Co s vizi, která pravidelně se opakuje, naběhne, probíhá a potom opustím ji, protože okolnosti kolem... (vždy najde se něco zajímavějšího)?
Ponechám jí samotnou - nepohodlnou mršku zahalenou do hávy, co bylo by kdyby...
Vždy potkáme se v zapadlém baru či podivné kavárně, kde já odmítám cokoli pozřít... zatímco potvůrka přede mnou popíjí tak lidsky... až někdy ptám se, zda tím duchem nejsem spíše já. Duchem ve vlastní vizi... míchajícím lžičkou v šálku kávy před sebou. Zatímco zvědavě si mně prohlíží stvoření budící zdání člověka...
Váhavě nabírá slova
odhaduje, zda budu mluvit
hledaje v mé tváři stopy znechucení
spolehlivě vedoucí k mému vymizení...
ze situace.
Opatrně potom zkouší, hlídá skulinku, kdy byla by příležitost pro to, aby začala znovu... má čas, její diskrétní přítomnost je cítit pouze lehce z zpovzdálí... a nikdy není dotěrná...
Neznám její filosofii, prostě zkouší to znovu a po každém mém odchodu zas... několik let... ve stejném hávu...
Až nastal zlom... nevešla do mého snu, oslovila mně, když na vědomí přemýšlela jsem o něčem, co právě se dělo a chtělo to nějakou tečku, než rozjede se bouře a krupobití... Nevymyslela jsem nic... a potom naběhlo To nepodstatné Ono, co přislíbilo, že tečku zařídí, já nemusím dělat nic.
Stalo se... a vize doposud mnohoznačně neurčitá připomínající fantazii zaběhnutého kocoura na lovu písmen získala jasnější kontury...
Takže již ne kradmě plíží se kolem, může vejít, leč opatrně našlapovat... Může se dotknout více než letmo snu, zakopaného ve vlastním významu... Smí procházet kolem a modelovat jemnými tahy realitu... protože pomalu, ale jistě, již není to jenom Božské Ono prosazující vlastní vůli despotického vládce... poznává mé pocity, mé myšlenky, mé nápady... potom ve vstřícnosti k sobě budeme umět pohnout paradoxem vtěleným do lávy dávno ztuhlé ve vnitřku nedostupného kráteru...
Komentáře