Mým životem prošlo hodně lidí. Protože vždy na svojí cestě jsem na nějaké narazila, dokonce byli i takoví, kteří mně inspirovali, abych se na jistou cestu vydala. Stalo se mi to s tarotem kdysi dávno, potom s astrologií a nakonec i s runami. Všem těmto lidem, kteří mně doslova ukecali, že do toho mám jít, z celého srdce děkuji. Všechny 3 disciplíny představují nejenom zajímavou intelektuální činnost, ale také lze na nich poznat hodně i v tepu života.
Jednoduše Univerzum vědělo, koho se mnou v pravé chvíli propojit. A nikdy jsem nelitovala.
Jak již to tak bývá, jsou lidé, kteří jsou s mojí linkou osudu propojeni jaksi trvale, jiní dlouhodoběji a jsou i takoví, kteří po nějaké době... jednoduše nás to rozpojí, neb se vydáme každý jinou cestou. S trochou nadsázky se dá říci, že život je pavučinou kontaktů, kdy se na chvilku sbíhá a jindy zase rozbíhá.
Mnohdy jsem zažívala bláznivé situace a mnohdy jsem jiné lidi do bláznivých situací dostávala.... myslím, že málokdo se se mnou doopravdy nudil. Také jsem se obvykle paktovala s lidmi, kteří nějaký smysl pro humor měli. Takže i po této stránce to bylo vždy vzájemně obohacující.
Co mně nikdy nebavilo, byly ty koncovky. Tady má asi většina slabé místo a málokdy se mi to povedlo nějak tak hezky diplomaticky zaválet, neb jsem zpravidla protějšek rozrušila, aniž bych měla přesně tucha, čím. Možná zato může u mně se projevující tzv. Libušin efekt, již mně na to více jedinců upozornilo. Prostě mám dar, mnohdy je to dar danajský, prohlásit něco, co vypadá, jakobych s někým druhým div nedýchala skrze společné plíce. Ono je to milé, dokud jaksi fungujeme naprosto v poho. Potíže nastávají poté, co se naše cesty rozešly a druhá strana má pocit, že do ni vrtám.
A v takové situaci se těžko vysvětluje, že vlastně ani nevím, co se na druhé straně děje, neb jaksi se již nezajímám. Jsem již zaujatá něčím úplně jiným, to je takový rozevlátý mechanismus Střelce. Šíp letí úplně jinam...
Lidé jsou svým způsobem komplikovaní a každý se s nějakou situací vypořádává jinak. Zpravidla způsobem, jež pro svůj osobní vývoj potřebuje (resp. žádný z mých dosavadních průšvihů mi tuto víru nevzal). Z tohoto důvodu, se některým věcem nahlas podivím opravdu ve velmi striktním soukromém okruhu. Protože pořád vzhledem k tomu, co bylo včera, cítím jistou sounáležitost a přijde mi trapné najednou vše bagatelizovat, či dokonce stírat (to nedělám ani v onom striktním soukromém okruhu). V dané době, v určitých okolnostech, jednoduše vše mělo svůj smysl. Protože to vždy vedlo k posunu u mně a věřím, že podle toho, jaké v té době byly reakce, i na druhé straně.
I když si vzpomenu na všechny ty průšvihové reakce, tedy ty, o nichž vím, jistě to bude jen špička ledovce, tak necítím roztrpčení, ani zášť. C´est la vie. A pokud mi někdo po x létech řekne, že XY na mně někde nadával, tak mi to sice mnohé objasní, mnohdy podlehnu údivu, ovšem nemívám tendence nabrousit sekeru či vrhat shurikeny.
Lidé jsou, jací jsou. A když to neklapne, mnohdy to, co na nich obdivujeme, se proti nám obrátí jako zbraň. Protože jinak to neumí. Každý děláme to, co vnitřně cítíme, že musíme. A jestliže na někoho hodně zapůsobím, holt si mně musí zřejmě pořádně zhnusit, aby ten konec sám před sebou vnitřně ustál. Holt každý máme trochu jiné potřeby.
Každý konec se ale prolíná s novým začátkem.... resp stává se snad u mně pravidlem, že souběžně se začátkem, který opravdu stojí zato, se line i dosti zajímavý konec. Je to přirozené. Prostor není nafukovací. Na novou cestu potřebujeme volné ruce, takže holt některé vazby se odbourávají, tak nějak po samu. Proto nehledám chybu v jednotlivcích. A jak to již tak bývá, Univerzum multifunkčně řeší povícero věcí najednou.... což mnohdy mate.
Bez záště a pocitu křivdy.... to je z mého pohledu ta nejlepší cesta do začátku... a to přeji všem, kdo se dočetli až zde.
Komentáře