Obvykle bývám i ironická potvora, ale být o vánocích sama je situace, která vyžaduje mobilizaci duševní síly. Vánoce, konkrétně 24. 12. v podvečer, je to nejhroznější datum pro osamocené i osamělé. Nebudu říkat, hurráááá, vystačíte si sama. Je to nemístné. Protože v tento den ostatní jsou pospolu a ani sebelepší kniha či televize toto nenahradí. Pochopitelně nepočítám zde ty, které jsou v menšině a cíleně si již vytvořily milý zvyk být v tyto dny samy, protože jím to šílení ostatních a očekávání nedělá dobře.
Osamělým se může člověk cítit i uprostřed davu, tady jde o silné podezření vycházející z dosavadní zkušenosti, jež lze shrnout do jedné věty: "Nikdo mi nerozumí." Nebo prostředí kolem je nepřívětivé.
Někdy se najednou vlivem nepěkných okolností ocitneme samy a pochopitelně v tuto dobu nás přepadají emoce. Nejhorší je, že všichni jsou dopoledne zaneprázdnění přípravami večera, odpoledne také, a poté také.... Hlavou se žene kdeco, a obvykle narazíme ještě na nějaké další bolesti. Jenomže nikdo nemá čas, protože si chce sám oslavovat se svojí rodinou. Je trapné někomu volat a otravovat, mnoho možností kontaktu s kýmkoli není, možná nějaké ty krizové linky. Ale tam budou předpokládat, že právě hodláte ukončit svojí existenci.
Tyto situace jsou špatné, protože klesá důvera ve vlastní sebehodnotu a naopak hrozí nástup nihilismu, jež lidské psychika nemusí tak docela dobře zvládat. Někdy můžete tíhnout k někomu a kápneme tak na falešného "guru", který Vám dá bezpracnou naději.
Nejhorší na vánocích jsou očekávání s nimi spojená, jež jsou prokletím každého romanticky založeného tvora. Zažila jsem Vánoce totálně podělané, Vánoce v osamění a Vánoce, kdy jsem i byla téměř sama. Umím si představit, že slabší psychiku všechno to předvánoční může právě o vánocích zlomit.
Je fajn, že o vánocích by nikdo neměl být sám, dokonce i různé charitativní berličky umožňující nějaký ten kontakt. Ovšem toto podstatu problému neřeší. Jestliže se najednou ocitnete v izolaci samoty či osamění, je potřeba si uvědomit, že zjevně v této situaci být máte.
Otázka, proč se mi to děje?, zůstane asi několik let bez odpovědi.
Někdy se situace kolem nás vyhrotí způsobem, jež ubližuje, protože ve skutečnosti něco potřebujeme, ale zároveň si tuto potřebu sami odmítáme připustit, protože z nějakého důvodu není v souladu s našími morálními hodnotami. Ony morální hodnoty jsou ovšem lidským myšlenkovým konstruktem pro snažší řízení společnosti, ovšem jedince omezují již delší dobu. A tak si Univerzum vymyslí účinný způsob, kterak dát pocítit, že opravdu potřebujeme čas na přemýšlení. Ten ale není potřeba mařit sebelítostí.
Prostě v takové situaci je potřeba si ji odžit, nečeká se, že si musíme skvěle užívat. Naopak, mnohdy je na místě smutnější hlubší podtón, protože ten často vede k porozumění problému.
Podstatné ja také rozhodnutí, že již nic takového zažít nechcete. Jednoduše to příště bude úplně jinak.
Tomu, kdo je sám, přeji hodně síly a práci na odhodlání vše změnit. Být sám neznamená, že je člověk osamělý. Být jenom sám se sebou na tento jeden den v roce není problém... mnohdy je to třeba jen lekce naučit se být sám se sebou.
Komentáře