Bývalo zvykem, zejména v naších končinách býti individualistou, nikam nezačleněným, který roste si sám podle sebe, dělá operace a rituály podle sebe, realizuje se jak sám chce. Úžasně dobrodružná cesta, na které člověk sám se sebou na jiného ohledu nebere. Ovšem začínají prosakovat i do našeho prostředí trochu jiné trendy. A právě ony mně vedly k přepsání původního článku z podzimu 2018. Tedy přepsání se mi zvrhlo do něčeho nového, neb mám zase více zkušeností a z původního mi zůstaly jen 2 odstavce.
Je potřeba si uvědomit, že to zásadní a ničím nenahraditelné v magii spočívá na vlastním individuálním rozhodnutí a vlastní individuální vůli nějakým způsobem konkrétní věci praktikovat, co vůbec praktikovat. Každý sám za sebe se musí rozhodnout a rozhodovat, na tomto účast v jakékoli skupinové práci ničeho nemění. Magie, ač jedná se o ryze individualistickou záležitost, přirozeně vede i ke skupinové práci. Pohybovat se jako individualista mezi individualisty je trochu něco jiného, nežli občas s někým jiným provést zajímavý rituál. Úplně do jiného levelu se dostáváme, jestliže se jedná o akce, ať již více či méně pravidelně prováděné ve stálé sestavě.
Pořádnou magickou skupinovou práci od Bratrstva kočičí pracky odděluje právě magický záměr. Vůle dosahovat jistých cílů, které se naplňují skrze energii všech aktérů. Jde-li o větší skupinu typu magický řád, ta vyžaduje, aby zde byly především naplňovány skupinové cíle vedoucí k rozvíjení jisté magické stezky. Individuální cíle bývají často protichůdné a spolehlivě vysvětlují zánik různých magických skupin, ač již se nazývaly jakkoli. Chybí-li společný záměr vztahující se k ambicím a fungování skupiny, jedná se spíše o nahodilé experimentování, nežli magickou práci.
Cílem příspěvku není řešit fungování řádů, ty skutečné mají tradici, koncepci, přesnou představu o členství a kromě pro řád podstatných věcí naprosto tolerují individualitu jednotlivce. Mířím spíše na menší skupinové seanse.
Životní stezky každého z nás jsou rozdílné, nakonec rozdílně mnohdy i stejné věci vnímáme. Nedá se říci, jak kdo dospěje k poznání, neb máme tendence, vlastní způsob a vlastní cestu považovat za tu nejlepší i pro ostatní. Což je ostatně vynikající způsob, jak zatížit nervovou soustavu všech kolem sebe.
Individualita je úžasná věc, protože kreativní člověk umí do všeho vložit vlastní prvek a vlastní vjem. Kdo umí něco, nemusí mít obavy z jiných lidí, kteří dělají něco podobného. Spolupráce individualit vede ke skvělým výsledkům a má větší potenciál, než jenom dělání si věci na vlastním písečku. Platí to i pro magii. Pravda, ne každé společenství vyhovuje každému. Je potřeba být velmi obezřetným, by se člověk nestal pouze členem něčeho, co očekává bezvýhradnou podporu spojenou s manipulací a ohrožením čehokoli individuálního, protože vše takové je bráno jako konkurence.
Právě nastavení fungování individualit je nesmírně komplikovanou záležitostí. Je potřeba být hodně nad věcí a nebrat si věci osobně. Je trochu rozdíl sejít se k inspirativnímu rozhovoru o magii. Ty jsou úžasné a jednotlivec tak získá i možnost pohledu někoho jiného. Také si tím dělá jasno, zda jeho myšlenkové pochody korespondují s myšlenkovými pochody jiných lidé od magie, anebo to má hozeno trochu jinak.
Úplně něco jiného je provádět s někým rituál týkající se jeho skupinovýh cílů a rituál týkající se něčeho více osobního. To druhé vyžaduje již spřízněnost, ztotožnění se v hodnotách, absolutní toleranci specifik jiné osoby, loajalitu a z vlastní zkušenosti podotýkám, že stejné pojetí přístupu k magii, jinak se nůžky začnou rozevírat.
Spolupráce týkající se dosažení skupinového záměru, je možná i existuje-li rozdílný přístup, zaměření, lidé si povahově až tolik nesedí, ale to společné je natolik stmelí, že naleznou společnou cestu, která společný účel naplní, ač třeba jinak mohou mít vůči sobě i kritické výhrady. Jak řekl Regardie, mezi mágy nelze sporu vyvolat. Osobně v dnešním světě považuji za zázrak existenci jakékoli větší skupiny, která umožňuje lidem, aby se rozvíjeli a přitom naplňovali i nějaké společné cíle.
