ADJUSTMENT (o magii s Maat)

Také jsem snad ještě před rokem někdy sklouzávala k závěrům, že magie jest něčím, co pořádně umí zkomplikovat život a člověk s tím moc nenadělá. Snad nejlépe toto vystihuje přímo geniální citát Noiry: ‎"Magie - věda a umění o tom, kterak si zkomplikovat život běžně nedostupnými prostředky."   Dá se řící přímo typická vlastnost pro magii.   Ovšem, přesně takto by to být nemělo. Komplikace života v důsledku magie, magické operace, práce s jistými energiemi, inteligencemi, archetypy...  je typickým ukazatelem skutečnosti, že něco není v pořádku. Varování, takto rozhodně ne.  Byla jsem svědkem i přímým účastníkem několikati kolizí. Nahlíženo na ně s odstupem, mají jednoho společného jmenovatele - Kompromis mezi pravou vůli a okolnostmi zpravidla pravé vůli bránicí. Ovšem pouze zdánlivě, jelikož pravou vůli, nelze zastavit, lze jen jednat v rozporu s ní. Je jedno zda pod vlivem jiné osoby (např. klient, jemuž se magik snaží pomoc) nebo nedostatku odvahy vlastní ...

Ačkoli se v textu zmiňuji o tom, že něco obdobného zažívají i někteří mí přátelé, v konkrétnostech se jedná o popis mých vlastních „zážitků“ a pocitů během nich. Je potřeba pamatovat, že každý člověk bude určité věci vnímat trochu jinak, po svém, v jazyce, který on sám umí nejlépe dekódovat. Jednou se mi možná povede napsat se souhlasem určitých osob, jak vnímají různí lidé tu stejnou věc, ale zde toto nepopisuji.     Podivný čas, kdy se lámou sféry, noc ustupuje ránu… Nelze říci přesnou minutu, natož vteřinu, někdy kolem 4 hodiny ranní. Také by bylo zavádějící tvrdit, že se jedná o hodinu ve smyslu 60 minut. V této době je poměrně pravděpodobné, že se člověk dostane mentálně někam jinam, zachytí informace od Jinud. Nejsem první, kdo s tímto přichází. Zaslechla jsem o Hodině Vlků poprvé u lidí zabývajících se esoterikou, podávající ji jako vypozorovanou pravdu. Někteří kvůli této hodině hodně brzo vstávají, jen aby nepropásli důleži...

Barbaru Moore znám coby spoluautorku k Marchettiho Gilded tarotu, což bezesporu poznamenalo i tuto sadu, která je mutací Rider Waita. Z mého pohledu podobný Gilded tarotu, jakoby někdo postavám strhl karnevalové masky a zasadil je do romantického Gothic ladění. Nic příliš vampýrského, ponechávající na fantazii vykladače, aby si "evokoval" konkrétní či nekonkrétní bytosti.  Můj pocit: tajemno  zavánějící jistou laciností, lákavé pochmurno. Po estetické stránce jemný kýč, ale to je u většiny moderních sad. Jinak poměrně vydařená záležitost. Technické zpracování není špatné, karty jsou vytištěny na tvrdém papíře, jehož obrysy lemuje zlatý potisk. Možná proto držely hodně pohromadě a byl trochu problém je oddělit.  Závěr: sběratelsky se může jednat o zajímavou věc, jinak pocitová záležitost, pro každého, kdo má rád pochmurno a temnotu. Pokud jde o symboliku je značně ošizená a má blíže ke Gided tarotu, než-li klasice.  Omlouvám se, že nejdu více do hloubky. O...

"......ryzí vůle, nezkalená úmyslem, osvobozená od chtivosti výsledku, je každým způsobem dokonalá" Hodně se o ní mluví a jen málokdo si umí představit, co tento pojem znamená.  Vůle je pojmem na první pohled poměrně jasným, představuje určitý subjektivní pocit člověka, jakýsi ukazatel toho, co člověk chce učinit.  K vůli neodmyslitelně patří její projev.  Bez projevu se jedná o pouhou snovou fantazii, k jejíž realizaci nebývá přikročeno, a jako takovou ji ani nelze brát vážně.  Bez alespoň pokusu o realizaci, nelze ani o vůli jako takové objektivně mluvit, její existence je na projev vázáná.  Vůle a její projev bývá často zaměňován za přání, obvykle vyjádřeno v podmiňovacím způsobu, což se ostatně považuje za zdvořilé.  Osobně nemám tendenci brát přání samo o sobě přespříliš vážně.  Věty typu přála bych si……, byla bych ráda kdyby……, kéž by …. apod., spíše nasvědčují tomu, že jejich autor očekává, že někdo (možná Prozřetelnost, Šťastný o...

I. Seděla u břehu moře, pozoruje Lunu, naslouchaje šepotu vln narážejících na pobřeží, ponechávaje svým myšlenkám volnosti, ať poletují bez konkrétního cíle. Najednou zpozorněla, nevnímala nic kromě tíživého ticha, do něhož se vkradl pocit, jakoby ji někdo do krku zabodnul drobné jehličky. Chtěla rukou zkontrolovat ono místo, jenomže nebyla schopna žádného pohybu, jakoby ji někdo svíral v náručí.   Uvědomila si, že má zakloněnou hlavu, že cítí na krku jemné štípání, a že proti své vůli se podvoluje malátné rozkoši.   Neschopná jakéhokoli odporu naslouchala podmanivému hlasu: „Neboj, nic se ti nestane, potřebuji jenom metafyzickou složku tvojí krve, abych přežil. Líbí se ti to, že ano? Nejsem hrubý, nezanechám po sobě žádnou stopu.“ Štípání ustalo a ona beze slova pohleděla do očí, v jejichž hloubce utonula. Světlo Luny na jeho rtech odhalilo temně se lesknoucí pramínek, snad krve. II. Přišel znovu. Jemně ji držel jednou rukou v náručí, druhou zaklonil její hlav...

Míváte pocity, že váš všichni ti chlapíci kolem rozčilují, a že jakmile je do něčeho zakomponovaný chlap, tak se věci zbytečně zkomplikují jenom proto, aby se po zbytečné oklice pod jeho vedením vrátili zpět tam, kam jste je nasměrovaly?  Nemyslím tím stavy, kdy žena něco podobného vnímá pouze ve vztahu ke svému partnerovi (zde postačí výměna partnera), ale stav, kdy toto vnímá tak nějak obecně. Jednoduše má pocit, že je obklopená samými tupci, idioty, kretény, bez vlastního názoru, charisma, natož aby přednesli kreativní myšlenku, ať už se týká čehokoli. Jakoby nikde v dosahu několikati tisíci mil nebyl nikdo, z něhož by se po jisté době nevyvinul slaboch skrývající se za dobře udělanou masku dravé šelmy. Naopak, to co hledá, je charismatická osobnost, která jakmile za sebou zaklapne dveře vlastního příbytku se nezmění v bolestínka snažícího si dodat sebevědomí vystupováním na veřejnosti. Tvrdý muž, jehož ruce nejsou rozřezané od žiletek poté, co se v n...

Stručně řečeno, přečetla jsem o tarotu hodně literatury. Ze všech možných knih, časopisových článků, webovek, různých blogů, toto je to nejhorší, co jsem četla. Nemám v úmyslu příliš zasvěceně oponovat, byla by to ztráta času, spíše varovat čtenáře před brakem v oboru.  Předmětem této recenze není sada tarotu ilustrovaného Anne Stokes právě dle pokynů Tysona, nýbrž k ní patřící příručka. Popravdě, sadu zachránila ilustrátorka právě tím, že nenakreslila vše, co Tyson popsal (naštěstí), ale ačkoli jsem ji viděla naživo, několikkrát držela v ruce a provedla několik výkladů z ní, nepřirostla mi k srdci natolik, abych si ji pořídila. Má ale jednu nespornou výhodu, k jejímu používaní není potřeba znalosti Mýtu Cthulthu ani egyptských božstev. Po přečtení příručky naopak, jsem došla k závěru, že toto je jenom ke škodě. Přesto si k sadě může každý vykladač vytvořit svůj vlastní vztah. Pro mně je to pokus o něco na téma Necronomicon, navíc nabarvený na sladkou růžovou. Po přečtení knihy...

