Tímto příspěvkem se obracím zejména ke čtenáři podobně naladěnému jako já. Ke čtenáři, který sebe pozná v textu, ale nebude mít nápady typu : definuj přátelství. Někdo v tomto mi podobný porozumí, že i vlastnosti působící na první hodnoticí dojem jako žádoucí, vlastně takovými ve výsledku být nemusí.
Lidé zbožňují vymezování pozic. Buď to táhneme s nimi anebo proti nim, ač my nejraději praktikujeme bez nich. A jsou lidé, kteří předpokládají, že zcela naprosto sdílíme jejich hodnoty, ve všem je podržíme a oni nám mohou sdělovat své kritické názory, nikdy ne naopak, ...
tito lidé jsou naši přátelé.
tito lidé jsou naši přátelé.
Jestliže se takoví podobní tvorové vyskytovali v okolí čtenáře, či snad vyskytují, čte moje řádky osoba se sklony k velkorysosti, poměrně odolná a tolerantní... působící na mnohé dojmem až božské trpělivosti s ostatními, ... prostě ten typ, se kterým nejenomže lze koně krást, ale klidně i zakopat mrtvolu. Jednoduše lidé mající sklony k podobnému typu problémů jako já. Protože ty konce... ty naopak prověří, nakolik se doopravdy nenecháme strhnout na pavlačovou úroveň.
Jestliže se mnou souznějící čtenář nabývá dojmu, že nám oběma kolem hlavy roste svatozář, tak to ani náhodou. Spíše nám ve skrytu raší na čele rohy (ne jeden, neb nejsme jednorožec ani jiná bytost spojována s velikým dobrem) a jakmile je odhalíme, nastává problém. Také nebudeme litovat sebe, neb naopak, nejsme to my, kdo obvykle bývá zaskočen, a pokud ano, míra zaskočení bývá na druhé straně nesrovnatelně vyšší.
Náš smysl pro velkorysost a toleranci je natolik ujetý, až se k nám přátelé začnou chovat jako k bohům. Obracejí se na nás výlučně v nesnázích. Protože vědí, že my najdeme si čas. Když se nám někdy stane, že opravdu je to problém... pro naše přátelé jde o natolik velký šok, že najednou stáváme se nespolehlivými.
Jistěže, také s nimi řešíme nějaké své záležitosti, jenomže nám chybí smysl pro rovnováhu... Dáváme více, než jsme schopni z druhé strany pobrat. A tím si zaděláváme na velký energický deficit, který ne hned, ale za nějakou dobu, docela bouchne. Jenomže ruku na srdce, nikdo jiný to za nás hlídat nebude. Také občas dospějeme k závěru, když již se odhodláme, že někde bychom i pomoc přijali, po pár větách navrhujících nám suverénně to, co rozhodně nechceme, již ani pomoci v ničem nepotřebujeme.
Jsme taktní a nesnižujeme se ke kritickým poznámkám, ač sami od druhé strany nejednu schytáváme. Dokonce považujeme za nízké nějakou byť jen naznačit. Takže až to někdy milí čtenáři, budeme myslet s někým vážně, půjde nám to docela samo a bez toho, aniž bychom sekýrovali. Protože pravda je taková, že za kritickou poznámku nám doopravdy stojí jen strašně málo lidí, u těch si i energickou rovnováhu sami podvědomě umíme velmi rychle nastavit. Vnímáme na druhé straně nedokonalosti, vnímáme chyby, které okolí hodně vadí, ale říkáme něco? Kdepak... Až jednou, když nám spřátelená osoba, neb s jídlem roste chuť, začne svými kritickými připomínkami leptat již po xxxté zase blízkou osobu a zároveň míra naší trpělivosti přeteče, nu .... Spřátelená osoba zjistí, že jsme schopni najednou velmi trefně pojmenovat její slabá místa v daném kontextu. Jenomže na to u nás nebyla zvyklá. Je v šoku a i kdybychom měli tisíckrát pravdu, nevezme to. Místo toho si vzpomene, že nám sama řekla hodně nepříjemnosti a bere to od nás jako vratku. Zatímco, ruku na srdce čtenáři, kteryžto jsi obdobný lempl jako já..., my z těch všech kritických připomínek si pamatujeme tak 30%?
A nastupuje nevyhnutelné, tedy fáze výčitek. Naše provinění vůči spřátelené osobě jsou nám patřičně vyčteny v naději, že se polepšíme, omluvíme, posypeme si hlavu popelem, poplazíme se po střepech... protože přátelství nade vše. Jenomže tady již přesně nastává ten okamžik, kdy něco v nás se sekne. Nejsme schopni pokračovat dál. Všechen ten energický deficit se zhmotní a my máme pocit, kterak potřebujeme volně dýchat, úplně jiný vzduch. Tady již nikdo není sto nám říci cokoli, abychom najeli a pokračovali dál. Všechno úsilí dáme do velmi přátelského rozchodu na úrovni a myslíme si, jak božsky jsme to nezvládli.
Přestaneme se zajímat a uvolněný prostor využijeme k nějaké nové aktivitě, která přišla právě ve správný čas. Jsme v pohodě, jen intuice nám občas řekne, že ještě nastane problém... Jenže naše bohorovná velkorysost dostává druhou stranu do neskutečných obrátek. Jakoby energii, již jsme investovali kdysi dávno do ni, něco najednou vycuclo a udělalo z doposud suverénní osoby naši oběť, protože my jsme něco podělali. Ale toto se již dovídáme v rámci nevyžádané reklamní kampaně, již nám kdysi spřátelená osoba zdarma spustila. A tak milý čtenáři nezbývá, nežli to ustát s grácií a nadhledem, bez snahy jakkoli kampaň oplácet.
Takovým, jako jsme my, jednoduše nelze pomoci. Když se popravdě zamyslíme nad tím, jak fungujeme, dojdeme k zajímavému závěru. Sedí nám buď vztahy bližší nežli přátelství anebo naopak ty vzdálenější. Toto je prostě hladina, kde to neumíme, nejde nám to a jakékoli pokusy po nějaké době selžou. Někdo končí s alkoholem, některé ženy s chlapy.... já skončila s touto hladinou. Po nějaké době zjišťuji, že zažívám pocit opravdu volných rukou.
Komentáře