6.6.18

O pohřbech a smrti (vzpomínka)


























Dětství a dospívání je období, které nás nějakým způsobem ovlivňuje. Dříve nebo později se události zkříží a řetězí se velmi zajímavým způsobem. Můj dědeček míval ve zvyku účastnit se pohřbů. Bydlel ve středně velké vsi v Beskydech, kde si jej lidé vážili a zvali jej na pohřby, i kam jinak rodina nechodila. Hodně lidí znal z práce a jak umírali, tak vždy přítomen na kúru v kostele, účastnil se pohřbů. Jak to vím? Protože mně jako malou hlídal a jelikož pohřby byly poměrně často (alespoň jednou za měsíc), tak mně tam tahal sebou. Nevím od kolikati, co si pamatuji, již jsem to brala jako hotovou věc, že jej doprovázím na pohřby. Moudré řeči chlapů na kúru týkající se otázek života a smrti, prakticky se točící kolem toho, že musíme tam jednou všichni, mně připravili na to, že smrt, pohřeb a tak jsou běžnou záležitostí v životě. 
Byl to malý hřbitov v kopci. Vynést truhlu a nevyklopit zesnulého jak v Tisícročnej včele dalo skutečně práci. Věřím, že se i takové příhody staly, zejména, když se žal přebíjel alkoholem. Tak zde, až na karu. Důležitou součásti života bylo i obstarávání hrobu a náhrobků. V tomto duchu mí staří rodiče nenechali ničeho náhodě a ještě několik let před smrtí se kochali, jak krásně jím kameník vytesal nový náhrobek a uvedl jména. Mám podezření, že náhrobky jsou zejména pro živé, odrážejí jejich tradici, svědomí, vztah k něčemu. Takto to bylo tedy v pořádku. Třeba po své smrti by dostali náhrobek s něčím, co by je esteticky neuspokojilo. Takovému riziku ve společnosti, kde pohřby a mrtví jsou nadále součásti rodiny, je nutné se vyhnout. Však to má vliv i na další generaci dětí, která se občas vyskytne u rodinného hrobu. 

Pohřeb, ač na druhé straně rodiny nebyl bráván s takovou samozřejmostí, přeci jenom nebyl tragédii. Občas jsem tedy o pohřbu i mívala sny, ale ty babička si vždy spokojeně vyslechla, aby konstatovala, že budu žít dlouze. Dlouhý život čekal snového nebožtíka a vůbec všechny, co ve snu oděli se do černých hader. Jen ty bílé by znamenaly blízkou smrt. Jelikož na určovaní smrti byla odborník a uměla s přesností 14 až 10 dnů dle svých nikoli snových vizí, ale jemných materializací entity spojené se smrtí, říci, že v tom a tom stavení někdo umře, lze její zkušenosti vzít jako relevantní. Nakonec ve struktuře malých na sebe napojených osad taková zkušenost neobtěžuje. Žít ve městě, musela by otupět.
V tomto kontextu mi zdůrazňovala, že problém je sen o svatbě. Jestli někdo koukal na staré slovenské filmy pro pamětníky, jistě si vzpomene, že hrdinka tragicky zahynula poté, co ona nebo její matka ji ve snu viděly jako nevěstu oblečenou v bílé. Utkvělo mi to v paměti, neb jakmile jsem viděla ten sen, bylo mi jasné, že hlavní hrdinka umře. Jenomže mezi horaly se jednalo o zkušenost se sny reálnou, neb uměli vyjmenovat případy, kdy takový sen předzvěsti smrti byl. Ono mladé ženy se do truhly oblékaly do bílé. Ovšem být nevěstou v jiných barvách, veselých nebo i černé, znamenalo dlouhý život. Být nevěstou ve světlé, ale ne bílé bylo známkou blížících se zdravotních potíží, ale přežitelných, takže nic hrozného. Nevím jistě, jak by se brala šampaňská, odhaduji, že spíše jako žlutá.


Poprvé mně doopravdy zasáhl až pohřeb mámy od mého spolužáka. Bylo nám 8. Znala jsem jí, velmi milá paní. Nejvíce mi bylo líto kluka, který je odsouzen vyrůstat bez mámy.
Ten školní rok se udála ještě jedna věc... jedno z děvčat ve škole vyhrálo s maskou noc karneval. Měla krásný černý kostým s černým závojem posetým stříbrnými hvězdami. Možná divinace, možná předurčení, ale v teeneage věku  tragicky zahynula. Tato událost mně zasáhla ještě více, neb časem jsme se spřátelily. 


Smrt je všudepřítomná, je součástí života. Součástí změny. U nás se říkalo, že na smrti se pozná, jak kdo žil. Dobří lidé byli požehnání rychlou smrtí, před kterou se netrápili upoutaní na lůžku. Ti zlí, ne a ne umřít. Je hodně příběhů o zlých čarodějnicích, které trápily lidi a neuměly naposledy vydechnout, dokud jimi trápená oběť nedošla a nevyřkla ono kouzelné, odpouštím Ti. Jakoby v těchto okamžicích svědomí se probudilo a nedovolilo jen tak odejít. Sama jsem zažila a pozorovala ženu, která čarodějnictví ani neužívala ve vlastní prospěch, resp. asi chtěla, ale ono se ji to vždy zvrtlo, neb chronická závist jaksi brání úspěchu magické operace za účelem něco vylepšit. Ovšem k zaškvařování zde byly ideální podmínky. Občas se od silné oběti něco odrazilo a teta to schytala ve vlastních řadách, nicméně téměř do konce svých dnů systematicky musela někomu škodit. Ty poslední chvíle, byly hodně drsné...
Zdá se, že ani civilizační nemoci a paliativní péče toto pravidlo nenahlodaly. Ono je rozdíl, vnímat a těšit se z každé strávené chvilky navíc oproti všudypřítomné bolesti navzdory všemu, která zasahuje vše natolik, že dýchat bolí stejně jako nedýchat.


Způsob nazírání horalů a lidi podhorských se až tolik nelišil. Nějaké manipulativní tety dělající pro dobro jiného se zde nechytaly. Ono "nehas, co tě nepálí" zde bylo drsně motivováno dalším "nehas, co tě nepálí, už ti hoří packy". Resp. takové tety zde byly bez okolků označeny za zlé čarodějnice, i když se jednalo o tchýni.

Ono nahlížení na smrt, pohřby se může lišit oblast od oblasti. Snad tato vzpomínka stane se svědkem, by nezapomínalo se, jak tehdy lidé mysleli. 
   
        

Žádné komentáře: