17.5.19

Povídání o duši I (vliv křesťanství, budhismu, véd)


Příspěvek není pouhým povídáním o termínech z religionistiky, ale je doplněn o mojí osobní zkušenost.


Dříve nebo později se každý v rámci magické práce dostane k pojmům jako je duše HGA, fetch a bude potřeba, aby tomuto porozuměl. Pro vytvoření si uceleného systému doporučuji knihu „Pojetí duše v náboženských tradicích světa, DharmaGaia, Praha 2007", která popisuje základy koncepce duše  v Řecku, starém Egyptě, severskou koncepci, v judaismu, křesťanství, islámu, védách, džinismu a budhismu. Problém spočívá v tom, že v našem evropském, prostoru jsme ovlivnění křesťanským systémem, o němž nemáme jasno, pokud nejsme praktikující křesťané a na straně druhé New Age nám zde pomíchalo vše možné. Následující příspěvek je pouhým základem, který má navést k tomu, aby si adept magie udělal jasno, roztřídil své představy, ujasnil si, čemu se chce věnovat, a tento koncept hlouběji nastudoval.

Pro porozumění systému duše v Egyptské ale i Severské mytologii, k němuž se chci dostat, neb se jedná o koncepce mi milé, pro mě přijatelné k vnitřní práci se sebou, se bude potřeba oprostit od křesťanského vnímání duše. Bez toho pouze stěží pochopíme podstatu věci a jakákoli naše práce nebude autentická, ale pouhé roubování křesťanské koncepce na model duše Khem anebo ten severský. Jsou to modely, kterým se osobně věnuji, které chci dál popisovat, a zároveň čtenáři přiblížit, s čím jsem se musela potýkat.

Na začátku, každý adept narazí na Fausta a vůbec zjistí, že se vše točí kolem duše. V pojetí křesťansko-pověrčivém vládne přesvědčení, že vše kolem usiluje o duši ubohého adepta okultních věd, aby jej o duši připravilo. Takže se podívejme na základy této myšlenky, která není nikterak moderní a vychází ze starších přístupů k teologii. Tak si lidé církevní vysvětlovali, proč člověk vůbec od křesťanství odchází, … něco jiného zmocnilo se jeho duše...


Křesťanská koncepce

Duše je spjata s tělem, představuje nitro člověka, tu část, která posléze následuje do Království věčného. V evangeliích se psyché objevuje v souvislosti s otázkou po pravém životě, po tom, jak může člověk svůj život zachránit či naopak ztratit. (Viz shora uvedená kniha) Právě přijetí Ježíše představuje onu záchranu duše – života věčného. Jak trefně poukazuje Ondřej Kolář (viz shora uvedená kniha), tato víra spočívá v naději, že Bůh svého věrného přenese i přes smrt, pronásledování, s pomocí Boží zdolá člověk všechny zkouška a všechna příkoří, která mu způsobili ti, kteří pronásledují přívržence Krista. Duši lze zatratit, ale nelze ji zničit. Každá duše má naději na záchranu před zatracením, a i duše zatracená může být vykoupená např. modlitbami a nesmírným milosrdenstvím Božím. Buď se duše za svého života stala věrnou Bohu a jeho synu, potom končí navěky v království božím, anebo v očistci či pekle, dokud nedojde k jejímu očištění, neb duše je obrazem Božím. Dokud člověk žije, je tělo a duše pohromadě, až umře, fyzické tělo pomine, ale duše zůstává. Teologie, ačkoli má různé nápady, nepřipouští nová vtělení, reinkarnaci. Očistec rozhodně není tím, že se člověk vtěluje. Spíše jde o stav, kdy duše člověka bloudí po zemi, dokud se nenajde někdo, kdo za její spásu bude se modlit, nechá za ní sloužit mše.

Ačkoli protestanská teologie postuláty duše různě zpochybňovala, římští katolíci mají naprosto jasno.  Duše je obrazem božím, po smrti se dostává tam, kam má a trpělivě očekává den Božího soudu, který rozhodne o jejím konečném osudu. To je smyslem celé její existence.   

         
Átman

Pojem, se kterým se setkáváme v mnoha oblastech okultismu. Znamená trvalé, neměnné a nezávislé jsoucno. Zároveň má toto slovo více významů. Jedná se o životní princip, esence člověka, to co překonává věky a není pomíjivé. Vůbec celý budhismus je protnutý filosofii nejhlubší podstaty člověka a jeho existence. Toto učení směřuje k tomu, jak dosáhnout nejvyššího cíle, tedy vysvobození z koloběhu opakujících se zrození plných strastí. Átman je nesmrtelný a rovná se neměnnému a věčnému Absolutnu. Nicméně religionisté, jejichž zaměřením je budhismus, vedou zajímavé polemiky o tom, zda Buddha koncepci átmana odmítal či nikoli. V tomto směru jsem se setkala s různými názory, s nimiž se neumím ztotožnit, možná i proto, že onen základ budhismu mi je zřejmě cizí. Po seznámení se s různými přístupy k átmanovi nepovažuji ani výrok „átman rovná se duše“ za směrodatný. Spíše átman je to, co zbude, když pomíjivé pomine. 

