16.12.10

Praktická poznámka k pravé vůli I

"......ryzí vůle, nezkalená úmyslem, osvobozená od chtivosti výsledku, je každým způsobem dokonalá"


Hodně se o ní mluví a jen málokdo si umí představit, co tento pojem znamená.  Vůle je pojmem na první pohled poměrně jasným, představuje určitý subjektivní pocit člověka, jakýsi ukazatel toho, co člověk chce učinit.  K vůli neodmyslitelně patří její projev.  Bez projevu se jedná o pouhou snovou fantazii, k jejíž realizaci nebývá přikročeno, a jako takovou ji ani nelze brát vážně.  Bez alespoň pokusu o realizaci, nelze ani o vůli jako takové objektivně mluvit, její existence je na projev vázáná. 

Vůle a její projev bývá často zaměňován za přání, obvykle vyjádřeno v podmiňovacím způsobu, což se ostatně považuje za zdvořilé.  Osobně nemám tendenci brát přání samo o sobě přespříliš vážně.  Věty typu přála bych si……, byla bych ráda kdyby……, kéž by …. apod., spíše nasvědčují tomu, že jejich autor očekává, že někdo (možná Prozřetelnost, Šťastný osud, kolemjdoucí, Zlatá rybka) – jednoduše ne blíže specifikovaný subjekt vykoná něco za něho, což by mu, jak se mnohdy mylně domnívá mělo býti ke prospěchu.  Pokud člověk něco chce, tak především sám musí přistoupit ke konání (či se nějakého konání zdržet), které k dosažení jeho cíle směřuje, jinak pouze pošetilec bude toto brát vážně. 

A zde se již dostáváme k pojmu pravá. Tedy skutečná, vážně míněná a dostatečně určitě specifikovaná vůle, jíž nelze zaměnit s ničím jiným.  Dávat dobrý pozor by měli zejména ti, kteří tíhnou k entusiastickému chování s cílem  dělat radost druhým lidem, jakož i ti, kteří jsou ohrožení spasitelským komplexem.  Stejně tak zarytí provozovatelé zásadně bílé magie, čekající, kde by pro koho mohli jenom tak udělat rituálek v naději, že jím to někdo jiný oplatí, když už tu bílou magií nemohou dělat ve svůj prospěch, jelikož toto by byla již magie černá. Stejně tak i odesílatelé (obvykle hromadní) různých energií v globálním měřítku divící se, co to je za podivnou zkoušku, když i přes to, že poslali svojí energii pro dobrou věc (např. pro odstranění ekologické krize, katastrofy apod.), se věci kolem nich  v jejich osobním rovině hroutí. K tomuto podotýkám, žádná zkouška, ani projev boží lásky ve specifické formě, nýbrž slušný zpětný zášleh.

Jak rozeznat pravou vůli, od vůle rozmazleného dítěte ukazujícího na všechny hračky, které až mu rodiče pořídí, tak bez zájmu skončí v koutě? Zvláštní. Mnozí z nás to umí u dětí, ale mají potíže, jedná-li se o osoby dospělé, včetně sebe samého.  Je to obdobné.  Lidi napadají různé věci, nacházejí různé inspirace, mají všelijaké nápady.  Ne všechny realizuji a některé se po realizaci stanou spíše pro autora přítěží.  Lidé mluví o různých věcech různě. Ne každý a ne vždy vyjeví svůj opravdový názor.  Většina z nich, aby učinili zdvořilosti zadost, odkývají kde - co a schválí jakoukoli hloupost.  Přece se nebudou zbytečně hádat, říkat pravdu za každou cenu apod.  Někdy to dělám i já. Povšimla jsem si, že když řeknu např. je roztomilý, ale doma bych ho nechtěla, ne všichni zachytí dovětek.  Možná to bude znít divně, ale někdy člověk podobné dovětky nezaznamená ani sám u sebe.  Zejména, pokud tyto dovětky tvoří mrcha Podvědomí.

Dejme tomu, že Mariana se rozhodla, že bude kreslit. Chodí do galerií, obdivuje díla jiných, kupuje si zajímavé grafiky, zná různé techniky, má jasno v tom, proč autor zvolil daný materiál.  Říká si, že kreslení není tak špatný nápad. Sice nedosáhne mistrovství, ale kamarádka absolvovala hodiny kreslení a má tak zajímavého koníčka, který ji zpestřuje  realitu a zaplní čas. Navíc přátelé na její pokusy reagují, zajímavé téma pro hovor.  Pořád se jedná o nápad, přání, k jehož realizaci nemusí být přistoupeno.  Promluví si o tom se známými, přáteli, nakoupí si knihy o technikách kresby, kreslící tužky…… jen jaksi nemá dostatečný časový prostor, aby kreslila.  Zlobí se na sebe, že nic nekreslí, říká si a teď již konečně začnu, jenomže jako naschvál, kdykoli chce začít, tak ji do toho vždy něco skočí….. . Vsadím se, že kdyby ji někdo řekl tak pojď, zkusíme něco nakreslit, vzala by do rukou tužku a neměla by odvahu udělat první čáru.

Pochopitelně Mariana nemusí kreslit. Kreslení není nezbytně nutné k životu ani pro to, aby člověk žil kvalitně. Je spousta jiných věcí, jímž se člověk může věnovat. Jenomže Mariana touží po kreslení. Možná ve své fantazii vidí kresby, které nerealizovala, slyší typický zvuk tužky klouzající po papíře. Přesto nekreslí.  Proč? Má teoretické znalosti, materiál, knihy, možnost přihlásit se do kurzu kreslení, ale neudělá to.  Možná její podvědomí ví, že nejde až tak o kreslení.  Že kreslení samotné nic neřeší. Mariana nevidí, že kamarádka na rozdíl od ní kreslí, kde to je jenom možné, pro kreslení samotné. Že ji ta činnost naplňuje sama o sobě a neřeší otázku čím a jak zaplnit svůj volný čas.  Kdyby skutečně kreslit chtěla, tak popadne kdejaký papír, tužku a kreslí.  Možná neuměle, prapodivné tvary, ale kreslila by.  Časem by se posunula někam. A je jedno, jestli by v kreslení viděla náplň svého života nebo jenom odreagování se.  Kdyby skutečně šlo o kreslení, nebyl by zde takový blok. Tak by to zkusila. Někam by se posunula, pochopitelně, nejedná-li se o talent, jednou by narazila na hranici, za kterou by se asi nedostala.  Nebo by nakreslila pár věcí a přišla by na to, že kreslení není tak úžasné jako pozorování cizích obrazů. No a? Každý má trochu odlišné dovednosti a ne každý oplývá všestrannosti. Nakonec všestrannost může být i znakem průměrnosti.

Lidé často mluví o tom, jak něco chtějí. Jenomže ve skutečnosti, se jedná o něco jiného.  Chtějí dělat něco, co nedělají, a vždy najdou spoustu objektivně zdůvodnitelných překážek, proč toto dělat právě nemohou.  Hledají si alibi, proč to ani tentokrát neklaplo.  Mnohdy za to ani vědomě nemohou.  Jenom mrcha Podvědomí pracuje proti vůli, která nemá být projevena, která není jednotná. Klade ji záludné překážky.  Proto, když se něco nedaří, něco nefunguje tak, jak si člověk myslí, že by to fungovat mělo, jsou dvě možnosti řešení.  To první je ignorace problému a tváření se, že to je takto v pořádku a vše funguje jak má.  To druhé komplikovanější a velmi těžce uchopitelné. Chce to přijít na to v čem je problém.  Zda to člověk skutečně chce, nebo došlo tak trochu k záměně a ve skutečnosti chce něco jiného. 

Jedno je ovšem jisté, pokud člověk skutečně něco chce, tak do toho jde, a to bez ohledu na nejistý výsledek.  V té chvíli totiž moc dobře ví, že kdyby to alespoň nezkusil, měl by potom po zbytek života pocit, asi jako kdyby mu někdo amputoval končetinu a on se ani nenamáhal jít s ní na chirurgii, aby se jí pokusili znovu přišít.  A ta by mu hodně chyběla …  .    

Žádné komentáře: