...
procházíme stanici na cestě do Nekonečna, kde
Věčnost potkává Nevyhnutelné a linky jejich
kříží se v osudu darem ohně, jak komu dobrého.
Mezi noci a úsvitem, mezi stmíváním a tmou
odebíráme paprsky světla z dlaní Slunce a ty
dáváme domovu, tak vzdálenému pro lesk.
Neprosíme, svá práva si vezmeme, jak patří se,
nenaléháme, neb osud je nakloněn neztraceným
ve vlastním čase maje slabost pro nezměrné.
Zdáme se býti lhostejnými až příkrými k světu
však spaluje nás touha po tom, co vetkáno jest
do struktur jeho, za ně a co nachází se na dosah
.... jen mezi námi.
Komentáře