Dá se mluvit o snovém (éterickém tělu) jako o átmanovi? Sama někdy takto o něm mluvím, ale jsem si přitom vědoma rozporuplnosti koncepce átmana z pohledu religionistického. O čem jsem ale přesvědčena, a co v křesťanské religionistice nenajdu, je skutečnost, že nejsme pouze onou matérii, ale i něčím jiným, éterickým, co nefunguje jenom po smrti, ale ovládnutím různých technik (východ vidí základ v meditaci nebo józe) mohu s tímto být, zjednodušeně řečeno, v kontaktu, ve shodě. Ono hledat budhismus a nevidět vliv Upanišad, je poněkud nepřesné. Mám zkušenost, že věci jinak vypadají z pohledu matérie a jinak z pohledu éterického. Ano, potom se více podobáme bohům, jsme ve sféře „božského“. I zde lze zaujmout postoj dualisticky anebo najít rovnováhu.

Zůstává zde jedna otázka, co vše si sebou umíme nést do stavu změny vědomí, kdy žijeme snovým tělem? Vědomí? No jak kdy a co z něho? Vědomosti, nebo jich máme jinak poskládané? Paměť? Něco asi ano, jinak bychom ani nevěděli, co se asi v tomto stavu dělo. A vůbec, co nám tento stav dává pro běžný život? Jelikož jsou lidé, kteří ač mají krásné prožitky, dlouze se do stavu změny vědomí úmyslně nedostávají, lze odpovědět, že každému něco jiného.  

 
Reinkarnace

Religionisticky se myšlenka reinkarnace objevila v Indii na scéně poněkud později a není tak úplně zřejmé, kde se vlastně vzala. Možná vliv okolního hinduismu… Původní védské prameny jednoznačně mluví o odchodu do podsvětí. Upanišády vážou karmu na určité morální zásady. Musíme si uvědomit, že ne všechny religionistické směry vyznávají asketismus a nemají za cíl postupné ustání s jakoukoli činností, tedy žádná reinkarnace, žádná karma, ale splynutí v blaženosti s něčím, co představuje „vše a nic zároveň“ (moje interpretce komplikované filosofie asketického Absolutna).

Osobně jsem taktéž neměla problém přijmout myšlenku reinkarnace. Jistě, na rozdíl od stavů rituálních, zde se již vůbec nedá říci, mám osobní zkušenost. Tady je to o pocitu. O pocitu, kdy něco víte, předvídáte, prostě víte, jak to je, ačkoli objektivně nemáte důkaz, či vůbec jak vědět, nicméně později se ukáže, že to je pravda. Takové zkušenosti mívám běžně, takže mám i odvahu věřit tomuto pocitu ohledně reinkarnace. Nemám to ale tak, že bych věděla, byla jsem tím a tím člověkem, žila jsem tehdy a tehdy… Vím jen, že se i při zamyšlení nad reinkarnacemi cítím jako žena a že nějak pokračuji v tom, co jsem kdysi dělala, a příště zase navážu. Některé osobnosti jsou mi sympatické, jak si o nich čtu. Mohla jsem je znát, mohla jsem být nimi anebo mi ony jen něčím připomínají to, čím sama jsem bývala. Pro mě není podstatné po tomto pátrat. Máme úžasnou fantazii, která otvírá nám bránu do imaginace, ale pozor, když zapomeneme se, fantazie nás vytlačí do světa ryze fantazijního, který už tolik s imaginálním společného nemá. A člověk tak dostává se do světa iluzí. Jestli jsem v něčem přeci jen asketická, tak nelpím na konkrétní představě o zašlé slávě či ostudě, ale beru stávající inkarnaci jako úděl obstát s tím, co mi bylo vrozené, co přitahuji k sobě, co odpuzuji a co jaksi přichází samo, aniž bych se o to prosila.   


Karma

Pojem, který nalezneme jak v budhismu, tak i ve Védách, hinduismu… Je karma důsledkem reinkarnace? Anebo od počátku jsou tyto dvě myšlenky spolu spojené. Jedna z otázek, která trápí religionisty. Nicméně zákon karmy dnes, jak se s ním potkáváme, je propojen s reinkarnací. Protože to, jak člověk žil, co dělal, se projeví i v jeho dalším životě.

Osobně mi je velmi blízké přijetí karmy jako příčiny, kauzálního nexu a následku. Jen je to strašně těžké prakticky pochopit. Právě vnímání skrze změnu stavu vědomí mi ukazuje mnohdy odpovědi na otázku proč. Věci se dějí, a je jedno, zda jím rozumíme. Podstatné je, co uděláme. Jak se zachováme. Uvědomováním si alespoň něčeho, se člověk mění, stává se lepší osobou. Lepším člověkem a přispívá tak k naplnění svého osudu, který smrtí nekončí.

Ono každý dobrý a zlý skutek se vrací je zavádějící právě v tom, že nechápe mnohdy, co je dobré a co je zlé. Vynechám extrémy, kdy někdo někomu jakýmkoli způsobem cíleně a vědomě ubližuje. Někdy něco, co se jeví být dobrým, ale v dané situaci velmi škodí. Protože člověk je tvor, který má tendence druhému člověku přisuzovat své vlastní myšlenkové pochody a vytváří si tak předpoklady o tom druhém. Než člověk začne cokoli konat pro jiného člověka bez jeho vědomí, musí si umět zodpovědně, ne alibisticky, odpovědět na otázku, zda jeho konání již není manipulace. Manipulaci poznáme velmi lehce z řeči druhého, projevuje se často jako velké omlouvání si před sebou toho, co činíme.

Žádné komentáře: