Každý z nás má některé oblasti poddimenzované, říká se jím handicapy aneb slabá místa. Obvykle v těchto oblastech stačí málo a hned je zaděláno na problém...Velice rády se kolem nich shlukují tzv. zlozvyky, aneb nežádoucí modely chování mající tendence přejít do pevných struktur.
(Má-li čtenář pocit, mne se toto přece netýká, má můj tichý úžas a pokusím se dál psát tak, abych v něm nedejbože nevzbudila podezření, že by snad nějaký handicap mít mohl.)
Nicméně každý disponuje alespoň nějakou oblasti ve svém životě, v níž má až neuvěřitelné
Ponechávám teď stranou osoby přesvědčené o vlastní dokonalosti či bezchybnosti, nerozmlouvám jím nic, však mohou se kochat myšlenkou, oč jsou na tom oproti ostatním lépe. Právě pro ostatní říkám, pořád je co vylepšovat a na čem pracovat, i kdyby jeden došel k závěru, že jeho největším handicapem je neznalost bengálské urdštiny a ihned začal tento nedostatek napravovat. Třeba si tím studiem srovná svá slabá místa na poli trpělivosti, vytrvalosti a dotahování věcí do konce, které si v danou chvíli neumí pojmenovat. Protože přiznání si a pojmenování handicapu je tím nejtěžším. Hodně statečnosti vyžaduje pohled na sebe bez příkras, ale i sebeironického bagatelizování. Chyby vidí lidé... na jiném najde se jich dosti. Jenomže je potřeba pamatovat, neexistuje absolutně rovné zrcadlo...
Mám osobní zkušenost, že ono, jak člověk ustojí nelichotivé závěry o sobě vyslovené druhým, hodně vypovídá o jeho umění sám sebe vidět realisticky. Udělá odvetu, anebo si naopak řekne, protějšek pojmenoval něco, na čem může být kus pravdy. Neznamená to ovšem automaticky přijmout úsudek takto vyslovený... Je hezké se utěšovat, však to bylo vyřčeno ve hněvu, či sofistikovaněji, vidí jen to, co sám nedává. Mnohem přínosnější je položit si otázku, zda vytýkaný neduh (ač sebevíce víte, že jím netrpíte), není jen projevem něčeho mnohem hlubšího, více zakořeněného, co neumí ani ten jiný člověk správně pojmenovat.
Handicapy samotné často nejsou přímo vidět, některé bývají velice dobře ukryté, takže z obav před jejich poznáním není nutné si lhát do vlastní kapsy. Dají se objevit, zejména nezdaří-li se něco opakovaně. Chce to jen nalít si čistého vína a nebalamutit se dobře vykonstruovanými důvody: to pokazil tyranizující šéf, neschopný podřízený, nezbedné děti, žárlivý partner, falešný kamarád, či snad ti nevděční lidé nevážící si skutečné hodnoty. Ale mohu pokračovat i ve výmluvách více duchovních: krutý osud, přetěžká karma, nevhodné energické pole, špatná konstelace planet, zásah mimozemšťanů, černá kočka, prokletí... Lidé bývají velice kreativní co do výmluvy na něco či někoho jiného. Výmluva člověka sice uklidní, ale další kolizi nezabrání.
Osobně spatřuji jediné schůdné řešení: změnu přístupu v nahlížení na sebe samotného a tím se změní i nahlížení na vše kolem. Změna náhledu nese sebou i změnu v konání, a právě o to při srovnávání handicapu jde.
(dále zase příště...)
Komentáře