Někdy balancujeme nad propasti v různých formách a různými způsoby.... je to křivka natolik brutálního poklesu, že není nic, čeho by se dalo zachytit a žádné lano nedosáhne tak hluboko, aby nás z ní vytáhlo. Je to strmý a velmi bolestivý pád, kdy málem nevíme, zda žijeme, natož, zda se umíme postavit na nohy. A pokud to i uděláme, tak máme pocit, že v té černé propasti se rozbilo něco podstatného z nás.... víra, naděje a důvěra.
Takové pády velice bolí.... a následkem těch pádů si mnohdy říkáme, že již neuvěříme, protože právě naivní víra nás dostala do situace, ve které jsme se opravdu nechtěli nacházet....
Jestliže se nejedná o první pády, tak je každému jasné, že není dobré zde příliš dluoze pobývat. Pohlcení nicotou nerozplyne naší duši do Univerza, ale anopak, na ni naveze snad všechny kompaktibilní strasti, které si jen Univerzum umí vymyslet. Jednoduše, delší pobyt zde nám může zmařit činnost několikati let. Pokud si někdo myslí, že zde nasaje zajímavé dark myšlenky a ten správný druh patosu, má pravdu, ale i pro uměleckou invenci postačí velmi krátký pobyt, neb každá cítící bytost toto nasaje velmi rychle.
Není problém se do propasti dostat, mnohdy při zvýšené citlivosti stačí skutečně málo, a jeden již kluže. Otázka spíše zní, jak se do ní nezhroutit, případně se tomu již nezadržitelnému pádu vyhnout.
Jsou povahy, které nic nerozhodí a propast jím prakticky nikdy nehrozí. Jsou šťastní, protože nikdy nepoznali, jaké to je.
Jsou ale naopak povahy, které jakoby v ní byly pořád, neb je velmi těžké rozeznat, kdy již klužou, kdy tam jsou a kdy se z ní dostávají zpět. Patos z nich ukapává natolik, že spolehlivě maskuje fázi, ve které se právě nacházejí.
A potom jsou i bytosti, které se tam sice necítí příliš pohodlně, ale svůj pád si docela luxusně užívají. Ono není řečeno, že se z Daat musí vyšplhat nahoru zpět, když se jde poměrně elegantně prokopat na druhou stranu a vzít to skrze zemi temnější, než cokoli si jen umíme představit. Hloupé je, když takové bytosti do propasti střímo padají, berou tak sebou i jistá vlákna, která poutají ke světu, takže to působí, že kolem nich se nachází spoušť a zkáza. Takoví by se do těchto míst měli elegantně proplachtit.
Poznávání hloubek a opouštění povrchních struktur vyžaduje občas chození po dně propasti. Jenomže chůza je kontrolovaná a koordinovaná činnosti, která když je prováděná správně, dochází k vyváženému toku energie. Strmý pád jaksi toto všechno vylučuje. Také pokud si odmyslíme verzi očistce, je propast docela zajímavým prostorem plným temně se prolínajících barev....
Ať již kdokoli z nás patří k jakémukoli druhu povah, je velmi příhodné naučit se rozeznávat fázi, kdy to již začíná kluzat. A začít brzdit. Protože mezi překvapivě nuceným pádem a dobrovolným vstupem je mnoho podstaných rozdílů. Pokud máme mluvit o magii, je sebekontrola nesmírně důležitá. Když již děláme chyby, měli bychom se umět z nich poučit a pokusit se nějak situaci využít ve svůj prospěch.
Komentáře