část šestá
Nevěda jak, dívala se z velkého mraku na planinu temně rudé barvy přecházející místy do černé. Stálo tam něco, co by mohlo připomínat vysoký vrch, kdyby to nepůsobilo dojmem stavby, tedy spíše zřícené stavby. Nepamatovala se přesně, jak se dostala na mrak, který plul nad touto planinou připomínající ani ne poušť písečnou, spíše nametenou drobnou hlínu, jemně padající do poprašku, ale uměla se i spojit v hroudu. Jak jinak by z ní bylo možné postavit ten útvar, který z bližšího pohledu působil více jako cílená stavba, buď nedostavěna nebo zhroucena? Pozoruje z mraku, zdálo se jí, že kolem napůl zlomené věže nepravidelného tvaru se pohybuje postava. Odpoutala svůj zrak od těla a sesunula jej níže. Byl to Sam.
První reakci byla spontánní radost. Ovšem vzpomenula si, Sam v její existenci nevěří, a radost vystřídaly rozpaky. Chtěla na něj zavolat, ale uvědomila si, že vidět ji na oblaku, bude to považovat nejspíše za parodii nanebevzetí Marie a jistě si znovu onu pasáž v křesťanské mytologii pozorně přečte. Považovala křesťanskou mytologii za poměrně nudné čtení a nechtěla vyvolávat v Samovi potřebu se jím prodírat. Pohladila heboučký mrak a zašeptala mu, ráda by vysadit někam na tu Věž. Rozhodla se považovat stavbu za Věž.
Sam přemítal o podivné zemi, ve které se ocitl, bez varování. Příliš tomu nerozuměl, a neuměl se rozhodnout, zda nachází se v poušti. Prachu tam bylo dosti, ale nešlo o písek, hlína měla tendence se zvláštním způsobem usazovat na jeho obuvi, a když si nedal pozor, mohl se ji i nadechnout. Trochu jej zamrzelo, že předchozí snaha rozeznat známá souhvězdí jej uvrhla do tohoto zvláštního světa, kde se mu nic moc nelíbilo. Dokonce přemýšlel, jestli by přeci jenom nebylo lepší evokovat Chiaru, neb s ní by i toto prostředí lezoucí mu na nervy dotěrnou lepivostí ovzduší bylo mnohem snesitelnější. Možná je toto ten jejich slavný chrám, pohlížel s údivem na útvar připomínající mu sutiny věže, nicméně si nebyl jistý, možná jde o kopec, s nímž si pohrála voda, jejíž přítomnost se prozatím nejevila být ve velkém množství příliš pravděpodobnou.
Chiara si povšimla, kterak Sam odevzdaně kráčí vzhůru na Věž. Přemýšlela o posazení se, ale nebylo kde, ten protivný prach mající trochu lepkavé tendence by jí jistě ulpěl na šatech. Chvíli pozorovala přibližujícího se Sama, poté opatrně sestupovala do nitra Věže. Bylo zde něco jako nesmírně hrubé sloupy zdobené útvary, nikdy nic takového neviděla, ani o tom nečetla. Opatrně procházela rukou po znacích něčím vzdáleně připomínající egyptské hieroglyfy, pouze jiné.
Sam vešel dovnitř útvaru přesvědčen, že ty hrubé sloupy musí být Chrámem, o němž již tolik slyšel. Jeden z nich jej zaujal, možná to byly hieroglyfy, nebyl si jistý, doposud neměl důvod je podrobněji zkoumat, nicméně si vryl do paměti, že až se probere, prozkoumá je. Když v tom se na nich ve tmě objevila drobná ruka ženy, opatrně se ji dotkl a s potěšením zjistil, že jeho podezření se vyplnilo. Chiara. Přitáhl ji k sobě a ona se nechala obejmout. Oba na chvíli zahltil pocit radostné spřízněnosti. Ona z jeho tváře sundávala rukou jemně prach, on okouzlen vychutnával její doteky. Prach sundat šel pouze částečně, hodně jej ulpívalo na strništi, Chiara přemýšlela, nakolik by bylo výstřední zhmotnit si pro účely sundávání prachu kartáček. Sam si její zaváhání vyložil jako vhodnou příležitost pro to, aby ji objal a políbil. Nějak v tu chvíli zapomenul na své teorie o Chiařinem původu v něm samotném. Její rty zaprášené nebyly, vůbec přišla mu proti němu čistá, nepolepená hlínou, takže se snažil tento handicap narovnat blízkým, až intimním fyzickým kontaktem.
Hlína byla Chiaře lhostejná, měla ze setkání radost a Samovou blízkost si užívala, v jeho náručí se začala ztrácet. Pohltilo ji teplo a tělem se rozléhal pocit blaženosti. Oběma odloučení přišlo jako nekonečné a jakoby se báli pustit, aby se zase neocitli sami. Opatrně svůj stisk povolil a jejich ústa se vzdálili. Oba se nadechli a pohledem fixovali oči toho druhého. Věž, sloupy i pustina kolem přestaly existovat. Na chvíli, než Sam promluvil.
"Velice jsem si přál, abys zase byla se mnou, nádherná části mé duše." slova, která vrátila Chiaru do reality, chvílemi přemýšlela, zda by neměla oponovat myšlenkou, že to ona si vymyslela Sama, jenomže to by se ocitli v bludném kruhu oba bez možnosti smysluplného řešení.
