7 pohárů aneb bolestná touha po nemožném

Zkuste si představit, že se ocitnete v této kartě namalované lady Harris, v žabinci padlé Venuše, kde pití neidentifikovatelné tekutiny z pohárů tam navozuje stav podobný halucinaci. Člověk nemožné vidí jako reálné. Dokonce si namlouvá, že se ono nemožné realizuje bez ohledu na konkrétní okolnosti. Právě při vědomém snění s touto kartou, si lze ujasnit, v čem a čeho se ony iluze týkají. Když již tam jsme, lze se napít z každého z těch pohárů. Je jedno, v jakém pořadí. Bezpochyby vyjeví se tak nejvíce zrádné touhy vedoucí do světa projektovaného vlastními přáními. Je to poznání malosti i velikosti v jednom... Jde-li o sen, je dobré povšimnout si, zda je v tom bahně ještě i někdo jiný s vámi a jak se chová. Snaží se z vás to bahno dostat pryč nebo naopak podává pohár ve stylu: napij se milá má z číše plné jedu... Pijete-li oba, není to ještě tak zlé :) Můžete si srovnat své iluze navzájem a vidět, co s kým nápoj z toho kterého poháru dělá... 
Způsob, jak zaměřit se na sebeklam...

Osobně mi sedí pojetí Thotova tarotu, kdy tato karta představuje "pád do bahna falešné rozkoše"  Půda pod nohami není pevná, ani voda průzračná, bahno táhle a nazelenalé, plné slizu, Crowley píše o "močálu zamořeném malárii", ač předtím to bylo moře. Nic, co by člověk chtěl, ale tomu, kdo uvízl, to tak ani nepřijde... Smilstvím je tato karta zvána, "obscénní a provinilé svědomí" odklonilo člověka od pravé cesty. Člověk je ubit malostí ega, ztrácí kontakt na to, co činí jej velikým, neslyší volání své duše a jeho srdce je zahleněno slizem. Potácí se mezi rádoby odvážnou karikaturou činu a vlastní zbabělosti. Výčitky svědomí z něj dělají lháře, co především sám sobě nalhává. Jako opilec dojíždějící flašku levného rumu, vidící ve svém potácení se a tápání smysl. Místo soudné mysle, zde halucinace vládne. Množství sebeklamu vrhlo postiženého do izolace jeho vlastního světa, nevidí, neslyší nic jiného. Až procitne, bude to nesmírná bolest... Může být tento stav i následkem toho, že člověk pro výčitky svědomí podlehl tlaku okolí a zradil sám sebe. 

V tak příšerném stavu se někdo může nacházet celkově, pravděpodobně si ji vytáhne člověk pod vlivem alkoholu, drog... , anebo se iluze mohou dotýkat pouze nějaké jedné záležitosti, oblasti života... a nebudou-li rozpoznány včas, mohou zamořit okolí a postupně vše... Však typickým znakem je nevidění vlastní chyby, ovšem o to větší moralizování a kritika zamířená na život jiné osoby, v níž je spatřován viník stavu.


Téma iluzí s kartou spojených najdeme i v jiných sadách. Hezky je toto pojato v Kosmickém tarotu (Norbert Loesche). Zde muž pod vlivem bludu svůj život uvedl v trosky. Utíkaje před realitou do klamu. Vidí s tou ženou možná neoprávněně sám sebe, ale také může ji vidět s někým jiným. Každopádně ona je dle jeho padlých myšlenek (nelze opomenout symboliku mečů) tím vinná, ač právě jeho "chorý" mozek situaci neustál. Pentakl zde naznačuje, že tyto představy žel dopadají přímo na hmotu a muž odmítá vidět to cenné, hodnotné. Možná podlehl alkoholu, či omamným látkám, možná jenom falešnému moralismu. Každopádně jeho poháry jsou pevně zasazeny do země, neb vzdát se sebeklamu snad pro něj možné není. 

Poněkud mírnější verzi nabízí Tarot skrytých světů (Barbara Moore, Stephanie Pui-Mun Law). Zde je muž stojící nohami na pevné zemi, snažící se zorientovat v mapě, kudy kam. Ovšem žena vedle něj je naprosto mimo realitu. Představuje touhy nenaplněné, které by naplnit chtěla naprosto nereálným způsobem. Odmítá vidět možné cesty, tvrdohlavě si představuje tu svojí. Lze na kartu nahlížet i tak, že jedna část osobnosti člověka zůstává v realitě, zatímco ta druhá láká do nereálná. Jistě,  bez té druhé by člověk byl velice přízemním jedincem, ovšem nedá se jí poslechnout bez ohledu na nic (takovou zde mají jinou kartu). Poslechnout jí by také mohlo znamenat roztříštění se o skály, neb nedá se chodit po vzduchu. Vzdušné zámky by byl milosrdný název této karty. 
Jak sama autorka v knize ke kartám varuje, pokušení, které by mohlo člověka přivést do záhuby.

Co s ní?

Především by si měl každý při vytažení karty uvědomit, že nikdo není vůči iluzím imunní. Každý z nás má své touhy a přání. I ten nejvíce svobodomyslný člověk se tu a tam rád zaštítí pravidly morálky. Nic z toho není špatné, pokud touhou člověk není bezmocně vláčen a morálka nepředstavuje alibi pro špatné svědomí.
Ukazatel toho, že něco není v pořádku, je zřejmý. Jakmile člověk spatřuje v jiném příčinu nezdaru, zdržení, najednou vidí jen chyby toho druhého... . Když již toto někdo vysloví v doprovodu s výčitkami či krásně vykonstruovanou verzi, ve které on sám vypadá jako svatý a vy jako ten největší padouch, střežte se napodobovat toto jednání. V tomto stavu nemá cenu cokoli rozmlouvat člověku, který sám sobě si něco nalhává. Oplácet mu jeho jednání, může do stejné bažiny strhnout i vás. Jde-li o vztah, nějaké iluze tam zřejmě budou z obou stran...
Kdo umí z bažiny sebeklamu procitnout, je hrdinou... a jeho bolest vyléčí jen čas...