Zvyk je železná košile... říká se, neb svazuje k opakování stejného a neptá se po smyslu...
Někdy si na něco natolik zvykneme, že si bez toho neumíme představit, jak fungovalo by to dál. Napadají nás otázky typu a bude se svět ještě točit? Nechceme a ani neumíme si přiznat, že ze železné košile se stala košile zrezivělá a místy i děravá... a necháváme si ji jenom proto, aby svět budil zdání toho, že je pořád takový, na jaký jsme si zvykli.
Jenomže ono věcí se dějí a ne vždy tak, jak bychom si přáli. Situace se mění na všech frontách a to, co nám sedělo na míru předpředevčírem, je dnes již nejenom nepoužitelné, ale ještě nás navíc i brzdí. Je spoustu záležitostí, které sehrály úžasnou roli v našem životě, spoustu lidí, které jsme potkali, ale jejich role v našem životě již byla odehrána, došlo k posunu zase někam jinam. Trvat na tom, co bylo, smyslu postrádá.
Čas je proměnlivou veličinou, prostor tvoří atomy v neutichajícím pohybu, myšlenky přilétají a odlétají... nestagnují, stávají se jinými. Svět není přespříliš stálým místem, vše v pohybu, ne fixaci, se děje. A ptáci odlétají dál... Nic, co tomuto nepřivykne, nemůže si o stabilitě nechat zdát.
Ať se nám do toho někdy i nechce, je potřeba nechat odejít ty, kteří jenom nerozhodně přešlapují na místě, oprostit se od vzpomínek uzavřených ve vákuu naši paměti.
Odhodit pouta zkostnatělého zvyku...
Komentáře