19.3.16

Cesta za Sluncem IV (Slunce)

část třetí



Probudila se a prohlídla si ruku, držela po hromadě a vypadala jako vždy. Opatrně slezla z hromady těl. Ležela na hubeňourovi, ten ležel přes druhého a úplně dole hromotluk. Všichni spali, zřejmě se ještě nestihli vrátit do snu, nicméně vypadali celistvě a dýchali. Nechtěla je do snu probírat násilím. Přišlo jí líto hromotluka, jehož tělo neslo ostatní.

"Blahopřeji,"ozval se jí za zády známy hlas.
Byl to její kněz do půl těla nahý, měla nesmírnou radost z toho nečekaného setkání. Krásně zářil na Slunci. Spontánně se objali.
"Pojď", řekl tiše, "rozložíme ta těla po louce, než se proberou."
Opatrně brali tělo hubeňoura a poté druhého, ona je držela za ruce, on za nohy, a kladli je na louku.
Neměla plášť, ale nějakou krásnou róbu a bosé nohy se bořily do jemňoučkého trávníku. Vzduchem proháněly se hlasy připomínající dětské štěbetání.
"Bylo to šílené." přenesla myšlenku ke knězi, "možná nás zachránila láhev absinthu."
"To je jedno, přenesla si je ke Slunci, stala jsi se plně jednou z nás v chrámu." ozdobil její krk řetězem obsahujícím prvky zlata, stříbra, železa, mědi mědi a cínu s diadémem, kde místo drahého kamene byla tekutá rtuť držící pevný tvar navenek. Její radost nabývala nebetyčných rozměrů.

První se probral druhý. Nevěřícně se rozhlížel kolem sebe, potom si prohmatal končetiny a spokojeně s řevem znějícím jako "žiju" začal nadšeně pobíhat po louce.  Kněz jej  zastavil: "Opatrně Alexandře, mohl by sis něco udělat."
Druhý zdřevěněl. "Odkud znáš mé jméno a  kdo jsi?"

"Má milá," oslovil jí ignoruje kladenou otázku, "dovol, abych ti tvé společníky pečlivě vybrané na cestu představil. Toto je Alexander, vyniká schopností představit si kdykoli a cokoli v jakémkoli prostředí nad rámec běžného průměru. Tamto", ukázal na právě oči otvírajícího hubeňoura, "je Jan schopen utrhnout myšlenku z mysli druhého, jen o tom málokdy ví."
Hubeňour vytřeštil oči na kněze a zároveň právě utrhával zmatek z hlavy Alexandra. Měl pocit, že nějaká ohromná vlna spláchla z jeho hlavy zbytky kocoviny a nebyl si tak docela jist, zda nebyla lepší variantou, než-li stávající prázdnota.
"Ale nic z toho by nebylo ničím," pokračoval kněz, "nebýt zde Samuela," ukazuje na hromotluka, i ten opatrně rozevíral oči a ve střehu se snažil zorientovat v situaci. Měl snahu ještě popadnout láhev absinthu, ale rozptyloval jej mluvící neznámý jedinec do půlky těla nahý.
"Same, dej toho chlapa pryč." oslovil jej s nadějí v hlase Jan, jemuž se představa, jak vykrádá něčí myšlenky nejevila být právě vhodnou.
"Jen jej nech," pravil Alexander, "zajímavě povídá."

Ona vzala kněze za ruku: "Víš co? Jsou na Slunci asi poprvé, necháme je vzpamatovat, dopovíš mi to na druhé straně palouku."
"Jdu s vámi." prohlásil Alexander, "mně to zajímá."
"Necháme jej mluvit." rozhodl Samuel.

"Jak šlechetné od vás pane," pokynul mu kněz poněkud ironicky hlavou, pořád ji držel za ruku a dokončoval své vyprávění: "Samuel je cvičen, sice ne v našem Chrámu, nicméně má za sebou velice zajímavou minulost. Podstatné ale je, že jména vás čtyř dávají ve výsledku unikátní číselný výsledek a vaše horoskopy vytvářejí správné konstelace. Jen právě v tomto složení jste mohli všichni čtyři dojít ke Slunci a spolu ještě zažijete stíny Měsíce, leč ke Hvězdě se vydáte již jenom ve dvou. Dál uvidíš sama má kněžko."
"Neznám tě a o Chrámu  jsem nikdy neslyšel." prohlásil Samuel a chlapi s ním souhlasili. Alexandrovi utekl z hlavy z hlavy nápad, zda celá ta hovadina s Chrámem není zase nějaká na svět se deroucí smyšlenka z podvědomí Samuela. Jenomže na Slunci je vše osvětleno a myšlenky netaktně se projevují v jemnější zvukové tónině. Samuel o tomto efektu četl a zaujatě pozoroval  rezonanci myšlenky svého druha v prostoru.
"Vidíš, a toto mám s nimi, můj milý, celou cestu." prohlásila ona, "pánové, představuji vám třetího kněze chrámu. A teď očekávám hlášky jako: hustý Same, ty sis vymyslel i jeho, a proč je nahý on a ne ona? Nemůžeš jí také svléknout?"
Vzduch rozkrojil se vzdáleným dětským smíchem.
"Páni, jak víš, co si budu myslet, ještě než si to pomyslím?" otázal se Alexandr, "Same, dobře mně znáš."
Ona i kněz obrátili oči v sloup a rozesmáli se.
"Same," oslovil jej kněz, "mně neznáš, ale o Chrámu jsi již četl a slyšel, jenom pod jiným názvem."
Rozmáchl rukou a na louce začaly rozkvétat velké žluté květy.
 "Přežijeme na louce plné žlutýýýýýýých květůůůůůůůůůůůůůůů." prošla se kolem její poslední věta z tance kostlivců. Muži obdivně na ni pohlédli.
"Věděla´s to." vydechl kněz, "Ty jsi při té Apokalypse nahlédla do budoucnosti..."

