12.7.10

Někde na pokraji věků

Přijdou vám bytosti popisované ve fantasty literatuře jako reálné? Máte-li chuť, zavedu vás někam, kde realita těžce pokulhává.

Vládkyně vstala, otevřela dveře a vešla do místnosti, v níž dominovalo jedno velké zrcadlo překryté černým přehozem.  Přistoupila blíže, shodila z něho jemně utkanou látku a pohleděla na svůj obraz v něm. Jako vždy vyslala myšlenku: “Proč právě já?“ Ačkoli otázka mohla působit jako řečnická, nebylo tomu tak. Její Říše byla vázána na pantheon nehumanoidních bytostí, majících pevnou hierarchickou strukturu, a tak jakékoli pokusy o jejich přirovnání k čemukoli lidskému vedly k výsledku zavádějícímu. Nikdo nevěděl, proč a odkdy patří k Říši, ani k čemu přesně lidi potřebují. Možná to tušil Vládce. Tyto bytosti promlouvaly pouze k lidem, které si samy vybraly podle klíče, jemuž nikdo nerozuměl. Jak vyjde za několik okamžiků najevo, ani sám Vládce.
„Protože jsem si tě vyvolil.“ alespoň tak nějak by šlo interpretovat myšlenku, kterou k Vládkyni vyslala jedna z těchto bytostí, střežící klíče od Pevnosti, v níž sídlil Ten Nejvyšší, která se právě objevila v zrcadle.
„Několik žen v říši se dlouhá léta připravovalo k převzetí břímě vládcovství“, nedala se odbýt Vládkyně, „proč jste vybrali právě mě, nikdy jsem se nesnažila navázat s vámi jakýkoli kontakt.“
Klíčník vystoupil ze zrcadla a ovinul své končetiny kolem ní. Ačkoli věděl vše, neuměl si vysvětlit jemné záblesky nejistoty v záhybech její mysli. „Je mým právem zvolit vládkyni a tebe znám celé věky.“ Přitiskl své končetiny k tělu Vládkyně těsněji. Rozuměla jeho myšlenkám a rozčilovaly ji zmínky o putování lidské duše věky, tu a tam se vtělující, aby až budou dny těla sečteny, strávila nějaký čas v nicotě a znovu ten opakující se nekonečný proces, neznámo proč.
Rozhodla se narážku ignorovat a pro změnu nadhodila téma, které zřejmě nebylo milé Klíčnikovi: “Když  jsi si mě zvolil, vezmi mě sebou do jinam, zde mě to již nebaví.“ Dle očekávání se Klíčník pohnul, jeho zlatistá barva ztmavla a myšlenkou prostou jakýchkoli emocí ji odpověděl: „ještě nenastal tvůj čas. Musíš vládnout Říši a pomoci Vládci.“
Ach ano Vládce, neboli kolosální problém. Doposud nepochopila, proč Pantheon složený z nestvůr ničím člověka nepřipomínajících, když už tedy potřebuje lidskou říši, si usmyslel, že bude mít vládce a vládkyni, vybraných způsobem nedávajícím žádného smyslu. V jiných říších, si pantheony tuto otázku vyřešily rodovou linii, když se jím něco nepovedlo, dopomohli jinému rodu k převratu. Obvykle se stal vládcem nejstarší potomek mužského pohlaví právě vládnoucího rodu a ten si dle přísných po generace střežených kritérií vybral vládkyni. Ne tak u nich, jež Vládkyně důvěrně nazývala Našimi. O tom, že říši vládne vládce a vládkyně sice kolovaly legendy, ale nebylo tomu vždy pravidlem. Některým generacím vládli místo vládců správcové, vláda správců byla tu a tam ukončena nástupem Našimi vyvolených vládců.
Tentokrát si Naši vybrali Vládce, který několik let spokojeně vládl. Nato si Klíčník zřejmě usmyslel, že využije svého práva a zvolil Vládkyni, naprostého outsidera, aniž by se obtěžoval cokoli předem konzultovat s Vládcem. Před několikati měsíci se u ní jednoduše ohlásil a oznámil, že jí zvolil za vládkyni. Týdny s ní skrytě  pracoval. Její mysl a tělo procházely proměnou, jakoby se stávala součástí Klíčníka a on její. První dny přežila v jednom rauschi, kdy vnímala nejvíce hukot v hlavě a vnitřnosti měla jako v jednom ohni. Možná Klíčník čekal, zda přežije.