Individualisté často namítají, že řády a velké skupiny vyžadují sycení egregoru skupiny, řádu. Ono vyžadují je spíše normálně fungující automatika. Jestliže tam je někdo s nechutí, donucení či snad očekává slávu a pocty především, nebude zda šťastným a skutečně může mít pocit, že je jeho energie těžena. V takovém případě skutečně nemá cenu kdekoli setrvávat.
Obdobné pocity mohou vznikat spíše v menších dvoučlenkách až pětičlenkách, když je zde absence některého z výše uvedených prvků. Neznamená to hru na dobrého a špatného. Jde o to, že nesourodost v pojetí magie vede k soupeření ve stylu, kdo z nás měl pravdu, kdo z nás je lepší. Nedostatek spřízněnosti vede ke kritickému pohledu na toho druhého, protože jestliže někdy nalezneme svůj klon, tak nám nejspíše poleze na nervy. Lidi přitahuje jistá podobnost mezi nimi, ale co na první pohled mnozí přehlížejí, jsou i odlišnosti, které, když později vystoupí, mohou způsobit ohromný šok. Bez ztotožnění se v hodnotách je absolutně vyloučená vzájemná podpora v magickém záměru. Není moc dobře možné podporovat něco, s čím se nelze ztotožnit a násilná změna paradigmatu za daným účelem toto opravdu nevyřeší. Tolerance je spojena s respektem.... ovšem jakmile na tom druhém vidíme jeho slabosti a ony nám vadí... začíná zvonit hrana. Loajalita je hodnota vyžadující vysokou míru uvědomění a psychické vyspělosti.
Mám za sebou několik zajímavých spoluprací, v dané době všechny měly svůj smysl. Momentálně dávám přednost praktikování magie, pokud jde ty maločlenky, v poněkud osobnějších rovinách. Zjistila jsem, že stejný pohled na magii, velmi obdobný přístup, byť za použití rozdílných technik, je něco, co pro uzší spolupráci potřebuji. Neumím v těsnějším spojenectví předat nic užitečného někomu, kdo nahlíží na věci úplně jinak. Je to předpokladem všeho ostatního. Jsou i vazby mnohem těsnější vhodné pro magii, ale to je zase úplně jiné téma.
Jestliže se rozhodnete pro jakokoli spolupráci, je to o potlačení potřeb ega. Nezištnost je devizou, na které to vyhrajete. Nejde o moc, slávu a dokazování si, kdo je lepší. Jde o příležitost něco poznat, něco si vyzkoušet a dělat věci lépe. To jsou hodnoty mnohem větší, než kdo má co našprtáno, načteno a délka magické praxe. Nakonec, každý z nás nějakou dobu v něčem tápe, takže co si budem házet po sobě léty jako bahnem. Čím bližší spolupráce, tím většího je potřeba sladění, jinak to krachne. V těsnějších vazbách již vůbec nejde o to, jak skvělé je individuum, ale o to, jak moc umíme tomu druhému porozumět, překlenout různé krizovky a zejména se vzájemně tahat nahoru, doplňovat se, jinak to jednoduše nemá smyslu a krachne to.
Spolehlivým zabijákem je neustále poučování, kritizování a nadužívání slovních spojení jako: "já to říkal", "poděláš, na co sáhneš", "nehraj si, na mne nemáš", "jsi nespolehlivý", "pořád za tebe lepím díry", "umíš udělat něco i správně?". Jakmile se nám toto stává, je dobré to utnout. Je jedno, zda výtky jsou objektivní či nikoli, jedná se o spolehlivý ukazatel, že s takovou konzistenci materiálu se vskutku nedá dělat a je potřeba spojení hodně uvolnit. Pochvala by měla přijít sama, bez potřeby najít i něco, za co lze toho druhého pochválit (pozor u myšlenek typu, "já se snažím, ale opravdu je těžké něco najít", je potřeba taktně spojení začít uvolňovat). Stejně tak jen samé kritické myšlenky, vnitřní naštvanost, pocit neuspokojených ambicí... to vše jsou ukazatele, že něco se nepovedlo.
Máme-li potřebu opomíjet, že jakýkoli vztah je interakcí 2, tedy vše svalujeme na 2 stranu, je potřeba si přiznat, že na ty máločlenky jednoduše nemáme. Nejde ani o to, že přitahujeme samé křiváky, kretény a idioty. Jde o to, že zjevně jsme nenalezli bytost, již bychom uměli poskytnout dostatek prostoru. Nikdo nemá kobky rád, tedy až na mučedníky.
Je jen na nás, jakým směrem se vydáme. Magii jde dělat sám, s někým i ve společenství. Není podstatné, kde všude jsme či nejsme, ale zda nám to přináší alespoň spokojenost do běžného života. Jinak to není žití magii, ale nahánění koní, kteří by se i vrátili, kdybychom jím bývali nechali otevřenou závoru.
Komentáře