Před adepty magie stojí na začátku otázka, zda být univerzalista, nebo se vrhnout na nějakou konkrétní tradicí a pro bohy na jakou? Tedy až na pár šťastlivců, u nichž Univerzum zavelelo "a tady budeš sedět a toto budeš studovat". Protože univerzalistický přístup převažuje, jako tradicionalista píši ve prospěch přístupu k tradici. Univerzalistický přístup se vyžaduje zejména srovnáváním a dáváním dohromady různých věci z různých světových koutů.
V tomto pondělníčku objasňuji, proč je pro mě konkrétní tradice mnohem důležitější nežli dnes tolik známý přístup univerzalismu. Za univerzalismus nepovažuji modernistickou magii, která se formovala v posledních 2 staletích minulého tisíciletí, jestliže ona moderna má svůj základ. Základem myslím kontext, z něhož je patrná jistá kultura a filosofie. Mezi tyto řadím např. the Golden Ddawn, O. T. O., Theléma, La Vey, Aquino... Tyto směry mají jasně zaměřenou oblast, ve které sice využívají i některé techniky východu, ale není pro ně typické ono "letem skoro celým světem".
Magie jako taková, pokud nemá být pouze něčím v éterických světech, na astrální pláni či jenom někde ve fantazii, potřebuje se dlouhodobě propojit s hmotnou rovinou. V tomto směru představuje kulturní kontext tu nejlepší spojnici. Propojuje nás s minulostí. Kdo má minulost, jeho budoucnost se mu lépe tvoří. A také propojuje právě skrze příběhy, které dnes nazýváme mytologii, s éterickými světy.
Je jedno, o jaký kulturní kontext se jedná, na jakou tradici v rámci své magické praxe navazujeme. Jedná se o záležitost mající v sobě sílu, kterou tzv. univerzalisticky zaměření kolegové nemají šanci poznat. Možná proto hodně původních univerzalistů k nějaké tradici přeci jenom zamíří. Na straně druhé je fajn se zorientovat, co dělají vedle, ovšem nelze dělat úplně všechno. Univerzalismus ovšem poskytuje mnoho výhod, jestliže adept ještě není tak úplně rozhodnutý, kam se vrhne. Možná je to dnešní absenci striktního klasického vzdělání, potom by bylo jednodušší mít přehled od raných let a nezískávat jen teprve ve fází prvních kontaktů s magií a přemítáním nad tím, kterým směrem se jen vrhnout. Ačkoli u většiny adeptů to dopadne, že jsou k něčeho konkrétnímu vedení.
Pro univerzalismus je typickým hobby přiřazovat postavy z jedné mytologie k dalším mytologiím. Popravdě této snaze jsem nikdy neporozuměla. Nemyslím tím Tacitovo přirovnání severských bohů k těm římským, protože chtěl porozumět a nějako popsat úplně novou kulturu. Myslím tím ono přiřazování napříč pantheony, kdy teoreticky jakoukoli bytost z kteréhokoli koutu světa lze přiřadit k řetězci jiných podobných bytostí. Jsou to takzvané zkratky, které, pozor se nemusí vůbec zakládat na pravdě. Řekové měli pantheon, podobnou strukturu měli i Římané. Ovšem Kemeťané nic jako pantheon neměli a stejně tak germánské či severské světy. Zde se různí bohové vyznávali lokálně, v průběhu historie se různě přesouvali podle vlivu svého domovského regionu, jednoduše v různých dobách to bývalo trochu jiné. Takže srovnání se systémem, pro nějž je typický pantheon má poněkud hliněné nohy.
Co je z pohledu univerzalismu typické, jistý vědecký nadhled. S něčím podobným se setkávám u psychologického přístupu k astrologii, kdy poznatky, jako úvahy astrologa jsou skvělé, ovšem navzdory tomu, že si pro jejich získání sjede systémem pêle-mêle (bez ladu a skladu) různé mytologické příběhy ve zkratce. Jednoduše si vybere svoji představu o mýtu, který podporuje jeho závěr, což napsané vypadá mnohem lépe, než kdyby jenom postuloval svůj závěr. Je hezké odvolávat se na mytologii, jenomže bez osobního prožitku, poznání, se jedná pouze o slova, pro které lze použít jakýkoli jiný příběh, klidně i vymyšlené literární dílo. Protože v popředí není kulturní kontext, nýbrž příběh, odkaz na to, že něco podobného (mnohdy nevadí, že v jiném kontextu) již řekl či napsal někdo jiný.
Na stranu druhou, nikdo nemá tak dobrý přehled o různých příbězích z různých částí svět jako univerzalisté. Ovšem z pohledu jakékoli tradice ony příběhy podle univerzalismu neobstojí, neb se někde vytratila ona esence pro ně typická. Jakmile jakýkoli psycholog odkazuje na něco ze severské či staroegyptské mytologie, nechává mě to naprosto chladnou, protože jeho představa o tom, co stojí za příběhem, je prázdná jako emoční svět psychopata (metafora).
Tradice pracuje s kulturním kontextem. Ten spočívá v jeho poznání. Tedy studiu původních pramenů, různých pramenů odvozených z původních pramenů a pohledů napříč staletími, tisíciletími. Logicky, jestliže místo hopsání od jednoho k druhému věnujete svůj čas pouze jednomu, máte v onom jednom mnohem lepší výsledky. Dílem osudu se stalo, že se věnuji tradici staroseverské a khemetické. Nikdy jsem nenapsala příspěvek, který by měl tyto tradice srovnávat. Jelikož srovnávání je v tomto případě slepou cestou pohybující se v plytkosti. Ono věčné hledání směřující k tomu, kde to mají lepší, nemusí dopadnout. Ono lepší totiž nelze si vykuchat z celkového kontextu. Potom pracujeme s tygrem, který má vytrhané zuby a drápy. Může drtit pouze váhou těla, pokud jsme jej v zajetí nezdeprimovali.
Kulturní kontext je pro magii nesmírně důležitý. Jestliže se rozhodneme jít cestou poznání konkrétního kulturního kontextu, rozhodneme se tímto pro konkrétní tradici, kterou chceme poznat, porozumět ji, dát si ji do svého života navzdory modernitě. Jedná se o cestu, kdy nestačí se podívat, kdo to byl Ódhin, co je to élivara (btw. správně je množné číslo, jinak se o nich v původních pramenech ani nemluvilo), jaké zde jsou světy a rychle dál. Chce si číst to, co zůstalo z původních pramenů zachováno, a všímat si, jakým způsobem a co o konkrétních věcech píši. Jedno přečtení stačit nebude. Naopak není potřeba k tomu hledat něco z úplně jiné tradice, kde zase všechno běží jinak, dokonce mají i jinak postavené živly.
Tradice není jednotvárná, nějak se vyvíjela napříč staletími. Již jenom práce s runovými systémy je zajímavá. Každý z těchto systému vznikal postupně ovlivněn jiným systémem, někdy se to lišilo lokalitou i časem, jindy pouze časem. Je potřeba vzít o úvahy kulturní odlišnosti mezi nimi a uvědomit si, že na ono pokrytí životních podmínek a spojení se s éterickým má každý systém jiný počet run. Proto logicky nejsou ani významy jedné runy v každém z těchto systémů stejné, v něčem se překrývají, v něčem jsou odlišné.
Stejně tak heka, tedy původní pohled na magii se měnil v běhu tisíciletí, až se dostal do stadia řecko-římské tradice, která do kulturního kontextu vložila svojí vlastní představu. Stejně jako nebude všeruna stejná ve všech systémech, nebude možné tvrdit, že Isis v sobě plně zahrnuje Eseth (10 % cca pro hrubou představu). Stejně tak goetické inteligence nelze naroubovat na khemetická božstva, byť je zde stejný kořen, pouze tento výhonek mnohem více vyrašil až ve středověku.
Síla tradice neznamená, že si nemůžeme do věcí přidávat vlastní kreativitu a běháme pouze ve vymezených šablonách a povoleném myšlení. Její síla spočívá v tom, že poznáme celý systém, způsob uvažování, různé způsoby práce s ním. Jednoduše porozumíme základu.
Jakmile porozumíme tomuto (v rámci magických řádů je to o dosažení jistého stupně, zajímavé je, že kdykoli toto do svých příspěvků napíši, někdo se zvykne urazit, že přeci on, samozasvěcenec, je mnohem více, nežli nějaký řád..., především když píši o něčem, co mají magické řády, jedná se o konstatování faktu, pokud si jej někdo bere osobně, nejspíše má nějaký osobnostní problém. Nikdy jsem nechtěla psát příspěvek na téma, zda je lepší dělat magii v rámci řádu nebo být absolutní neřád. Taková studie by možná rozvinula sociologii magie, ale nejsem tou správnou osobou na shromažďování takových dat a jejich vyhodnocovaní),
můžeme stavět a tvořit v rámci tradice něco svého.
Co ovšem tradice vyžaduje, odlišovat, kde se jedná o jaký přístup, zda jde o poznatek z nějakého původního pramene, zkušenost nějaké autority a jaké, a kde je naše vlastní invence. Z pohledu rychloběhu musí podobný přístup působit děsivou pedantností.
Jakmile porozumíme tomuto (v rámci magických řádů je to o dosažení jistého stupně, zajímavé je, že kdykoli toto do svých příspěvků napíši, někdo se zvykne urazit, že přeci on, samozasvěcenec, je mnohem více, nežli nějaký řád..., především když píši o něčem, co mají magické řády, jedná se o konstatování faktu, pokud si jej někdo bere osobně, nejspíše má nějaký osobnostní problém. Nikdy jsem nechtěla psát příspěvek na téma, zda je lepší dělat magii v rámci řádu nebo být absolutní neřád. Taková studie by možná rozvinula sociologii magie, ale nejsem tou správnou osobou na shromažďování takových dat a jejich vyhodnocovaní),
můžeme stavět a tvořit v rámci tradice něco svého.
Co ovšem tradice vyžaduje, odlišovat, kde se jedná o jaký přístup, zda jde o poznatek z nějakého původního pramene, zkušenost nějaké autority a jaké, a kde je naše vlastní invence. Z pohledu rychloběhu musí podobný přístup působit děsivou pedantností.
Pro mě je v magii podstatná hloubka, stabilita, trvalost a transformace. Jednoduše chci mít výsledky přímo v hmotné realitě, jednoznačné, a ne zdůvodňovat zejména sama před sebou, jak se velice duchovně posouvám, když hmota strádá. Protože mám jisté nároky (ovšem ale ani procentem nedosahují nároků Universa), vyplývá z toho spojení s tradicí jako přirozený následek.
Komentáře