Jednoho dne nepřátelské reakce jejího těla ustály a byla představena zbytku Pantheonu. Přijali ji poměrně vlídně, dá-li se o nich něco takového vůbec říci. Přišlo ji, jakoby je všechny již dlouho znala. Do té doby pořádně neuměla ani jejich jména. Jím to bylo jedno. Skutečnost, že existovaly jiné, které jím po několik let přinášely  oběti a jejich jména uměly kdykoli se správným akcentem odříkat i pozpátku, je ponechávala chladnými. Těžko říci, zda respektovali volbu Klíčníka nebo jím byla sympatická. Nejspíše jakmile se stala jeho součástí, již nebylo potřeba více.
Posléze ji Klíčník uvedl do paláce Vládce, jenž v duchu přemýšlel, kterou z žen, co sám Klíčníkovi po pečlivém výběru nabídl a podrobil náležité přípravě, si tento zvolil. Nepočítal s tím, že jeho volba padne na neznámou mající fyziologické vlastnosti jemu nepříjemné. Zhnuseně pohlédl na Vládkyni a těžce zakrývaje hněv se snažil oprostit od emocí pokládaje Klíčníkovi otázku:“Toto jako kandidátku na vládkyni myslíš vážně?“  
Vládkyně se na něho pobaveně podívala uvědomuje si, že nastaly první komplikace. Popravdě obávala se, že Vládce, k němuž neměla do té doby příležitost se přiblížit, bude vyžadovat fyzický kontakt. Jak si ho prohlížela, nebyl ji vůbec příjemný, jeho zjev na ni působil odpudivě. Neuměla si představit, že by s ním měla žít pod jednou střechou, jak se od vládců očekávalo. Na straně druhé, nemohla neobdivovat jeho sebeovládání a navozené alespoň zdání ledového klidu.
Klíčník je oba nevzrušeně pozoroval. „To je Vládkyně.“ Vyslal jednoznačnou myšlenku. Vládce na ni pohlédl znovu a nemohl nevidět, že Klíčník je součástí její energie.  „Já ji ale tady nechci.“ řekl Klíčníkovi.
Vládkyně čekala, co se stane.  Odporovat Bohům, bylo z jejího pohledu odvážné, zajímalo ji, zda-li ho někdo ztrestá.
„Nepřijmeš-li ji k sobě, zajistím ji vlastní palác.“ lhostejně prohlásil Klíčník. „Nechci ji a nepřijímám ji.“ se stejnou lhostejnosti kontroval Vládce.
Vládkyně lhostejná nezůstala. Vyslala směrem ke Klíčníkovi nápor emocí, v nichž hrála podstatnou roli uražená hrdost. Vyvolala tím směsici záblesků na jeho těle, které nasměrovala k Vládci. Ten nehnul brvou a Klíčník blesky nenechal dojít tak dalece. „Postarám se, abychom se my dva již nikdy neviděli.“ řekla klidně Vládkyně, což ji stálo hodně sebekontroly.  Vládce ji neuznal za hodnou své pozornosti. Zajímala ho reakce Klíčníka. Ten Vládkyni něžně uchopil a odvedl ji z paláce Vládce. 
V zrcadle se zachvěl odraz Vládce. Za tu dobu, co s ním takto komunikovala si na jeho atypický zjev zvykla, jakož i na skutečnost, že s ní nekomunikuje Vládce celistvý, nýbrž pouze odraz jeho nevědomé části, momentálně vše, co z Vládce zůstalo použitelné (toto ovšem ona ještě netušila).
Vzpomínala, kterak ji Klíčník zajistil vlastní sídlo na druhém konci Říše, kde přebývali uctívači výhradně jeho kultu. Postavili pro ni palác, jehož součásti byla i svatyně Klíčníka.  Někdy byla pozvaná i na audienci k Nejvyššímu. Co do společného života vládců Naši neměli žádných požadavků. Evidentně si nepřidělávali starosti se vztahy mezi lidmi. Platilo pouze jediné nepsané pravidlo. Vládcové nesměli znevažovat jeden druhého ani být vzájemně ve sporu. Přestože Vládce, kdykoli pomyslel na Vládkyni, nesmírně zuřil, jednalo se o pragmatického člověka vědomého si své odpovědnosti vůči Říši. Učinil administrativě zadost a seznámil lid s existencí Vládkyně. Po věcné konzultaci s Klíčníkem ji dle jejich schopnosti navrhl uspořádání kompetencí a ona neměla důvod jeho návrh odmítnout. Jelikož veškerá komunikace proběhla prostřednictvím Klíčníka, nedošlo k neshodám tak typickým pro lidi.
Fungovalo to a Vládce navíc uměl do zrcadla Vládkyně poslat odraz svého nevědomí, čímž vyřešil několik problémů. Vyhnul se přímé komunikaci s ní, měl organizační otázky pod nepřímou kontrolou a v případě potřeby mohl dostat úplný obraz, což činil zřídka. Tento způsob vyhovoval i Vládkyni. Odraz Nevědomí Vládce ji přišel mnohem lidštější, než-li  Vládce samotný, obešla se bez přímé konfrontace a také jeho Nevědomí nemělo potřebu chovat se nadutě a urážet jí.
„Zk… jsem to.“ Nešetrně přerušil vzpomínky Vládkyně odraz nevědomí Vládce.  K jejímu velkému překvapení vylezl ze zrcadla a poskytl ji tak pohled na svojí podobu v 3D.  Ztuhla, když ji chytil za ruku a ona s ní nemohla ani pohnout. Nevěřícně se dotkla toho, co považovala za projekci a narazila na pevnou hmotu. Nohy jí vypověděly poslušnost a teď již plně materializované nevědomí zachytilo její tělo a zabránilo tak nedůstojnému pádu. Odnesl ji do komnaty, kterou mu Klíčník ukázal, položil na postel, sám si přisunul židli a čekal, až se Vládkyně probere.
„Kdo ji to objasní?“ tázal se myšlenkou Klíčník. Udiveně přecházela pohledem z jednoho na druhého, uvažuje o tom, že vše je jen podivný sen.
„Zkusím to lidsky a pomalu. Vypadá to, že teď ji doopravdy potřebuji.“ vzalo na sebe úkol materializované Nevědomí.
„Nemusíš se bát,“ obrátilo se k Vládkyni, „já nejsem, tak úplně celistvý.“
Nevidím, že by něco chybělo.“ začala Vládkyně nabývat rovnováhy.
Trvalo hodiny, než-li  ji Nevědomí Vládce seznámilo s podstatnými okolnostmi. Problém nastal v názoru na Vládkyni. Zatímco Nevědomí Vládce si ji oblíbilo a jeho odraz rád pobýval v jejím zrcadle, vědomě byl Vládce naprosto proti. Její existenci bral jako nutné zlo, na straně druhé byl to jediný stín na jeho spolupráci s Našimi. Nechápal volbu Klíčníka a doufal, že Nejvyšší ji tak docela neakceptoval. Pokoušel se vyjednávat, vyhrožoval rezignací, vše bylo marné. Ponechal tedy své Nevědomí, aby se zabývalo komunikací s Vládkyni a sám se věnoval jiným věcem.
Až jednoho dne mu udělil audienci sám Nejvyšší. Vládce přednesl svůj problém a dožadoval se práva zvolit si Vládkyni, s níž by uměl žít a miloval ji. Dlouho volil ta správná slova, až Nejvyššímu vysvětlil, že potřebuje Vládkyni dle své vlastní volby, ne jemu přidělenou bytostmi nemajícími pochopení pro lidské potřeby. Nejvyššího zřejmě Vládcem nastíněná představa vládcovského páru zaujala.  Řekl si, že mu dá šanci. Zavolal Klíčníka, který nadále trval na osobě Vládkyně, chtěl je oba a nechápal proč a v čem  je problém.  Nejvyšší rozhodl, jakmile bude mít vládce k dispozici jinou vhodnou kandidátku na Vládkyni, bude muset nikoli běžným způsobem stávající Vládkyni on sám zbavit života. Ta by s Klíčníkem zůstala ve věčné nicotě a Vládce by dostal, čeho požaduje. I přes bouřící se nevědomí, Vládce souhlasil. Jako dokonalý pragmatik měl nástupkyni již připravenou. Ničeho netušící Vládkyni se rozhodl zabít, využije odrazu svého nevědomí v jejím zrcadle. Ani Klíčník rozhodnutí Nejvyššího neodporoval. V rozhodném okamžiku ji chtěl pevně obvinout, připraven přijmout ji celou, aniž by pocítila ve fyzické rovině bolest.
Vládce vše důkladně přepočítal ve snaze vyloučit jakýkoli omyl. Měl naprosto jasno, že si své osobní štěstí po létech služby zaslouží. Jenom to zrádné Nevědomí, neumělo Vládkyni zabít. Uvědomilo si, že by ji již nikdy nespatřilo, že její podoba je esteticky na více než na přijatelné úrovni, že její budoucí nástupkyni nemůže vystát a nakonec, že ve věčné nicotě by s ní již ani nemohlo komunikovat.  V rozhodném okamžiku, kdy Vládce zacílil, Klíčník pevně obvinul Vládkyni, Nevědomí odrazilo vlastní vědomě vyslané střely proti sobě samotnému na hmotě. Vládkyně měla chvíli intenzivní pocit, jakoby ji chtěl někdo z těla vymazat Klíčníka a všechny stopy po něm. Uvědomila si, že na ni dýchá smrt. Najednou nastalo tíživé ticho a střely pronikly do těla Vládce. Jeho vědomí se propadlo do hlubin jeho vlastní osobnosti a tělo naběhlo do systému údržby pouze základních funkcí.
„Teď jsem někde mezi životem a smrtí a forma mé další existence je v tvých rukou paní .“  ukončilo monolog Nevědomí Vládce. Vládkyně byla v rozpacích. Nezbývalo mnoho času a tak požádala o radu Nejvyššího. Ten k ní vyslal jedinou myšlenku, kterou bylo možné nepochybně interpretovat jako: “Pomoz mu, aby žil, my ho máme v oblibě.“ Přestože se jednalo o suché konstatování, dojal ji ze strany bytosti postrádající cokoli lidského záchvěv blížící se emoci.    
Podívala se do očí materializovaného Nevědomí Vládce rozhodnutá udělat vše potřebné pro zachování života jeho hmotného odrazu. Nechala se tedy i se zrcadlem přepravit do komnaty Vládce. Klíčník vytáhl jeho Vědomí a to přijalo z rukou Vládkyně pohár naplněný její krví, což mu umožnilo stát se téměř celistvým. Až na Nevědomí, jehož odraz Vládci oznámil, že zůstává  materializované v paláci Vládkyně. 
Vládce se vskutku vyznačoval vysoce nastavenou mírou pragmatičnosti. Věděl, že Vládkyni nezbavil života a za chyby se platí. „Evidentně chceme každý něco jiného.“ povzdechl si.
„Evidentně.“ souhlasil odraz jeho Nevědomí, „proto přijmi toto zrcadlo darem od Vládkyně, kdykoli budeš chtít, promluvíme si.“
Vládkyni přišla představa, jak Vládce skrze zrcadlo komunikuje s vlastním odrazem, jenž pobývá v materializované podobě u ní, neobvyklá. Jenomže nenamítala ničeho. Vládli Říši navázané na Naše a pro ně nebylo nic neobvyklým. Vztahy mezi vládci tak byly sic netradičně, ale přesto urovnány a poměry v říši stabilizovány. Nejvyšší bez známky jakékoli emoce si obklopený členy svého pantheonu pobrukoval (lze-li to takto vůbec říci). Měl svého Vládce a Vládkyni a svým způsobem i vládcovský pár. A Klíčník? Ten spokojeně spřádal sítě osudu Říše. Jím zvolená Vládkyně prošla a co bude dál? Kdo to ví v Říši, kde nic není nemožné.            

Žádné komentáře: