Na rozkvetlé louce ve stínu pod košatou jeřabinou podléhal mladý muž spánku, který pozvolna přicházel a zmocňoval se jeho těla. Původně chtěl jen chvíli spočinout, ale prostředí jej unavilo téměř ihned. Nerozuměl tomu, proč chvějí se mu víčka a puls jeho těla najíždí na mírnou frekvenci. Jak propadal se, přestal vůli ovládat své tělo i své myšlenky.
Ocitl se na stejné louce, jen byla ještě více rozkvetlá květy barev více průhledných, jakoby se některé z nich vznášely. Na druhé straně louky zahlédl dívku v bílých šatech. Spontánně se k ní rozběhl. Nepolekala se, vytáhla kord, který namířila proti němu. Rychle zabrzdil ve vzdálenosti pěti metrů od ní, chtěl ji říci, že se nic neděje, jenomže řeč mu zastavil pohled na její vlasy. Vlály ve větru, který nebyl. Hnědavě zlatá barva vlasů působila zároveň průhledně. Najednou se mihnul temný stín mířící na dívku rychlostí nečekanou. Dívka udělala nepatrný pohyb a její šat zalila temně rudá krev valící se z něčeho napichnutého na kord.
"Nikam s tebou nejdu!" zakřičela.
Ze stínu se zformovalo mužské tělo pevně svírající konec kordu rukou, tedy přesněji tu část, která nebyla zapichnutá do jeho krku. Velmi pomalu jej vytahoval. Rána, ze které vytekla krev, se začala zatahovat, a jeho černé brnění nabíralo ještě temnější barvu. Mladík nechápavě hleděl na muže, který byl vším, jen ne průhledným. Muž se podíval na mladíka pohledem nikoli umírajícího, jak by se po takové hluboké ráně slušelo, ale pohledem z něhož sálala síla chladu vkrádající se do trávy, květů i srdce mladíka.
"Chceš bojovat, člověče?" zeptal se jej. Mladík se nezmohl na odpověď, pohled upírající se do jeho očí vysílal moc, pod jejiž tíhou se mu podlomila kolená.
"Odkdy jsou lidé v našich přích?" obrátil svůj ledový hlas na dívku. Z jejich rukou vytahoval kord, ač nechtěla jej pustit, až ji sedřel kůži na dlaních.
"Krev za krev." prohlásil pohrdlivě prohlížeje kord, "tímto jsi mně chtěla zastavit?" pokračoval dávaje najevo opovržení dál, jen s jakoby nevěřícím nádechem.
Mladík již byl zabořen koleny ve trávě pozoruje výjev, jehož běh neuměl nijak ovlivnit. Povšimnul si hmyzu migrujícího houfně z místa, na kterém stál v suverénním postoji muž v temném brnění. Hmyz mladíka s poklidem obcházel, neb se hleděl dostat od toho místa co nejdál.
"Nikam s tebou nejdu." již poněkud méně rozhodně trvala na svém dívka.
"Ne-ne-nechte jí být." spíše zašeptal, nežli řekl mladík. Muž na něho se zájmem pohlédl a rozesmál se smíchem, v němž klokotalo železo drcené ve velkém hmoždíři.
"Nemusíš nikam chodit.", ujistil muž dívku, "postačí mi jedna tvá dlaň.
"Rozhodni člověče, levá nebo pravá?" obrátil se na klečícího mladíka.
Ten nevěřícně hleděl před sebe a snažil se pochopit, jaká to zrůda by připravila tak nádhernou bytost o ruku.
Najednou se kolem muže v temném brnění objevilo pět mužů světle průhledných s meči v barvě paprsků slunce. Obklíčili jej. On podíval se každému z nich do očí pohledem temnějším nežli noc. Pomalu vytáhl meč mající obsidiánový odlesk. Pět průhledných ustopilo o krok dozadu.
"Po jednom nebo najednou?" dotázal se autoritativně muž v temném brnění drže měč v obou rukou.
Pět průhledných ohromnou rychlostí zaútočilo najednou. Mladík viděl jen rychlé švihání obsidiánového meče, jak láme paprsky a létající průhledné končetiny, ze kterých vytékala průhledně červená tekutina kropící trávu kolem dokola. Na těch místech začaly vyrůstat a rychle rozkvétat průhledně rudé divoké máky. Tělá se dávala dohromady, ale již nikoli pro boj, ale aby se ve svitu pozdního odpoledního slunce rozplynula.
