Seděla u břehu moře, pozoruje Lunu, naslouchaje šepotu vln narážejících na pobřeží, ponechávaje svým myšlenkám volnosti, ať poletují bez konkrétního cíle.
Najednou zpozorněla, nevnímala nic kromě tíživého ticha, do něhož se vkradl pocit, jakoby ji někdo do krku zabodnul drobné jehličky. Chtěla rukou zkontrolovat ono místo, jenomže nebyla schopna žádného pohybu, jakoby ji někdo svíral v náručí.
Uvědomila si, že má zakloněnou hlavu, že cítí na krku jemné štípání, a že proti své vůli se podvoluje malátné rozkoši.
Neschopná jakéhokoli odporu naslouchala podmanivému hlasu: „Neboj, nic se ti nestane, potřebuji jenom metafyzickou složku tvojí krve, abych přežil. Líbí se ti to, že ano? Nejsem hrubý, nezanechám po sobě žádnou stopu.“
Štípání ustalo a ona beze slova pohleděla do očí, v jejichž hloubce utonula. Světlo Luny na jeho rtech odhalilo temně se lesknoucí pramínek, snad krve.
II.
Přišel znovu. Jemně ji držel jednou rukou v náručí, druhou zaklonil její hlavu na stranu. „Doufám, že to nebolí.“ vnímala jeho slova přes otupělost, která ji zmáhala.
„Proč?“ zašeptala.
„Chci žít a jinak to nejde.“ naslouchaje jeho slovům, se poddala pocitu, jak z ní pomalu vyprchává část její energie, padaje do něho jako do bezedné studny.
I přes pálení na místě, z něhož si bral, si nepřála, aby ta bytost umřela, či přešla do věčného stavu podivně strnulé otupělosti. Netušila, co přinese zítřek, ani zda vůbec nějaké zítra bude. Neuměla si představit, jak dlouho je udržitelný stav, kdy bude živou zásobárnou oné metafyzické složky mající na hmotě kovovou pachuť.
„Chutnáš tak sladce,“ promluvil k ní, „nelíbí se mi, jak jsi bledá a malátná.“
Nebyla si jistá, zda vůbec zaregistrovala, jak nakousnul tepnu na svém zápěstí, věděla jenom, že se zalyká jeho krví a popravdě nikdy netušila, že se může vyznačovat i jistou dávkou zemitostí.
III.
Jeho pronikavý pohled se jí zarýval do očí. Snažila se vzpomenout si, co následovalo bezprostředně poté, když jako odpověď na jeho otázku řekla osudové, ano chtěla. Teď stál proti ní v gotické katedrále, odkud lidé najednou postupně tiše mizeli. Několik dnů ji vrtala v hlavě otázka a jaké by to bylo potom, až by se On dostal do hmotného těla. Vůbec, ta myšlenka samotná, ji přišla absurdně neuskutečnitelná.
"Známe se již trochu déle, než si myslíš." přerušil ticho, které nastoupilo místo turistů tu a tam si prohlížejících nějaký ten obraz či sochu svatého. "Jenom jsem si myslel, že mě nejsi schopna zaznamenat." Potom ji začal odříkat věty, které dobře znala, připomínat verše, o nichž si myslela, že je již dávno zapomněla. Pohlédla na obraz Poslední večeře za ním, potom na výjev VI křížové cesty.
"To není možné." zašeptala do prostoru pusté katedrály. Vzpomněla si na básníka, který, aniž ji poznal, ji vyznával něžné city, na jeho verše... , na věty, které ji ten člověk říkal a druhý den si je nepamatoval, na jeho podivné oči, připomínající oči Jeho. Spíše zavrávorala, než-li došla k lavici, na niž se sesunula. V zajetí vzpomínek si vybavovala drobné detaily, okamžiky, kdy si myslela, že jsou oba pod vlivem opia či na heroin tripu. Kterak se v jasné chvilce oba divili tomu, co vlastně tropí.... .
"Promiň, vzdal jsem to. Snažil jsem se, ale nepochopila jsi, že vůbec nejde o básníka." přisedl si k ní a chytil její ledovou ruku, která po se jeho doteku pod náporem mrazivé energie začala zahřívat.
Ano vzdal to. Tehdy nepochopila, co se stalo s básníkem. Nejednou to byl někdo úplně jiný. Nic vyššího v něm nezůstalo, po šarmu nezbylo stopy a poesii nahradily vulgaritou zavánějící narážky. Potom již jenom tiše sledovala z bezpečné vzdálenosti postupný úpadek osobnosti. "Jistě je na drogách." říkala si tehdy, aby utišila pocit, že ji někdo neznámy oklamal.
"Stáhl jsem se a z něho se stal znovu obyčejný člověk, jakého jsi předtím nikdy nepoznala." zasáhl do jejích hlasitých myšlenek.
IV.
IV.
Seděla u stolku, před ní hrnek nedopité kávy, naproti prázdná odsunutá židle ... servírka odnášející zbytky nádobí.
Byl tam, seděl na ní, obyčejný člověk, trochu zírající do prázdna, nechápající, co ona po něm vlastně chce, proč se s ním po takové době sešla. To vše jí neomaleně vyjevil. Naslouchala jeho slovům a neuměla pochopit, co ji tehdy zaujalo. Podivně sterilní hlas bez výrazu se tu a tam zatřepal, když mu nevyšla snaha zamaskovat řečovou vadu. Jeho pohled ztratil hloubku, osobnost charisma, kdysi nádherné vlasy se změnily na chuchvalcovitou směs něčeho hodně roztřepeného. Vypadal najednou menší, což mohlo způsobit i nerovné držení postavy, svaly na rukou měl značně povolené, až hadrovité.
Najednou přišel On, nikým kromě ni nezaznamenaný, prostoupil tělo básníka. Pootevřela v údivu ústa, kterak vyrostl, v jeho očích znovu zajiskřilo, na rukou a pod tričkem se rysovaly náznaky svalů. Povšimla si, že se na něho upírají pohledy dvou v rohu sedících dívek a snad jenom její přítomnost jím zabránila přisednout si k tomu zajímavému muži, který se tam z ničeho objevil.
Promluvil příjemným melodickým hlasem, po jakékoli vadě řeči nezůstala ani stopa. Proměna nastala i s jeho vlasy, které se poskládaly do hustých prstenců.
Potom ve velmi krátkém okamžiku On vystoupil. Básníkovo charisma i velikost zmizely spolu s ním, dívky v koutě nevěřícně zakroutily hlavou a vrátily se ke svému přerušenému hovoru. Věnoval ji pohled, jemuž opětovně chyběla jakákoli jiskra. „Promiň, neměl jsem tu chodit.“ spíše zaskuhral, než-li řekl, zvedl se a odešel.
Cestou domu se k ní On přidal. Zavedl ji do trafiky a ukázal na los. Koupila si ho a vyhrála menší obnos. „To je za útratu, trochu to s ním zamávalo, tak zapomněl zaplatit.“ Uvědomila si, že jeho hlas zní stejně jako básníkův, když v něm pobýval.
Komentáře