"Nezjevila jsem se na přání," začala, "Prachem z hvězd musí projít si každý sám, jejich studené teplo nedovoluje lidským bytostem kráčet pospolu. Tam mezi hvězdami jsem na chvíli i zapomenula tvé jméno, přesto jsem si na tebe vzpomenula."
Sam přihlížel s údivem na mytágo mající snahu vést svůj vlastní myšlenkový proud: "Netušil jsem doposud, jak vzdálené mohou být části jedné duše."
Přiložila mu ruku na ústa: "prosím mlč". On ruku vzal a začal líbat. Nerozuměla jeho reakcím, tolik rozporným se slovy.
"Líbáš ruku někoho, kdo vlastně není opravdový?" pozeptala se.
Sam překvapivě na ni pohlédl: "Ale to je omyl Chiaro, ty jsi naopak velice skutečná."
Že by přeci jenom změnil najednou přístup? proletělo jí hlavou.
"Jsi skutečná", pokračoval, "protože zosobňuješ nepoznanou část mojí duše, která touží být poznána by mohla splynout s mým vědomím. Doteky, polibky, objetí, jsou pouze počátkem, který symbolicky vizualizuje alchymický proces. Je to síla a ta nás symbolicky přitahuje k sobě."
Nevěděla, co říci. Strašlivě chtěla, by objevil se kněz a pronesl nějakou uklidňující hlášku. Sam si její mlčení vyložil jako důvod, by prozkoumal, zda bude patřičnou symbolikou, když ji přivine k sobě, jednu ruku položí na její zadek a druhou bude prozkoumávat její prsa.
"Hm, nejde o příliš důvěrný kontakt?" pozeptala se.
Spíše zamumlal, než vyslovil: "Sjednocování duše je velice intimním procesem."
Vytrhla se mu a běžela ven ze síně sloupů. Měla pocit, že hlava se jí rozletí na tisíce střípků. Ten člověk se ji důvěrně dotýkal a přitom pořád mlel svojí o tom, kterak je pouhým mytágem, do něhož se zosobnila nějaká jeho představa o části vlastní duše. Sam si zatím ve zmatku formuloval myšlenku, žel, tato jeho část není připravená na sjednocení, Chiara utíkala někam do exteriéru Věže. Venku, se opřela o Věž a ta se pohnula. Téměř vykřikla. Ona hmota se jí ovinula kolem těla a nad sebou uslyšela smích. Snad se ze Samových teorií zbláznila. "Před ním utíkat můžeš, mi ale neutečeš." ozvalo se spíše mentálně. Prudce se otočila a leknutím povyskočila, leč její tělo bylo omotáno dračím křídlem. Snad napětím či úlevou, rozplakala se. Drak ji přivinul na hruď poněkud rozpačitě. Netušil, co se dělá s plačícími lidskými ženami. Její slzy stékaly po jeho šupinách a on cítil něco, co již dávno vytěsnil z paměti - soucit.
"Tvé slzy...", začal, "to mi nedělej, je to mokrá sůl, ta proniká do srdce."
"Když on si myslí, že nejsem opravdová, kdyby si alespoň myslel, že jsem duch, ale nějaké imago, to je urážející." vychrlila mezi vzlyky na něj.
Opatrně se tlapou dotkl její tváře a donutil ji pohlédnout do svých očí. Nemluvil, pouze myšlenky přenášel na ni a ona mu porozuměla. Dračí schopnost formulovat problém obsahovala v sobě střípky génia. Sam ji považoval za opravdovou, vnímal rozdíl mezi tím, kdy u něj je a kdy nikoli. Pouze měl nepřesný úsudek o její podstatě, neb vůbec si nepřipouštěl kacířskou myšlenku na Chiaru jako samostatné individuum. Z pohledu draka to bylo jedno, podstatné je jenom to, jak se Sam chová.
Jak to již u draků bývá, zmizel stejně nezachytitelně, jak se objevil. Marně se rozhlížela po okolí, nikde nebyl. Mezitím vyšel ze síně i Sam, který bez zaváhání směroval za Chiarou.
"Promiň, ještě nejsi pro spojení připravená". omlouval se.
Předtím by jej za podobná slova nejspíše nakopla. Ale po pohledu na věc z dračí perspektivy se zdržela komentáře.
"Zlobíš se ještě?" přistoupil blíže.
"Same, já ...byl tady před chvíli drak a já se snažím najít nějakou jeho stopu." odpověděla mu, když se Věž pod nimi otřásla. Ve snaze uchránit se před padajícími kusy, semkli se k sobě a nějak opětovně letěli prostorem.
Sam se probudil a rychle přenášel slova na papír. Ten sen, jakoby by byl o cestě skrze Velkou arkánu tarotu, jistě Věž. Byl spokojený, však Tarot je známým územím. Uvařil si silnou kávu, vzal kouřící hrnek, své poznámky a šel si zapálit do altánu. Hlavou mu vrtala dotěrná myšlenka, odkdy imaginální postavy samy o sobě pátrají po stopách draků? Správně by měl pátrat on a postava by jej k tomu měla dovést. Drak jako symbol alchymický mu smysl dával. Vzpomenul si i na podivné hieroglyfy, to by byl Egypt a drak... Možná by si měl vzpomenout, co ví o Apophisovi.
část osmá
Komentáře