Posouvání hranic od nemožného k možnému je zajímavým procesem, který nemusí za vhodných podmínek trvat příliš dlouho (dlouho ovšem trvá nastavení vhodných podmínek). Nicméně čím kratší doba, tím více se pohybujeme na hraně a staváme se tak trochu někým jiným...
Být na hraně má velikou nevýhodu, kdy se manevruje mezi minulosti, přítomnosti a budoucnosti v různých rovinách... vidět větve "mohlo by být" a mezi nimi tu rudou "co bude"... její náběh v přítomnosti mnohdy působí matoucím dojmem, místy naopak nastavuje negaci.
Okamžiky přítomnosti jsou trochu jiné, nežli ty, které ještě nenastaly, a těmi, co by nastat mohly, ale nenastanou nemá cenu se zabývat... Podstatné je nezajít za hranu a nepřegramovat to budoucí do přítomného, neb vše má svůj vývoj a nějakou cestu, velice podstatnou pro kvalitu okamžiku.
Pohyb na hraně, ať již se nám to líbí nebo ne, vyžaduje hodně velkou důvěru....
k sobě, k hraně, na které stojíte, k horizontu událostí, .... Je to velmi opatrný spíše tanec, ve kterém je potřeba se spoléhat na kousek Já obvykle ukryto hlubině, že vždy došlápnete na něco.... a nedojde k propadu... racionálno není vhodným společníkem pro tyto chvíle....
Komentáře