Slovo je to, co skládá se samo a slova utkávají pavučinu...
Rozhodne se někdy oslovit a být nejenom promluveným, potom samo prodere se na papír a zvyklo si i na jeho virtuální podobu.
Protože ví, že až bude přečteno, snad uchytí se, někdo zapamatuje si jej, vytvoří třeba asociaci a poskládá jej do vlastního významu. Vytvoří si k němu vztah.
Možná není potřeba polykat slova, stačí jen dát jím vhodný kontext, tedy společníky.
Slovo chce dopis, přiléhat k papíru, ale nebylo dáno, by oslovilo tam, kde není vítáno, kde dojem je potírán významem.
* * * * *
Ve slovu prolíná se nálada, ona zabarvuje jej, patosem, dojetím, pravdivosti, zahaluje maskou, ukrývá či krutě odhaluje... nečekaně mnohdy...
Někdy slova poskakují chtěje prozradit co´s pouze povolanému, pro jiné budou znít banálně...
Nechtějí pouze popisovat, chtějí vdechnout život dojmem, jež vtírá se do mysli čtoucího...
Jsou i taková, co umí odpoutat mysl od chtění záměru, neb psaná v neznámém jazyce mohou pouze navozovat, jak asi by je šlo vyslovit. Jistě v těch lze najít přesný smysl, umět je přeložit... Však co podstatné je zvuk vydraný z úst mluvčího.
Jsou slova mající sílu ve vyslovení, slova umějící hrozivě měnit svět v tom, kdo přednese je s vůli a přenášet tak do světa okolního struktury jemnější než pavučina...
Komentáře