"Mám smůlu na chlapy, přitahuji jen debily." tuto větu jsem slyšela nesčetněkrát. Při rozkladech karet, při vyprávění jen tak. Opravdu to vypadá, že jsou ženy, které, ať dělají, co dělají, výsledkem je vždy průšvih.
Jako něco průšvihového jsme asi zažily asi každá, jen s některými se takové průšvihy táhnou pořád.
Možná některé máme v sobě zvláštní "gen" díky němuž přitahujeme chlapy, jímž na nás záleží, stojí o nás. Ovšem to neznamená spolu forever a teď běháme pouze po lupenech růžích. Jako imaginálně ano, je možné mít pomyslné plátky růží a romantiku, ale také se nevyhneme problémům. Povaha ideálu je taková, že hmotná realita má tendence jej kazit, a my musíme vztah prohlubovat (tím myslím oba aktéry), aby z toho nevznikla natolik homeopatická esence, až nebude k žití bez trápení se.
Nechci tvrdit, že naleznu recept, jak být šťastnou, když čtenářka ve šťastném vztahu není. Jen mám tendence se trochu zamyslet.
Povšimla jsem si některé okolnosti, které mohou rozhodovat o tom, zda půjde o průšvih, anebo vztah s někým, komu na nás opravdu záleží. Nicméně na tyto věci se ještě hodlám v budoucnosti zaměřit, zejména, když zaslechnu onu ikonickou větu, již jsem tento článek začala.
Sebehodnota je nesmírně důležitou složkou osobnosti. Sebehodnota nám brání začínat vztah jen proto, aby nějaký vztah byl. Chceme něco atypického exkluzivního a ne pouze nějaké dočasné řešení. Když si nevážíme sebe, jak si chceme vážit protějšek, jehož jsme zrcadlem a on naším? Zákonitost, že podobné přitahuje podobné je poměrně podvědomou záležitostí, která funguje.
Jsem přesvědčená o tom, že skutečnost, že doposud to byl jeden průšvih za druhým nemusí znamenat, že to tak bude pořád. (krásně že-ová věta, že?)
Sebehodnotou myslím onen základ vážit si sebe jako osobu, ne nějakou roli, jíž sehráváme často spíše v životě někoho jiného, holka, manželka, matka, lékařka, sekretářka, zahradkářka, okultistka.... Ať děláme v životě cokoli, měly bychom mít sebe na předním místě. Jde o vnitřní nastavení a v nativním horoskopu každého z nás je jistý klíč, jak této hodnoty dosáhnout. Z mého pohledu je trapné konstatování: takový hodný člověk a pořád má smůlu ve vztazích. Navíc hodný míva v češtině často konotaci blbý.
Právě ono vážit si sebe sama znamená nestat se otrokem okolností. Brát vztah jako útěk od něčeho, nebo jen proto, aby vůbec nějaký vztah byl, či se nechat tlačit do něčeho, co nechceme. Protože ať jsme v sebevíce nejasných okolnostech, sebehodnota je něco jako kompas určující, že toto má smysl.
Pevný vztah často vzniká občas i jako něco, co jeví se na začátku totálně nerealistické, a pochopitelně sekáme chyby. Ovšem je rozdíl, zda se z chyby umíme (ve vzahu platí navzájem) vytáhnout, anebo jedna chyba se vrší na druhou, až časem se staneme umlácené životem.
Obětování se něčemu. Je jedno, zda vyššímu principu, dítěti, podnikání, profesi, čemukoli, co chceme dělat. Neříkám lhostejnost vůči tomu, co děláme. Jen nezběhout na zcestí, kdy našími sny se stanou sny jiných, jiného, nějaké potřeby, aniž bychom si něco ryze osobního splnily. Vzdávání se třeba i drobných radostí ve jménu někoho či něčeho jiného. Potom již přestáváme žít jen pro sebe. Je to jako chování se, pomáhám ze všech sil něčemu jinému, na mně mi čas nezbývá.
Když si samy sebe nevážíme, jak si nás může vážit někdo jiný?
Když se obětujeme pro něco.... je chybou očekávát, že i to něco se obětuje pro nás. Reálně jsem nepotkala osobu, která by se něčemu obětovala a přitom byla šťastná, či dokonce často spokojená. Je potřeba toto nezaměňovat s flegmatismem.
Být sama není stigma. Navzdory výchově vedoucí k tomu být za každou cenu s někým, je jedno, že nešťastná. Děti jsou fajn, nutné pro pokračování, ale nepodléhejme kultu dítěte. To nesvědčí ani rodičům ani dětem.
Mít nároky na partnerství není špatné. Tím nemyslím nároky vizuální a speciálně estetického charakteru. Naopak, hodně spokojených partnerství bývá založených na zbavení se speciálních povrchních požadavků, v tomto směru je Univerzum nesmírně vynalézavé. Mám tím na mysli nároky, jaké chování od partnera očekáváme.
Posedlost typem bad boy není právě ukázkou nároků, ale podivná fixace zasluhující pomoc psychologa.
Přístup typu pyšná princezna způsobený očekáváním, kterak nám do života vběhne pro nás hotová osoba, je nanejvýš hloupý. Každý máme trochu jiné nastavení, jinou povahu, výchova nás jinak posílila a jinak pošramotila. Pevné partnerství vzniká právě vzájemným porozuměním, kdy si problematické věci vyříkáváme, a v těch ostatních se maximálně podporujeme. Maximálně, protože kromě sebe se chceme opírat o partnera a platí to i opačně, o partnerku. Jak jinak si lze sladit hodnotový systém? Jde o dialog, na který, jakmile rezignujeme, nelze očekávát nic jiného, nežli destrukci vztahu.
Technická poznámka: výčitky nepředstavují dialog.
S debilem se nikdy nedomluvíme, a jakmile na takovýto horizont narazíme, je na čase brat nožky na ramena a utíkat. Jestliže ten druhý o vás skutečně stojí, jednak to znamená, že není debil, a jednak udělá vše, abyste zůstaly. Jistě, mohou nastat okolnosti, kdy již zůstat nelze.
Vztahy nás mají něčemu naučit, i ty nepovedné. Když dospějeme k závěru, že je to jen jeden debil za druhým, je načase si položit otázku, co dělám špatně? Protože ono obecné, druzí si k nám dovolují to, co jím sami dovolíme, platí i pro partnerství.
Komentáře