těmi nejvíce nebezpečnými bytostmi ze všech. Drak nad nimi, viděn pouze Chiarou, se spokojeně zavrtěl.      

část jedenáctá