Nastalo ticho. Jen vzdálené štěbetání dětí dotvářelo kulisu.
"Nedá se s tím něco udělat?" zeptal se Jan, "trochu depresivní ozvěny."
"Nedá." odpověděl mu kněz, "děti jsou šťastné na Slunci, jejich ozvěna se bude hýbat kolem vás. Věnujte se sobě, časem přivyknete."

Věděla, že ji políbí a odejde, zanechá je na jejich cestě samotné. Vskutku, kněz vtiskl jemný polibek do jejích vlasů a zašeptal několik povzbudivých slov. Mezitím se Samuel snažil vypořádat s myšlenkami, zda by bylo možné, aby toto vše byla jen manipulace nějakého Chrámu a ne jejich vlastní vůle. Jen jeho myšlenky způsobily další vlnu ozvěny.

"Ach, Samueli, copak nevíš, že svět je místo, kde sbíhají se různé síly? Že i tvá vůle může v ladu rezonovat s vůli jiných?"  nesla se vzduchem mentální reakce právě odcházejícího kněze.

Sam přešel k ní a jemně jí prošel rukou po tváři. Byla pevná a teplá, stejně jako ta jeho. Pokusil se sílou vůle měnit barvu jejích vlasů, ale nedělo se vůbec nic. Ostatní pánové jeho snahu nevěřícně pozorovali, neb žádná myšlenka ani myšlenková operace na Slunci utajena nezůstala.
"Samueli, tak málo věříš tomu, že objektivně jsem?" vyšla mu vstříc její idea.
"Jak se jmenuješ." zeptal se jí patřičně udiven. Byl velice zvědav, co odpoví mu.
"To je jedno, však ty sám v mojí existenci nevěříš." obdařila jej teplým úsměvem.
"Ne, to, ne, ale i když nejsi, pro mně si skutečná." odpověď poněkud zamotala hlavu oběma pánům pozorující tento podivný dialog.
"Jsem ta, která nejsem nebo nejsem ta, která jsem?" položila všem hádanku, "sama nevím, ale nechci své skutečné jméno dávat všanc neexistující nicotě, Samueli, považuješ-li se za mého demiurga, pojmenuj mně sám."
A odtančila na druhý konec palouku. Pod nohami jí rozkvétal koberec neuvěřitelně žlutých květů slévající se do jednoho. Ač svádělo ji to soucítit v myšlenkách s Ježíšem, kterýžto to s Tomášem také neměl jednoduché, zdržela se jich. Dobře věděla, že kluci již tak mají z jejich dialogu totální zmatek v hlavě a Samuel, ten pochopil, zde myšlenky nemají ve zvyku zůstávat v soukromí, takže další teorii o jejím nepůvodu si ponechá na Měsíc, neb jeho vědomí cíleně bránilo se pohlížet na ni jako na reálně existující bytost.

Přitančila k ním zpět, posadila se a oni vedle ní s pocitem lehkosti na duši ponořili svá těla do jemňounké trávy. Slunce pálilo a jím bylo až letargicky nádherně. Přivykali pocitu nemyslet na nic, jen prožívat teplo tady a teď.
"Chiara," řekl Sam, "dobré jméno pro někoho, kdo není."
"Dobře, budu tedy Chiara." líně odpověděla.
"Same, Chiara ale není do opravdy?" dotázal se Jan, který jí pozoroval.
"Ne tak docela," prohlásil Sam, "ona je opravdová, pouze neexistuje."
Zdálo se, že situace nemá řešení.
"Bohové!" zakřičel Alexander, "pojďme řešit nějaké přízemní věci nebo mi hrábne."

"Jasně", nadchla se pro novou myšlenku Chiara, "co tak soutěž o nejzvrácenější představu, kterou si pamatujete z Apokalypsy?"

A tak se její vize, díky níž si uchovala zbytky praktického rozumu při Apokalypse, stala realitou. V ten okamžik opadly otázky týkající se Bytí a Existence, každý z nich vzpomínal se smíchem  v uvolněné pohodě na hrdinskou smršť, co stmelila je do jednoho celku, ač tři muži měli pochybnosti o reálné existenci své společnice.      

 část pátá

Žádné komentáře: