Eveline měla za sebou nesmírně těžký den. Doléhaly na ni vzpomínky
ze dnů předchozích, a nejhorší na tom všem byl jejich ničím možným
nezastavitelný tok svírající její hrdlo, až téměř ani neuměla promluvit.
Z
jejích očí stékala nenápadně slza, druhá, třetí... jemné zastavení, než se
vyplavila čtvrtá, pátá, šestá... na její tváři vytvářely nenápadné koryto, neb
Eveline si nepotrpěla na všechny ty vrstvy make-upu, v nichž by se mohly
vytvářet hluboké rýhy. Její bledá pleť vypadala velmi dobře i bez podobných věcí.
Opatrně dosedla na kamenný náhrobek a otočila tvář k srpku měsíce
pomalu proplouvajícímu mezi hřbitovními tújemi. Eveline nebyla tak docela
člověk. Její domov představovala velmi stará krypta kopírující neogotický styl
na hřbitově středně velkého města. Přemýšlela, že by i učinila pokus nalézt si
něco jako lidský příbytek, aby lépe zapadala, nicméně nenalezla nic vhodného, co by
mělo pevné stěny a jemně bylo zapuštěno v podzemí, aby dostatečně chránilo svět
před jejím škodlivě devastujícím vlivem.
Příčinou jejího smutku byl další mladý muž otrávený jejím zájmem.
Eveline není člověk, takže na rozdíl od lidí není potřeba její slova vnímat
jako metafory. Otrávených mladých mužů se v jejím současném životě ocitlo
několik. Žel navzdory romantickým představám vampýři jed v nich nevybudoval
strukturu nové bytosti, nemrtvé, naopak, stali se dostatečně mrtvými, ač ani
přes podrobnou pitvu příčina jejich smrti příliš jasná nebyla.
Vždy to začínalo velice hezky, potkávali se jakoby nahodile a
každý z těch mladíků projevoval nesmírný zájem o dívku plachou, jemně
éterickou, téměř nepolapitelnou. Vzbuzovala v nich touhu psát nádherné verše.
Eveline se zásadně neživila krví smrtelníků, neb se domnívala, že
v jejich útrobách by ji změnila na dalšího pozemského tvora majícího tendence
podléhat času. Proplouvala staletími, jen místy ji spalovala
emoční potřeba milovat.
Takže vždy to začínalo poměrně hezky, dostávala verše, které
naplňovaly její potřebu lásky, a ona pocítila záchvěvy štěstí až do chvíle, kdy
dotyčného člověka otrávila. Doteky, držení za ruce, to vše do krve jejího
protějšku předávalo nepatrné kapičky jedu. Polibek často končíval zmodralými
rty dotyčného jedince. Jenomže milování stalo se smrtícím zatím každému z 33
nešťastníků, neb za akt lásky jejich život doslova pohasl. Ne ihned, teprve po
24 hodinách umírali v agónii. Na jejich rtech zůstával viset úsměv jakoby
svědčící o nesmírném štěstí.
Jak plynul čas, jejich náhrobky přibývaly na onom kousku světa, kde byla umístěna krypta Eveline. Připadala si jako ta nejtemnější vdova neschopna zastavit čas a dotknout se duchů, co mohli by přebývat s ní. Její jed jako by ještě pomalu okapával do země, ačkoli těla již dávno podlehla rozkladu. Nikdy neblednoucí vzpomínky na doteky a vášeň jen stěží měřitelnou v lidských kategoriích.
Bloudila mezi náhrobky ponořená do ponurých myšlenek, neb podle všeho se zdálo, že za pár hodin přibude k ním 34. Blažený úsměv na rtech milého, jehož opouštěla před necelými třemi hodinami ji nedával přílišné naděje, že situace by se tentokrát mohla vyvinout jinak.
Uslyšela za sebou kroky. Někdo jakoby se nad ní naklonil. Podívala se nad sebe a viděla, že se nad ní sklání její poslední milý. Zaměřil se na její krk a z jeho úst vylezl pár tesáků. Své hrdlo mu nastavila ráda. Konečně ve fázi, v níž již ani nedoufala. Další takový jako ona a za chvíli již budou svoji.
Komentáře