Co je vidět na povrchu a co je skryto před zraky ostatních, či   vlastním vědomím. Jistě existují různé rozkladové vzorce, které nám rozkryjí málem i ty nejtajnější myšlenky ukryté hluboce v podvědomí, pokud je umíme najít a správně interpretovat a postačí k tomu pouze jedna sada a jeden rozklad, např. keltský kříž.  Také možnosti práce se stínem je věnována řada knih [1] , v níž jsou popsány různé techniky práce se stínem, tedy s podvědomím a věcmi v něm ukrytými. Zde nemám v úmyslu kopírovat část některé z nich, pouze chci zobecnit své zkušenosti s rozklady prováděnými úmyslně metodou komparace toho, co je viditelné na světle s tím, co je ukryto ve stínu. Nechtěla bych význam této metody nikterak přeceňovat, ale mně se již několikrát vyplatila. Na straně druhé její použití není nezbytně nutné, jelikož lidé mají problém vidět i to, co je naprosto zjevné. Proč vůbec tuto metodu zkoušet? Na světle se objeví, co se děje. Jak s...

Přijdou vám bytosti popisované ve fantasty literatuře jako reálné? Máte-li chuť, zavedu vás někam, kde realita těžce pokulhává. Vládkyně vstala, otevřela dveře a vešla do místnosti, v níž dominovalo jedno velké zrcadlo překryté černým přehozem.  Přistoupila blíže, shodila z něho jemně utkanou látku a pohleděla na svůj obraz v něm. Jako vždy vyslala myšlenku: “Proč právě já?“ Ačkoli otázka mohla působit jako řečnická, nebylo tomu tak. Její Říše byla vázána na pantheon nehumanoidních bytostí, majících pevnou hierarchickou strukturu, a tak jakékoli pokusy o jejich přirovnání k čemukoli lidskému vedly k výsledku zavádějícímu. Nikdo nevěděl, proč a odkdy patří k Říši, ani k čemu přesně lidi potřebují. Možná to tušil Vládce. Tyto bytosti promlouvaly pouze k lidem, které si samy vybraly podle klíče, jemuž nikdo nerozuměl. Jak vyjde za několik okamžiků najevo, ani sám Vládce. „Protože jsem si tě vyvolil.“ alespoň tak nějak by šlo interpretovat myšle...

Asi tak od léta se snažím uchopit základy astrologie a popravdě, hodně ztuha. Vybavená klasikou Hewitt, Parkerovi jsem se vydala studovat astropojmy, astroznaky a v marné snaze slepit dohromady trojici znamení, dům, planeta jsem se patlala nekonečnými, ovšem nic neříkajícími možnostmi. Netuše, kterak toto uchopit, jaký systém zvolit. Bezradná jsem si přečetla Dějiny astrologie (vřele doporučuji Peter Berling, Dějiny astrologie, Slovart, 2004), díky nimž jsem dostala do astrologie mytologii od Sumeru až po Řecko, co již byl jazyk srozumitelnější, zjistila proč na který symbol se používá právě ten který znak, napojení znamení na živly a modality, pozorovala změny, které přinášely postupné objevy transsaturnských planet. Dosáhla jsem jediného. Při pohledu na klikatou směs čáreček a značek na nativu z compu jsem věděla, co ta značka znamená a proč a kam nějaké ty čárečky vedou. Hrdě jsem si vyjela vlastní nativ a stylem přečtu značku jsem se Ve velké škole astrologie dovídala co znam...

Zhluboka se nadechla, zadržela dech a s výdechem začala svojí první samostatnou operaci. Zcela zbavená obav a pochybností cítila, jak se vibrováním těch správných slov postupně vzdaluje od svého průvodce do jiné sféry. Sama oděná do černého roucha s vyšitým červeným drakem části svého mozku zachycovala pomalu se zahalující do mlhy obraz svého průvodce – toho, který ji až doposud vedl – majícího podobu muže oblečeného v černém s ostrými rysy a černými vlasy pod ramena. Postupně začala vnímat temně zelenou auru kolem jeho těla, až viděla pouze tmavozelené světlo s černou skvrnou uprostřed. V pravé ruce držela hůl stoje před stolem změněným na oltář, jemuž dominovala půl metrů vysoká bytelná černá svíce, již hořící slabým plamínkem opatrně ochutnávajícím knot. Dalším zdrojem světla byla stará petrolejka postavená na kraji oltáře, vedle níž stála socha netopýra. „Když mě budeš v průběhu operace potřebovat, dotkni se hůlkou netopýra.“ říkal ji před počátkem rituálu. Po ruce měla připraven...