Goetia, její historie

Goetia, Menší klíč Šalamounův

Troufám si říci, že adept magie dříve nebo později na Goetii někde narazí, ačkoli se nebude jednat o hlavní oblast jeho zájmu v magii. Pro ty, kteří s Goetií pracují, nebude můj příspěvek ničím novým. Jenomže Lemegeton, jehož je Goetia součástí, v sobě zahrnuje magickou praxi několika staletí. Lze tak vysledovat trend pro západní magii typický, a to postupné přebírání starých textů do novověku. 

Nalezneme zde 72 duchů, ovšem nikoli Lucifera a Lilith. Tito duchové jsou mužské polarity a vřele doporučuji u ní setrvat, ačkoli mají jména jako např. Astaroth. Jsou systémy, kde je pouze mužský prvek. Jsou zde zobrazeny podoby většiny z nich, ochranné kruhy pro mága a trouhelník, v němž se má zjevovat duch. Také jsou zde zaklínání, která mají duchy donutit k poslušnosti. Ačkoli dnešní praxe již nemusí být založena na předvádění autority mága vůči duchům, kteří jej mají poslouchat, je užitečné se s těmito technikami seznámit. Ony samy o sobě obsahují zajímavá sdělení, která zkušenému operatérovi umí mnohé napovědět. Ať již jsme v doslovné aplikaci tradice anebo jiném přístupu založeném na kontaktní či psychologické práci, je více nežli vhodné se podrobně s Goetií seznámit.   

Knihy Lemegetonu     

Goetia (Ars Goetia) představuje první část Lemegetonu neboli Clavicula Salomonis, tzv. Menších klíčů Šalamounových. Lemegeton tak není jen o démonologii (jak bývá mylně zúženo na Goetii), ale i o andělské magii, astrologii a teurgii.

Lemegeton má více částí: 
Ars Goetia, tedy popis 72 duchů, které král Šalomoun údajně přivolával a uvěznil do bronzové nádoby. Obsahuje jejich jména, pečetě a rituály evokace.

Ars Theurgia-Goetia se zabývá se duchy vzduchu a jejich hierarchiemi. Jsou méně známí než duchové Goetie, ale strukturovaní do králů, knížat a služebníků. Zde jsou duchové přiřazení k jednotlivým světovým stranám.  

Ars Paulina je rozdělena na dvě knihy. První popisuje anděly, kteří vládnou jednotlivým hodinám dne a noci. Druhá uvádí anděly, kteří vládnou znamením zvěrokruhu a jednotlivým stupňům ekliptiky.

Ars Almadel pojednává o andělech čtyř nebeských „výšin“ (altitudines), které lze kontaktovat pomocí voskového čtverce zvaného „Almadel“ a nahlížením do něj.

Ars Notoria obsahuje modlitby a magické vzývání, jejichž cílem je dosažení moudrosti, paměti a porozumění (spíše mystická než evokační magie).

Kdo je a odkud pochází

Neznáme autora tohoto grimoire z druhé poloviny 17. století. Některé badatelské odhady je kladou mezi cca 1640–1680, tedy do generace po Johnu Dee a Edwardu Kelleym. Je potřeba vzít do úvahy, že se nejedná o původní práci, nýbrž o kompilaci matereriálů starších o několik staletí. Autorství je přisuzováno králi Šalamounovi, ale je dosti možné, že se jednalo o pseudonym anglického mága. Slovo Lemegeton nemá původ v latině (uvádí se, že jej autor pravděpodobně vymyslel místo latinského minor). Text byl sepsán v raně novověké angličtině, ovšem dle předmluvy původní prameny měly být v chaldejštině a hebrejštině (z Jeruzaléma), odkud se přeložily do řečtiny a latiny. 

POZN pro upřesnění, původní dochované rukopisy Goetie jsou anglické (např. Sloane 3648, 2731 apod.) a jednotlivé části byly později překládány do moderních jazyků. 

Na podobu tohoto barokního rukopisu měly vliv i starší prameny.  

Významnou roli sehrály židovské kabalistické a křesťanské texty. Je zde 72 démonů, kteří odpovídají 72 andělům „Shemu ha-meforáš“ z kabalistické tradice, kteří měli vůči démonům působit jako ochranná protipól viz tzv. Liber Malorum Spirituum Thomase Rudda. Když se podíváme do Papusovy Kabaly, nalezneme zde 72 božích jmén. V magické praxi lze pracovat s obojími jako s protipólem. 

Demonolog Johann Weyer ve svém Pseudomonarchia Daemonum (1563) sestavil seznam 69 démonů, z něhož Goetia čerpá, ačkoli Goetia pořadí jmén změnila a několik jmén přibylo.  

Spisy Cornelia Agrippy Tři knihy occult filosofie (1533) a Reginalda Scota Discovery of Witchcraft (1584) pojednávají o představách stran hierarchie duchů a rituálech, jež se v Goetii odrážejí. 

Nalezneme zde i vliv antických a helénistických magických tradic. Např. některé praktiky (evokace duchů, používání symbolů, sigilí a invokací) mají kořeny ve starověkých knihách magických papyrů a hermetických traktátech. Pseudo-Démokritův spis Physica et mystica (asi 3. stol. n. l.) popisuje legendární nalezení magického spisu v egyptském chrámu. Podobné motívy o „nalezených tajných knihách“ jsou vlastní předmluvám Lemegetonu a naznačují tradici řecké alchymie a hermetiky. 

Nalezneme zde i vliv raně novověkých latinských a arabských textů. Např. Ars Paulina má přímou paralelu v první a druhé knize Steganographia Jana Tritemia (1500), kde se evokují andělé vládnoucí hodinám a stupňům zvěrokruhu. Nelze opomenout i vliv tzv. Heptameronu připisovanému Pietrovi d’Abanovi (14.–15. stol.), z nějž některé prvky rituálů andělů pocházejí. Také praktiky z Magického kalendáře (c. 1500) nebo Paracelsovy Archidoxes (1656) se v Goetii objevují v podobě astrologických a sigilárních instrukcí. Další inspiraci přinášely arabské hermetické knihy (např. Ghāyat al-Ḥakīm – Picatrix, 10.–12. stol.) a středověké latinské traktáty, které renesanční mágové zpracovávali. 

A jak to bylo dál...

Čtenář již mohl nabýt podezření, že  neexistuje pouze jedna verze Goetie. Pokusím se tedy přiblížit, s jakými verzemi se může setkat. 

Obsah Goetie se v 17.–18. století recenzoval a rozšiřoval. Jedním z nejvýznamnějších středověkých redaktorů byl anglický mág Thomas Rudd (†1656), který sestavil tzv. Liber Malorum Spirituum seu Goetia. V této verzi spojil každého ze 72 démonů s odpovídajícím andělem ze seznamu Shemu ha-meforáš, čímž měl stvořit systém rovnovážných protikladů, kdy andělé zajišťují ochranu před démony. Rudd při tom vycházel z předchozích zdrojů (pravděpodobně z díla Tritemia či jeho ztracených prací) a čerpal i z rukopisů francouzského mága Blaise de Vigenèra, jehož práce známá v anglických rukopisech z konce 16. stol. jako Liber Malorum Spirituum obohatila Goetii kabalistickým rámcem.

Především je potřeba říci, že rukopisy posbíráne v Britském muzeu patřily Hansovi Sloanovi (1660–1753), který byl nejen lékařem a prezidentem the Royal Society, ale také velkým sběratelem knih a rukopisů (více než 40 000 položek). Zaměřoval se zejména na lékařské, alchymické a přírodní texty, ale v jeho knihovně se ocitla i celá řada magických rukopisů, protože tehdy hranice mezi alchymií, přírodní filosofií a magií byla velmi tenká. Po jeho smrti se jeho knihovna stala podstatnou částí sbírek British Muzeum a později British Library. 
Sloane MS číslo tak představují katalogizační číslo, MS je manuscript, tedy rukou psaný, a inventarizační číslo následuje.  

Běžně se citují Sloaneovy rukopisy Lemegetonu. Sloane MS 3825 je nejúplnější verzí, hlavní zdroj Mathersovy edice. Sloane MS 273 obsahuje spíše fragmenty s variantami zaklínání. Sloane MS 3648 popisuje odlišné formulace zaklínání a jména duchů.

Koncem 19. století ji zpřístupnili čtenářům S. L. MacGregor Mathers (řád Zlatého úsvitu), když ve svém vydání The Key of Solomon the King (1889) zahrnul i materiál Lemegetonu. V roce 1904 pak Aleister Crowley vydal The Book of the Goetia of Solomon the King, kde původní Mathersův text upravil a doplnil. Crowley připojil nové invokace (včetně částí v „Enochiánské řeči“) a přelomově popsal rituály psychologicky místo pouze démonologicky.

Mathersova (Samuel Liddell MacGregor Mathers) verze z roku 1898 se opírá  hlavně o rukopis Sloane MS 3825 uložený v British Library, a částečně o další rukopisy Lemegetonu (Sloane MS 2731, Sloane MS 3648 a v konjuračních pasážích dominuje Turnerův Heptameron). Jedná se o překlad Ars Goetia do moderní angličtiny. Obsahuje seznam 72 duchů s jejich pečetěmi, text je spíše filosofický nežli praktický, struktura textu se omezuje na popisy funkcí démonů, jejich postavení v hierarchii, vyvolávací formule, náležitosti chrámu, nástroje apod.

Tuto verzi obohatil Crowley vydáním z roku 1904 pod názvem The Book of the Goetia of Solomon the King. Crowley přidal úvod, kde vysvětluje, že démoni jsou vnitřní aspekty lidské psyché (projekce nevědomí) – tím posunul význam z „objektivní démonologie“ na „psychologickou magii“. Doplnil pečetě, hexagramy a ilustrace, které v Mathersově edici nebyly tolik výrazné. Připojil pasáže s odkazy na své thelemické pojetí magie (např. roli vůle, práce s astrální projekcí). Přidal vlastní zkušenosti z evokací – kde upřesňuje, že metoda funguje i v astrální rovině, a nemusí jít o „fyzické zhmotnění“. Zařadil na úvod základní část the Bornless One rituálu, který je základní ochrannou modlitbou, protože povolává HGA k ochraně mága. 

Český překlad Goetie

V češtině máme k dispozici Goetii rovnou ve dvou rozdílných překladech, které čerpaly z rozdílných verzí. Nakladatelství Vodnář ji vydalo v roce 2009, ovšem uvádí rok 2008 v rámci edice Biblioteka Horev. Zhruba ve stejnou dobu, s týdenním zpožděním ji distribuovalo v roce 2009 i sdružení OLDM. OLDM vydalo překlad verze Matherse a Crowleyho. Vodnář vycházel ze starší verze a soustředil se zejména na zachování historických rysů, někteří mu vytýkali přílišnou doslovnost a nepřízpůsobení textu novodobému čtenáři. Na straně druhé OLDM se vytýkalo, že příliš zasahovalo do textu, který vydalo i přesto, že dobře věděli o záměru Vodnáře Goetii vydat.

Pro zajímavost, co se povedlo dohledat z dobových pramenů: 

Hlavní sporné body se týkaly obsahu a kvality překladu či edice. OLDM svou Goetii prezentovalo jako rozsáhlý ediční projekt inspirovaný Matthersovou Goetií. Podle oficiálního popisu OLDM edice obsahuje řadu dodatků: „rozsáhlejší popisy padlých andělů, opravuje jejich jména v hebrejském jazyce, či dodává herbář vykuřovadel od Petra z Vlkova“ a je doplněna 34 ilustracemi demonů. Čtenáři na druhou stranu poukazovali, že OLDM verze, i když se snaží působit jako doslovný přepis, přináší i moderní (post)moderní prvky a vlastní interpretace. Kritici poznamenávali, že OLDM edice sice rozšiřuje knihu o řadu textů (přehledy, dovětky) a vzpomínky, ale její tvůrci ve snaze ukázat šíři tematického okruhu prý ne vždy zachovávají autenticitu staršího grimoáru. Podle Wikipedie OLDM verze „připomíná zdánlivou snahu reprodukovat grimoár“ z raného novověku, ale obsahuje moderní dodatky a výseče z dalších pramenů, takže výsledný text působí spíše jako novodobé kompilace než zachovalá rekonstrukce.

