K noci svatojánské skládám hold těm z naších předků, kteří navzdory odsudku společnosti vytrvale provozovali čarodějnictví a magii.
Toto vědění a praxe sebou nesla nemalé riziko ještě i ve 20. století.
Především se tito lidé museli vypořádat s odsudkem církve, což na vesnicích, kde církev udávala ton společenského dění, vůbec nebylo jednoduché. Zde se člověk neschoval v anonymitě města, a pokud praktikoval, věděli to všichni.
Sice, když je lidé potřebovali, chodili za nimi, ač mnohdy ve strachu. Jakmile hrozilo, že se církev na čarodějnou osobu či klientelu zaměří, mnohdy nebylo nikoho, kdo by si vzpomenul na to, co se povedlo zažehnat. Naopak případný neúspěch byl silně ostrakizovaným.
Tato ostrakizace pokračovala i za komunismu. Jen počet nepřejícných, co by si přáli takové praktiky v době pokroku vymýtit, narostl. Nebyla to již jenom církev, ale i vytrvalí marxisté a leninisté, jejichž ideologie chtěla takové tmářství vymýtit.
A církev, ta na svých mších mívala pravidelná kázání v některých regionech vyloženě proti čarodějnictví a proti tomu, aby se lidé nechali čarodějnicemi zlákat k jimi nabízené pomoci. A poté kropenkové ropuchy před kostelem jasně prstem ukazovaly na ty, které (či občas i kteří) se takto provinily.
Jenomže nelze se vzdát toho, co člověk má v krvi, své přirozenosti. Dalo se odejít či vést život více samotářský. Přesto tyto osobnosti, jejichž jména si ani ony samy zveřejňovat nepřály, neodmítly svým věděním pomáhat těm, kteří to potřebovali, a dokonce našly odvahu nemlčet a předávat jej dál.
Dnes tomu říkáme folklor, etnografie, patří k součástí poznávání života předků. Osobně jsem za to ráda, jinak by mnohé zaniklo. Dnes máme literaturu, můžeme si o magii povídat, máme technologie, takže mnohé věci, které kdysi řešila magie se řeší jinak. S každou generací se znalost těchto poznatků umenšuje, až jednou nezbyde nic, neb pokrok umožňuje více věcí řešit vědecky, normálně. Dnešní pokračovatelé si mohou vybrat i jiné cesty v magii, o kterých zde nikdy předtím nebyly informace. Není ani nutné, aby navazovali na lidovou tradici, jejíž zbytky byly funkční ještě během 20. století. Dokonce ani nikoho takového nemuseli ve svém životě potkat, natož, aby je zasvětil.
Toto vědění a praxe sebou nesla nemalé riziko ještě i ve 20. století.
Především se tito lidé museli vypořádat s odsudkem církve, což na vesnicích, kde církev udávala ton společenského dění, vůbec nebylo jednoduché. Zde se člověk neschoval v anonymitě města, a pokud praktikoval, věděli to všichni.
Sice, když je lidé potřebovali, chodili za nimi, ač mnohdy ve strachu. Jakmile hrozilo, že se církev na čarodějnou osobu či klientelu zaměří, mnohdy nebylo nikoho, kdo by si vzpomenul na to, co se povedlo zažehnat. Naopak případný neúspěch byl silně ostrakizovaným.
Tato ostrakizace pokračovala i za komunismu. Jen počet nepřejícných, co by si přáli takové praktiky v době pokroku vymýtit, narostl. Nebyla to již jenom církev, ale i vytrvalí marxisté a leninisté, jejichž ideologie chtěla takové tmářství vymýtit.
A církev, ta na svých mších mívala pravidelná kázání v některých regionech vyloženě proti čarodějnictví a proti tomu, aby se lidé nechali čarodějnicemi zlákat k jimi nabízené pomoci. A poté kropenkové ropuchy před kostelem jasně prstem ukazovaly na ty, které (či občas i kteří) se takto provinily.
Jenomže nelze se vzdát toho, co člověk má v krvi, své přirozenosti. Dalo se odejít či vést život více samotářský. Přesto tyto osobnosti, jejichž jména si ani ony samy zveřejňovat nepřály, neodmítly svým věděním pomáhat těm, kteří to potřebovali, a dokonce našly odvahu nemlčet a předávat jej dál.
Dnes tomu říkáme folklor, etnografie, patří k součástí poznávání života předků. Osobně jsem za to ráda, jinak by mnohé zaniklo. Dnes máme literaturu, můžeme si o magii povídat, máme technologie, takže mnohé věci, které kdysi řešila magie se řeší jinak. S každou generací se znalost těchto poznatků umenšuje, až jednou nezbyde nic, neb pokrok umožňuje více věcí řešit vědecky, normálně. Dnešní pokračovatelé si mohou vybrat i jiné cesty v magii, o kterých zde nikdy předtím nebyly informace. Není ani nutné, aby navazovali na lidovou tradici, jejíž zbytky byly funkční ještě během 20. století. Dokonce ani nikoho takového nemuseli ve svém životě potkat, natož, aby je zasvětil.
Komentáře