Řekla jsem si, že popíšu situace, které mně kdysi spolehlivě rozčilovaly, nadzvedávaly, rostla jsem u nich a dnes je beru jinak, z nadhledu. Důsledek změn, kterými si projde téměř každý z nás. Možná nezaškodí, když si čtenář udělá bilanci se mnou... Nelituji toho, čeho jsem se postupně vzdala, ani toho, co samo odešlo, neb spojeno to bylo právě s přístupem, který život komplikoval.
Lidé se mění, tedy alespoň doufám, že většina prochází svojí osobní evoluci spojenou se zkušeností a vylepšováním osobnosti. Popravdě bojím se spíše těch, co jsou stále stejní...
musí to být hned
Možná neduh mládí, který člověka vede k rychlým závěrům a ukvapeným rozhodnutím. Jistě, nerozhodnost není fajn, ale člověk by se neměl ukvapovat a raději si v klidu počkat, co se ještě vyvrbí a jaká inspirace vyjde vstříc k nalezení nejvhodnějšího řešení. Dosti věci se samo nějakým směrem pohne a následky jsou dokonalé, jen nepokazit si přirozený běh nepodloženou rychloakci. Nakonec ono "práce kvapná, málo platná" představuje zkušenost předků. Výsledek rychle provedený často vyvolává v člověku zoufalství. K překonání onoho nutkání "rychle a za každou cenu" není potřeba velké zkoušky trpělivosti, ono postačí začít dělat cokoli jiného.
vnitřní napětí
Velká tenze, kdy člověk má obavu o desítky věci, aby dopadly dobře, není udržitelná. Tedy pokud člověk rezignuje na zdraví a nevadí mu, že vypadá jako utahaná mátoha. Nelze mít pod kontrolou naprosto vše, vůbec něco křečovitě sledovat vyvolává efekty zákona schválnosti, který snaží se vše překazit a dělat naopak, než-li člověk zamýšlí. K prohloubení tohoto efektu je dobré začít hledat příčinu v okolí, zdůvodnit si, proč je potřeba ještě větší kontrolu nad věcmi, bát se všeho, co přijde. Vnitřní napětí bývá spojeno s obavami a člověk jakoby měl tendenci vše kolem sebe hlídat, aby se nedejbože něco nezačalo špatně vyvíjet. Opravdu nepomůže v každém okamžiku znát přesně vše. Právě přílišná kontrola spolehlivě zabrání tomu, aby se věci samospádem vrátily k původnímu stavu. Jde o stejně efektivní proces jako vytahování rostlin z půdy, by se člověk přesvědčil, že skutečně, doopravdy zakořeňují.
co přišlo samo
Jistě to zná více lidí, člověk se o nic neprosil, přišlo to k němu samo, vzbuzovalo jeho zájem a když jej vzbudilo, vycouvalo. Pod tím si lze představit cokoli od dvoření se až po lanaření k zajímavému projektu, akci. Čím více jsem se nad něčím takovým rozčilovala, tím více jsem podobných situací zažívala. Bylo chybou myslet si, že po vzbuzení zájmu o něco bude člověk kráčet cestou s parťákem. Často jde o způsob, jak universum dostane člověka k něčemu, co mu sedí a co by třeba jinak ani nezačal. Není potřeba zpytovat myšlenky, jak to, že si člověk od toho něčeho sliboval hodně, spíše to brát jako vedlejší efekt nutný k tomu, aby se člověk odrazil a začal něco jiného. Že nezačal? Nu, možná je na místě vykašlat se na to, co přišlo samo a zaměřit se na náš život, určitě zde není žádný nový prvek, který nepovšimnutý vplul jakoby mimochodem?
neloajalita od přátel
Automaticky jsem předpokládala, že když se příteli s něčím svěřím a ten projeví pochopení, s chutí si se mnou zanadává, poplácá mně po zádech, jak dobře k něčemu přistupuji... , že se bude v dané situaci, kdy dojde na lámaní chleba, chovat jako já, zaujme stejný postoj. Jenomže lidé na různé věci reagují jinak a nakonec proč by si měl ten druhý pálit prsty pro někoho, kdo si sice v obdobné situaci pálil prsty pro něho, když sám k takovému chování neinklinuje nebo mu je proti srsti.
Občas jsem mívala pocit, že jsem s přítelem na jedné lodi, protože řešíme stejné problémy, byť každý jinde. Mnohdy jsme byli postižení obdobným či až stejným během okolností. Mohlo mně údivem podtrženým bezmocí porazit, když jsem viděla, jak ten člověk prožívající obdobné, ještě podporuje naprosto přesně to, co mi ubližovalo, co sám u sebe by nechtěl. Omyl byl vyloučen, neb sám si toho všeho byl vědom. Evidentně si člověk umí před sebou zdůvodnit vše, i to, proč dělá jinému přesně to, co sám by rozhodně nechtěl, případně, že se jedná o úplně jinou situaci.
Zdá se, jakoby dlouhodobá podpora toho, co by člověk sám u sebe nechtěl, ale neva mu, že u druhého se tak děje, naváděla u těchto lidí universum proti jejich vlastnímu záměru. Přiznávám, že mně tento jev nesmírně zaujal. Není možné si nepovšimnout, že podpora "mé protistrany" u těchto lidí vedla k tomu, že jím samotným na jejich frontě vyvstal ten samý problém. Jakoby podpora "mé protistrany" byla pro ně důležitější, nežli vlastní štěstí. Anebo tuto situaci jen universum využilo, by dalo najevo, takto vážně, ale opravdu ne...
vláda hněvu
Vzedmutá hladina emocí vyúsťující do velkého naštvání je přirozenou reakcí, až pudovou. Jistě, kdysi stačilo tak málo a ve mně to vřelo. Ovládnout se, nenechat prorazit hněv stojí za to. Alespoň u mně tyto energie samy o sobě, aniž bych musela něco dělat či křičet (o mluvení se v tomto stádiu vážně mluvit nedá), ony samy uměly nastolit paseku kolem, že trvalo další hodinu, než se vše dalo do pořádku.
V tomto stavu padají silná slova bez zázemí, vykonávají se patetická gesta a vůbec vzato zpětně, je to vše směšné a hodné tak akorát parodie. Pád nafouklého majestátu bolí.
Jde o slabost. Ať se člověk sebevíce snaží omluvit pohnutky svého "spravedlivého" hněvu, jde o trapnou frašku, poctivější, zejména vůči sobě, však ostatním může být jedno, čemu se zasmějí, je přiznat si slabost. Neb není nic politování hodnějšího, nežli vzedmutá pýcha rozhořčení z těch správných důvodů. Pouze alibi pro nedostatek sebeovládání...
Hněv je jedním z projevu ohně v nás v situaci, kdy přebírá až démonicky kontrolu nad osobností. Je vhodnou záminkou pro projekci ega. Na straně druhé je lidským, není potřeba se obávat přiznat si jej. Vždy se dobře bavím, když na okultní scéně narazím na individuum mající zvýšenou potřebu hádavosti a rýpavosti, jehož křik, vřeskot a pištění je slyšet skrze několik energických vrstev méně hmotné reality a ono se to snaží vzbuzovat dojem, že je v klidu a nic jej nerozhodí :)
Komentáře