Vodnářovo vydání bylo naopak kritizováno za přílišnou “invenčnost” a nedodržení historického podkladu. Čtenáři na fórech a blozích např. vytýkali Vodnáři, že jeho verze vkládá pasáže a ilustrace, které v původní Goetii nejsou. Konkrétně bylo upozorňováno, že Vodnář zařazuje různé komentáře, „analogie“ a dokonce manga-styl ilustrace, které podle kritiků nemají oporu v původních textech. Jak upozorňuje Wikipedie, Vodnář prý „udává věci, které nejsou ani součástí původní Goetie či Lemegetonu“, mění pořadí a názvy hebrejských jmen a doplňuje grafiku neobvyklého stylu. Jelikož některé ilustrace byly nakresleny v manga stylu vedou se diskuse o údajném „vykradení“ japonského vydání Goetie. V zásadě šlo o to, že Vodnářova edice kombinuje rekonstrukci starého grimoáru s novodobými materiály (deníky, dalšími díly Crowleyových žáků apod.), což některé čtenáře pobuřovalo.

Čtenáři diskutovali zejména o konkrétních detailech – např. množství ilustrací, opravení hebrejských jmen, zařazení herbáře či provedení překladů – a tvrdili, že se vydání liší zásadně nejen formou, ale i obsahem. Na internetových stránkách obou nakladatelů dnes stručné zprávy o sporu chybí, nicméně historické diskuze na esoterických serverech zůstaly zachovány.

Tolik z tepu doby, dnes již je spor časem vyčerpaný. Verzi Vodnáře seženete za velmi drahý peníz, pokud budete mít štěstí, OLDM je dostupná. Osobně mám verzi Vodnářskou, jsem se starými rytinami coby ilustracemi spokojená, magna ilustrace rozšířily můj smysl pro toleranci. Verzi Matherse a Crowleyho mám přímo v angličtině. Jelikož jsem verzi OLDM osobně nestudovala, nemohu se vyjádřit k její věrohodnosti stran překladu.

Práce s Goetií

Záleží na každém, jaký zvolí přístup. V podstatě se setkáváme s tradičním přístupem spojeným s kruhem, trouhelníkem, příslušnými magickými nástroji z původních kovů (vycházejí z planetární magie), příslušným vykuřovadlem, kámenem, hodinou planetární. Pravda, horší to je se znameními, protože přiřazení goetických duchů ke znamením hrubě pokulhává. Ačkoli tímto způsobem s Goetií nepracuji, výhrady J. Veselého mi v tomto směru přijdou na místě. 

Pokud jsme v oblasti klasické ceremoniální magie, jejímž účelem není předvolávání duchu a jejich výslech, mám velmi dobrou zkušenost se spojením planetární magie a goetickcých duchů. Stran zodiakální magie nenabízím vlastní rozčlenění duchů podle znamení, jednoduše znamení při své praxi ignoruji.

Dalším možným přístupem je invokace spojená s psychologickým přístupem. Zde záleží na tom, do jaké míry se dá vyhnout ceremoniálí magii. Ona invokace ji jednoduše vyžaduje, protože rituál Nezrozeného je spojený s ceremoniální magií. Jistě, démonický duch člověku nedodá ničeho, co on sám nemá ve svém vlastním nitru, v tomto směru lze konstatovat, že i z pohledu démonického jde o vazbu na psychiku člověka, ale je potřeba, aby zde byl nějaký ten úchyt.

Práce ve smyslu jungiánském či jiném psychologickém nastavení je pochopitelně také možná. Jelikož touto metodou nepracuji, nebudu ji ani nadále rozepisovat.

Kontatktní magie umožňuje navázat vztah s bytostí, nikoli jen tak, že já si usmyslím, ale je potřeba brát vážně to, co je v Goetii psáno. Takový kontakt se formuje postupně.