"Tak levá nebo pravá?" obrátil se muž v temném brnění, na němž se leskly kapky průhledné krve, na mladíka. Ten nebyl ve zděšení schopen odpovědi. Strašně by si přál, aby se zachoval jako hrdina a dívku nějakým trikem zachránil. Jenomže to již v trávě zdobené divokými máky z posledních síl seděl a s nohama zalomenýma pod sebou se snažil zmírnit třes vlastního těla.
"To nebude potřeba", promluvila dívka, "půjdu s tebou."
Mladík se viditelně zachvěl jakoby na něj dechla samotná smrt.
Muž v temném brnění poněkud zjihnul a jeho oči se proměnily ve velmi vstřícný pohled. Dívka přistoupila k němu velmi blízko a dívala se mu do očí. Mladík si přál něco udělat, jenomže se zmohl pouze na něco, co znělo jako "hmvrrrne" dohromady.
Muž na něj vlídně ovšem zkoumavě pohlédl. "Co s ním provedeme?" dotázal se dívky.
Mladík doufal, že dívka je mocná čarodějka, která toho otrapu skolí, pomůže se mu postavit na nohy a on se ji konečně bude moci začít dvořit.
"Přilákala jsem jej jako oběť pro tebe, pane." zaševelila dívka a v mladíkovi by se najednou krve nedořezal. Díval se na ni pohledem plným nevěřícnosti mysleje na konec své existence. Možná se mu to jen zdálo, ale jakoby se v jejích ústech objevila série malých ostrých a pochopitelně také průhledných zoubků.
Muž v temném brnění zjihnul ještě více. Přitáhl si dívku k sobě a opatrně ji políbil. Dívka se nezdála býti proti.
"To je od tebe velice milé", promluvil po dlouhém polibku, "ale podívej se na něj, co bych s ním dělal? Takové věci tě budu muset odnaučit. Tahat mi domů lidi."
Mladý muž se probral. Ležel pod jeřabinou a zkoumavě hleděl po okolí. Byl sám, jen najednou bylo všude takové to ticho, kdy ani ptáci nezpívají. Podíval se na své tělo, nic zvláštního neviděl, tak tedy vstal. Vydal se směrem, kde ve snu spatřil dívku. Místo bylo oseto květy divých máků, mezi kterými trčela ze země rukojeť starého zrezivělého kordu.
"Zvláštní místo." ozvalo se mu za zády. Hlas patřil starému muži, jehož věk nebyl poznatelný oděného v šaty něčím připomínající hodně sešlý středověký kostým, který se opíral o hrubou dřevěnou hůl zdobenou motivy větších ptáků.
"Dobrý den", pozdravil jej mladík nevěda jistě, zda se opětovně neocitnul ve snu.
Muž se usmál úsměvem připomínajícím vševědoucno. Tedy tento jediný pojem se mladíkovi značně podléhajícímu rozpakům vybavil, a uvědomil si, že přes klobouk mu nevidí příliš do tváře a úsměv je to jediné, co z ní vidí.
"Místní říkají", pokračoval muž, ač netázán, "že tam, kde rozkvétají divoké máky, byly bytosti světla proměněny mečem temného pána. Taková hloupá povídačka, že prý k tomu je potřeba lidské oběti."
"A v co je proměňuje? Ten meč." osmělil se mladík položit otázku poté co prodělal vnitřní zachvění.
"To nikdo přesně neví. Jedni říkají v koně, další v elfy, havrany, jiní zase, že právě v ty máky." odpověděl muž a shýbl se velmi pomalu ke kordu zapíchnutému v zemi. Rukou v rukavici opatrně procházel po jeho rukojeti.
"Pomoz mi jej vytáhnout." obrátil se na mladíka. Ten poslušně uchopil rukojeť a dosti se trápil, než jej vytáhl ze země a podal starci.
Starec podrobil kord zkoumání: "Zvláštní, kdysi před mnoha sty léty jsem takový daroval takové zvláštní dívce."
"S vlasy zlatohnědými a jakoby průhlednými?" dotázal se mladík.
Starý muž se zkoumavě zadíval do mysli mladíka a zádumčivě vyvolával jeho sen do své mysli. Stáli oproti sobě v tichém souznění. Vzpomínka na tu, která jednoho kdysi a druhého nedávno chtěla lehkomyslně obětovat temnému pánu vyvstala v myslích obou najednou. A květy na louce se staly více rozkvetlými barev více průhledných.
Komentáře