Nedávno jsem započala sérii o magii kontaktu s entitami, která je apriori určena pro ty, kteří mají k tomuto druhu magie sklony a také pochopitelně vášeň s tím, že se nejedná o evokační a invokační záležitosti. Dnes v rámci této série chci napsat něco obecnějšího. Situace, kterou popisuji, se může stát prakticky každému, kdo nějakým způsobem s entitami komunikuje. Myslím tím spíše někoho více pohnasky laděného, nežli adepta channellingu trpícího spasitelským komplexem, neb se domnívá, že něco, někoho a nedejbohům celé lidstvo zachrání, jak jinak, nežli svým poslestvím.
Hodně z nás má snahu oslovovat konkrétní entitu a nějakým způsobem ji projevit přízeň, prohloubit svůj vztah s ní, protože má oprávněný dojem, že právě tato bytost je pro něho něčím unikátní... Někteří z nás mívájí takových bytostí více...
Je jedno, zda jde o rituál magický, pohanský nebo jen tak free style. Každý to děláme nějak. Rozhodně ale nepopisuji situaci, kdy nějaký šikula možná spíše dílem nechtěné shody okolností vymístil do astrálu svojí frustraci a porušil tak klasickou zásadu, že Univerzum není radno přetěžovat, na což Univerzum reaguje velmi svérazným smyslem pro humor tak, že toto přihraje do cesty někomu, kdo právem považuje takový akt za neprávněný zásah do své integrity a koná...., v takovém případě kromě jiného bude mít šikula stopku po nějakou dobu.
Situace, kterou popisuji, nebývá tak docela běžná, a často nastává při nějakém zajímavém zlomu (tím myslím něco, co i pokud na to člověk někdy vůbec pomyslel, zavrhl to jako nemožné). Jakoby se nebe spojilo se zemí a kromě pocitu neuvěřitelného haluzení, je ticho.... neděje se absolutně nic.... spoustu otázek, na které nelze nalézt, ba dokonce ani vydolovat žádné odpovědi. I jinak sdílná bytost se tváři, jakože otázky vyslovené snad přeslechla.
Ale jinak, ostatní věci skvěle probíhají a mimo tento podivný rámec jakákoli další činnost, komunikace, ať již formou vnuknutí, znamení, přímého sdělení, vizí.... probíhá dosavadním způsobem či se dokonce vylepšuje.
Takže si člověk nepřipadá zmražený a připustí si, že jednoduše vše funguje, jen mívá občas vize, které s ničím nesouvisí a nakonec je rád, že ono haluzení se děje v oblasti, jejiž důležitost v danou chvíli neumí docenit.
Ať již jsme bázliví a umíme přijmout cokoli, anebo drzí spratci entitami rozmazlování, ono ticho po zážitku nic nám neříkajícím, nás spolehlivě zarazí.
V takových okamžicích je potřeba si uvědomit, že věci se prostě nějakým způsobem dějí bez našeho vlastního přičinění a i kdybychom se rozhodli překopat na druhou stranu, nebude nám to nic platné..... protože na druhé straně se bude ono Ticho roztahovat také. Je naprosto jedno, zda si připustíte existenci haluze, či snad naleznete jiné, třeba více sofistikovanější řešení, podstatné je nepodléhat panice a pokračovat si v tom, co běžně děláte, dokončovat, co máte rozdělané.... protože jednou, až do běžné reality spadne překvapení, třeba již nic z toho nebudete mít čas či chuť dokončit.
Není potřeba ve chvílích významného ticha se deptat a říkat si, že je něco špatně. Jakmile takové období nastane, je to přirozené. Nakonec nikdo nepraktikuje tuto cestu proto, aby zůstal viset v jediném bodě. Vůbec by bylo chybou ztrácet sebedůvěru, není důvod, ostatní věci i kontakty s bytostí (bytostmi) fungují. Pouze je potřeba si zvyknout na to, že nikdy nevíme všechno (což nakonec by bylo málem na psychickou poruchu).
Univerzum upřednostňuje pohyb před nehybností a my tomu pohybu ne vždy stačíme. Proč se trápit něčím, co bychom v dané monenty stejně nestíhali? Nejde mít pod kontrolou vědomí vše a naopak by bylo velkou škodou cíleně tlumit to, co probíhá mimo nás.... V tomto směru je snad největším projevem odvahy umění nechat věci jednoduše být....
Komentáře