Lidé jsou v některých okamžicích velmi křehcí tvorové... stačí málo a jejich vlastní smysl jím uniká, neb ve snaze jej najít dosáhli opaku...
Lidé, často přesně (naprosto velmi přesně) vědí, co chtějí... a jednou zjistí, že ono to vážně nejde...
Lidé, občas uvěří někomu, kdo nevěda či schválně, důvěru na tisíce střepů rozbíjí...
Lidé uvěří i v lásku a zabalí ji do ideí, jenomže ona jen chvíli vzbudí pozdvižení a potom ukryje se... ve výčitku...
Trápení se je následkem zklamání, protože něco neklaplo, něco jsme projeli a neumíme přijmout skutečnost, že něco, co nám bylo blízké a chtěné pominulo... nenastalo... bylo možná jinak, vzato ze strany druhé... Něco zasáhlo naší hodnotu, sebeúctu.
Trápení se sice nenavrátí to, co bylo, ani nepřinese to, co by mělo být... ale umožní nám uvědomit si situaci. Nicméně delší setrvání v něm po uvědomění si, je již vzpourou proti osudu, který si dovolil nezařídit věci, jak chceme či nám dokonce něco vzal.
Trápení se je nasazeným filtrem, přes který se díváme na svět... snad vše je důvodem smutku a i mírné rozveselení končí, jakmile si člověk vzpomene na trápení. Je to postoj, který zaujímáme ke světu jen pro to, co se nepovedlo. Nazírat na život optikou trápení se je očistcem. Kdo má dobrý pud sebezáchovy, přestane s praktikováním, protože tímto si člověk spolehlivě zhatí mnohé a jeden neúspěch střídá druhý. Jistě, lze občas relaxačně pateticky vzdychat a poukazovat na křivdy osudu, ovšem pokud tato kratochvíle zajde do sebelítosti, je zaděláno na nepříznivý běh událostí.
Komentáře