11.10.20

Když Slunce pohltí Lunu

 



Tajemná svým svitem ozařuje noc a dělá vše krásným, jak vrhá stíny osvětlená  Sluncem. Procházeje se viděna v nocích a utajená ve snech pohlecná svitem Slunce, někdy nenápadně spatřena zvečera či k ránu, procházeje se oblohou denní, když on svolí.

Je den, jediný v měsíci, kdy splyne s ním i v noci, a ta potom temná je beze svitu jejího. Ona však živá z jeho záře pojídá ji, by mohla zase novým svitem noci příkrášlit její šat plný podivných stínů a poutníkům ukázati cestu, kterou naleznou snad... možná. 

Ponořená plně do jeho svitu, splynuta v náručí jeho, pulzuje tepem s jeho září a každý jeho pohyb bouchající jak ohňostroj... její chladné srdce na chvíli se roztápí a tepe s jeho dechem. Je jako vamp nabírající sílu nové rudé, by mohla zazářit. Však bez něj jen kusem chladné skály by byla. 

Není nad ten, ten jeden v roce, kdy v jeho vládě ukrývá se bijící srdce Lva. Tehdy oživí ji mnohem více, neb ona nadchne se tepem pulzujícím jejich objetím. Krutá zima zahřeje se a ona mění jeho vroucí sémě v kus lávy zakleté do letní vlahé noci s rosou padající na tváři Země.

Vůle a cit stanou se nábojem ve vzájemném souladu vystřelujícím do okolí souznění a plodící další teplo v srdcích ledových. Jen opatrně nesenou bude. Však nezlomná ve svém obsahu a pravdivá, dokud nestane se ze šťávy žáru kousek hmoty tepla zbavené.   

Žádné komentáře: