17.3.16

Cesta za Sluncem II (Málem vyražení)

část první



Poklimbávala ve vagónu, již ne v náručí hromotluka, ten ji opatrně přesunul na volné sedadla, položil její hlavu na svůj složený svetr a přikryl ji jejím vlastním pláštěm. Přitom všem její transsnové tělo sedělo v Chrámu, v komnatě kněze. Okna komnaty vedla na odvrácenou stranu, bez tmy a světla, kde zatracenci bloumali ve snaze nalézt tajemné něco... Bezbarvá hmota působila jako zahuštěný smog nechtějící se pustit světa vytvářející falešný dojem mraků, jenomže v těch mracích byli vězněny duše vedené nutkáním se mstít či jinými podobně nízkými pohnutkami.
"Již jsi poznala své společníky." jemně k ní promluvil, "tvým úkolem je dostat je ke Slunci."
Nevěřícně na něj pohlédla: "Myslíš tři ožraly... Každý tak se sedmičkou ostrého alkoholu v krvi provázaného pro jistotu pivem. A právě teď jím alkohol vyprchává z fyzických schránek do těl mentálních. Dva z nich nemají absolutně tucha, která bije, třetí nevěří, že existuji."
Pevně stiskl její ruku a pohlédl do jejich očí: "Nikdo neříká, že je to úkol jednoduchý." a s těmi slovy propustil ji z chrámu. Jak odcházela snažil se propočítat promile v krvi oné trojice a nabýval dojmu, že v jeho případě by něco podobného nemohlo býti slučitelné se životem.

Probrala se. Jak očekávala, muži se vyskytovali na hranici mezi realitou a čirou fantazii. Alkohol v krvi u nich umocňoval pocit neskutečna. Opatrně nahlédla do jejich myslí a přemýšlela, jak urychlit proces spalování jedu zamořujícího jejich mentální těla. Budou mít parádní depky, až se proberou, pomyslela si. Ani jedna ze tří hlav nebyla tak docela jasná.

Do vagonu vtrhl zakuklený muž, za ním stáli další. Nůž zakukleného se ocitl na krku hubeňoura, měl smůlu, byl první na ráně. Druhý muž se probral a zakřičel leknutím, neb si uvědomil, že je na mušce samopalu. Hromotluk měl tendence se začít bránit. Jenomže s alkoholem v krvi se s přesnou reakci, na které by úspěch obrany závisel, počítat nedalo. Položila mu ruku na rameno a vyslala pokyn ke klidu. Pomalu vstala.

"Dobrý den, pánové, nějaký problém?" oslovila zakuklence vytrvale mířící na ně samopaly.
"Musíte vystoupit, tento vlak jede ke Slunci a tam kdejaký pobuda nemůže." dostalo se jí poměrně logické odpovědi. V oparu alkoholu, který se jaksi dostával již i ven z dechu  povedené trojice, působil závěr, že jde o bandu pobudů, poněkud smysluplně. I zakuklencům se každou chvíli z toho ozónu musí začít motat hlava. Sama si nebyla jistá, zda je ještě střízlivá.
Pohlédla do očí toho, který promluvil: "Teď opatrně a pomalu vyndám z kapsy pláště pečeť, vy zůstanete v klidu."
Dala ruce nad hlavu, potom pomalu jednou rukou rozhrnula plášť, by viděli, že žádnou zbraň nemá. Zajela rukou do vnitřní kapsy a vytáhla z ní kožené pouzdro, které mohlo být i dámským zrcátkem. Pouzdro opatrně otevřela. A ukázala zakuklencům pečeť chrámu.
"Velice se omlouváme paní, nečekali jsme nikoho s pověřením chrámu. Kdo jste?" oslovil jí velitel.
"Jsem šestá." odpověděla mu.
Mezi zakuklenci to zašumělo. Vědělo se, že do Chrámu má vstoupit šestý jedinec, ale nevědělo se, že již tak bylo učiněno.
"Paní, prosím, posaďte, ti muži musí vystoupit."
Nechat je vystoupit by bylo řešením, pokud by již byli na Slunci, jenomže jejich cesta ještě skončit nemohla.
"Asi to bude znít divně, ale dílem osudu se stalo... musím tyto tři muže dopravit na Slunce. Jsou tedy pod mojí ochranou." nezbylo jí, než-li přiznat pravdu.
Velitel nevěřícně zíral. Přešel do frekvence více soukromé.
"Nechci snižovat vaší autoritu, ale jde o bláznovství. Podívejte se, v jakém jsou stavu a to je čeká setkání s Apokalypsou."
Jistě, musí neudělat něco, jinak setkání s Apokalypsou bude pro její svěřence znamenat bleskový návrat do fyzického těla. Půjde o takový šok, že mimo fyzické tělo se na dlouhou dobu pánové nepodívají.
"Potřebuji pro každého tak 30 litrů vody. Máte nějaké přirozené zdroje?" otázala se.

