Není problém být milým a přátelským, dokud se ostatní chovají tak, jak si představujeme. Jenomže to bychom zřejmě museli představám toho druhého zodpovídat i my. A děje se tak? Ovšem, že nikoli. Universum prokazuje velmi vysokou dávku kreativity v kategorii jak zařídit, aby si lidé vzájemně lezli na nervy. Přijde mi, že osobní démonci, kteří mezi sebou navzájem v této kategorii soutěží, umí bezpečně rozpoznat, co tomu druhému provést a kam svého člověka navést, aby byla pořádná legrace. Tito démonci se jmenují malichernost, žárlivost, závist, pomstychtivost a touha po uznávání. Nějak se stanou součásti lidské povahy a ve vhodných podmínkách se velice rychle rozpínají.
Máme fantazii a naše fantazie má velmi přesnou představu, jak by ten vztah s druhým konkrétním jedincem měl vypadat, jedná-li se o blízkého člověka. Nemusí jít pouze o vztahy milenecké, umíme mít velmi přesnou představu i pokud jde o blízké přátelé.
Především, pokud nám někdo je milý, ochotně naslouchá, zabývá se námi, máme tendence přehlížet ty jeho vlastnosti, které by nám obraz o této úžasné bytosti zkreslovaly. Mnohdy, když tyto vlastnosti prezentuje vůči druhým, jej podporujeme, protože jsme okouzleni jeho osobou a roztomilé nám přijde vše, anebo chápeme její spravedlivé rozhořčení a po tom, co pro nás udělala, je naší povinností ji podporovat. Málokdo je natolik předvídavý, aby jej v těchto okamžicích akce společného souznění napadlo, a co bude, až můj drahý přítel/nejlepší kámoška takto vystartuje proti mně.
Dříve či později nadejde chvíle, kdy představy jsou konfrontovány s realitou a iluze mizí. Jenomže lidé se svých představ vzdávají těžce a tak se cítí obelhaní. Najednou vidí toho druhého v úplně opačném světle a dřív div ne božská bytost má najednou ty nejhorší vlastnosti. Dávají mu za vinu i to, že je jaký je, že není někdo jiný a v podstatě vůbec může za vše špatné, co se kdy přihodilo. Zklamání vede k reakcím prchlivým a mnohdy vysloví se něco, co velice těžce lze vzít zpět. Pokud to jedna strana nezastaví impertinence se točí na kolotoči akce a reakce, až již není vůbec poznat, kdo to vlastně začal.
Mám osobní zkušenost, že ve vztazích, kdy jsou si lidé bližší, začalo vše nedostatkem uznání. I když člověk umí pochválit, může se stát, že ten druhý buď potřebuje chválit neustále, anebo potřebuje, aby mu bylo dáváno najevo, že je v určité oblasti, kterou si sám zvolil, světovou jedničkou, i kdyby nevím co. Jistě, toto si uvědomuji teď, v dobách, kdy šlo o aktuální situace (stalo se mi to několik krát a vůbec mi nedocházelo, oč jde), jsem netušila, proč se najednou někdo, kdo byl přítelem, začal mít potřebu se vůči mně vymezovat. Přišlo mu, že z mé strany zde chybí dostatečné uznání. Jeho nedostatek byl vnímán jako zrada, zejména v dobách, kdy ostatní lidé se v oboru pohybující člověka neuznávají. O to více to potom požadoval po přátelích a prakticky se obklopil jenom těmi, kteří v tomto směru projevili více pochopení.
Jsou lidé, které potkáme a jsou s námi pořád, jiní pouze nějakou dobu. Právě potřeba neustále konfrontace ničí vše, co by mohlo být nadějné a zadusí mezi lidmi sympatie spolehlivě, natož spřízněnost. Než-li pokračovat v osočování toho, kdy dobrým přítelem byl, je lepší se odebrat do ticha a nechat člověka být...
Dnes vím, že je potřeba vyvarovat se nadměrných očekávání, neb akce vyvolává reakci a na druhé straně se něco takového může také zjevit.
Také vím, že pro přátelství je podstatné brát lidi jací jsou, s jejich přednostmi a chybami, to druhé není potřeba nikterak s dotyčným člověkem rozebírat.
Má-li být vztah skutečným poutem mezi dvěma lidmi, je potřeba se zdržet potřeby toho druhého měnit, vylepšovat, neustále poučovat a vyčítat...
Komentáře