Vlak zastavil. Kromě jejich vagónu, kam naskládali všechny další cesty schopné, ostatní vagóny zůstávaly na zastávce. Dost lidí protestovalo, jenomže zakuklenci měli daná jasná kritéria. Zajistila, využívaje svého příslušenství k Chrámu, pro ně čtyři menší kupé, kam nechala vyskládat 90 litrů vody ze zásob pořádkové služby.  Měla štěstí, že nerozpoutala fyzickou potyčku, to by její svěřenci měli docela smůlu. Každý z pánů doprovázen zakuklencem opatrně rozcházel své mentální tělo. Kocovina není nic moc ani v tomto stavu. Naštěstí poněkud více dynamický vývoj situace rozproudil jejich ospalé alkoholu se poddávající energie.

Do kupé usedali v již lepší kondici a po prvních litrech vody sahali automaticky sami. Být hned na počátku vagónu zjednodušovalo i stránku vylučování. Nechala je chvilku samotné, by se zabydleli v novém prostoru. Probírala s průvodcem jídelníček. Protože tito svěřenci nevypadali na askety, budou chtít jíst i tady, ale zase se jídlo muselo vhodně nadávkovat. S dávkováním a skladbou ve stavu více éterickém sama žádnou zkušenost neměla, ona ve snové a mentální rovině nic nekonzumovala.
Do vagonu vešla takticky spolu s první roznáškou jídla. Lehce připravené maso s trochou zeleniny klukům zvedlo náladu. Tím stoupala naděje, že fyzická těla nebudou úpět pod náporem deprese a snižovala se tak šance, že ke Slunci dotáhne již jen mrtvoly. Neměla strach o hromotluka ani o druhého, ale hubeňour a deprese nebyla právě tou nejlepší kombinaci.
Na chvíli se vytratila, by zajistila ještě jednu drobnost.
"Co jsem říkal chlapi!", zněl zvučný hlas hromotluka, "já vás na to Slunce vytáhnu."
"A co ona?" zeptal se druhý.
"Ona je kulisa, živá kulisa, vyšla z mého vlastního podvědomí. A jak krásně funguje, pomáhá nám překonávat překážky. Asi jsme se museli tak šíleně opít, jinak bychom se tady nedostali." rozvíjel svojí teorii dál. Naštěstí měl dost rozumu na to, aby v tuto chvíli nezatěžoval kluky s podrobnostmi o mytopoetickém obrazu.

Stála, poslouchaje je, nevěda, zda se má začít smát nebo plakat. Prakticky pro ně neexistovala, byla považována za zhmotněnou vizi vytaženou z podvědomí hromotluka.
"Kdo je vaším knězem paní?" zeptal se tiše průvodčí, který nemohl přeslechnout přednášku podávanou v kupé.
"Třetí." odpověděla.
"Ten byl vždy prevít." konstatoval průvodce vševědoucně, "když vyslal na cestu čtvrtou, uvázal jí na krk borce, co si myslel, že je Sokrates. Říkal jí Xantipo."
"A věřil ten borec, že Xantipa existuje?" zeptala se.
"Jistě a věří v to dodnes." zasmál se.

Hromotluk se probral v kuchyni jako poslední. Nedivil se tomu, že více leží, než sedí na zemi a v ruce svírá starý tisk knihy Cesta za Sluncem. Matně si vybavoval, jak z ní četl a chlapi to prokládali vtipnými komentáři. Ve sprše pod proudem vody se mu začal vybavovat i sen. Tak vzácný a prchavý nabýval jasnější kontury. Potom šel na zahradu, chlapi tam seděli, pokuřovali a vylepšovali svojí svízelnou situaci zbylou plechovkou piva. Jejich hovoru nevěnoval příliš pozornosti, než zaslechl: "a jak se tam ta ženská posadila, taková noblesnější panička to byla, bušilo mi v hlavě hydraulické kladivo a najednou na něm sedělo 40 malých trpaslíků v neonových čepičkách."
"Jo! To jsi říkal!"vykřikl ten druhý, "řval si u toho. Ale měla takový divný černý plášť jako kouzelnický a přitom normální."
"Ti řeknu, jak tam naběhli ti policajti, jsem si málem nadělal do kalhot."
"Tos měl štěstí, to by sis mohl nadělat i normálně přitom."
Oba vybuchli v hlasitý smích.

Začal přemýšlet o skupinové halucinaci. S hlavou plnou úvah sešel do sklepa, kde skladoval poslední vypálenou láhev slivovice. Opatrně jí vzal do rukou a vytočil číslo na synovce.
"Zdravím Jarku, to jsem já."
"Díky, mám se fajn, jen rozcházíme s chlapy divnou kocovinu. Ještě děláš v tom ústavu?"
"Tak jo, mohu ti donést láhev slivovice, potřeboval bych její chemický rozbor a vůbec, všechno, co půjde. Jasně diskrétně."

A tak láhev slivovice, která v podstatě za nic nemohla, skončila na tom nejpodrobnějším biochemickém rozboru se závěrem, žádné jiné látky, než ty, co tam mají být, nalezeny nebyly.
                      
  část třetí

Žádné komentáře: