Corpus Hermeticum a středověká magie

 

Hermés Trimegistos

Domnívám se, že většině mých čtenářů budou alespoň některé věci známé, protože se s nimi setkávají, navíc v českém prostředí máme překlad Corpus Hermeticum  od Radka Chlupa. Cílem tohoto článku je, aby čtenář získal ucelenější pohled  na formování myšlenek, které dnes považujeme za běžné. Navíc mnohé z nich jsou omylem považovány za moudrost Starověkého Egypta.  

Také podstatnou motivaci pro napsaní tohoto textu je ona otázka, a odkud se to spojení  astrologických talismanů a magie vzalo?  Možná vzpomeneme na Agrippu, ale odkud to  vzal on? Pro porozumění je potřeba porozumět vnímaní a nahlížení na renesanční magii.  

Dnešní podoba Hermetického korpusu vychází z latinského překladu Marsilia Ficina z roku 1463. Překlad Ficino vytvořil z rukopisu, který mu poskytl byzantský učenec Leonardo z Pisty. Marsilio Ficino (1433-1499) byl učenec, lékař, filosof, kněz a překladatel. Není překvapením, že Ficino se zabýval astrologií a je zakladatelem tzv. přirozené magie. Podle Ficina Přirozená magie je částí filosofie, která hledá skryté vlastnosti věcí a ukazuje, jak je použit v souladu s duší a univerzem. Astroložka Liz Green hodnotí systém Přirozené magie Ficina, jako systém který neurazil ani církev, ani moiry, ani astrologii. Hodnotí jej jako pokorného člověka bez nadutosti, který vnímal planety jako obrazy psychologického světa a jeho anima mundi předcházela kolektivní psyché.  

Ficino patřil ke dvoru Cosima de´Medici, ten podporoval Ficina jako hlavního myslitele novoplatónské akademie ve Florencii. Renesance začala pokusy o sloučení antické gnóze s křesťanstvím, které lze hodnotit jako úspěšné, a tak byla Evropa obohacena o moudrost antiky. Právě na pokyn Mediciho Ficino odložil překlady Platónových spisů, aby přeložil dílo, které on sám považoval za mnohem starší pod názvem Liber de potestate et sapientia Dei (Kniha o moci a moudrosti Boha). Někdy se to, co známe jako Corpus Hermeticum, nazývalo také jako Pimander, Pastýř lidstva (podle prvního traktátu v Corpu).  Překlad vyšel tikem roku 1471. 

Je potřeba také říci, že Ficino přeložil pouze prvních 14 traktátů Corpu, jak jej známe dnes. Traktáty XVI. až XVIII. přeložil Lodovico Lazzarelli a byly zařazeny až do pozdějších vydání (např. edice z roku 1507). Traktát XV. má správně chybět a ne být nahrazen výběrem z byzantské encyklopedie Suda, jak tomu někdy bývalo.

Ficino byl přesvědčen, že autorem je Hermés Trimegistos, který žil někdy v době biblického Noa. Podle něj Hermés předpověděl příchod Krista, předznamenal křesťanské pravdy, takže křesťanství je náboženstvím rozumu a světla. Tento přístup ovlivnil renesanční Evropu. Hermetismus se tak stal duchovním základem pro magii a renesanční filosofii, byl považován za most mezi vědou, náboženstvím a magii. Nesmírně ovlivnil i astrologii. 

Je potřeba říci, že Ficinův překlad není doslovný a přesný, ale volný a duchovní. Nakonec takto se mnohé středověké rukopisy překládají doposud. Důraz kladl na krásu stylu, hluboký smysl a křesťanský základ. Míchal novoplatonskou filosofii a křesťanský jazyk. Vznikají tak slovní spojení jako lumen světlo, divina mens božský rozum a anima mundi duše světa. Ovlivnil myslitele jako Giovanniho Pica della Mirandolu, Paracelsa a Giordana Bruna. 

Dnes víme, že řecký rukopis vznikal v 1. až 4. století po Kristu, tedy ke konci nebo po  helénistickém období, a měl více autorů, egyptsko-řeckých mystiků, kteří nejsou představiteli konkrétní školy, ale sdíleli určité klíčové představy typické pro novoplatonismus. Mísí se v něm také prvky řeckých představ o egyptských bozích (František Lexa toto mísení již od dob Hérodota označuje za velice nešťastné.)  Právě proto Corpus Hermeticum nelze považovat za pramen staroegyptské magie.   

Hermés Trimegistos představuje legendární postavu, která v sobě symbolicky spojuje egyptského Thovta a řeckého Herma. Trimegistos znamená tři krát veliký v oblastech filosofie, teologie a magie. Text v sobě obsahuje mystické vize sdělované formou iniciačního dialogu. 
Pokud se jedná o řeckou představu Thovta, nazývali jej Theuth a vnímali jej jako toho, kdo vynalezl matematiku, geometrii, hru s kamínky a kostkami a také písmo.
Podle Františka Lexy byl Thovt zástupcem Rea, nebeským býkem a měsícem, protože se podle měsíce počítal čas, stal se postupně tento původně měsíční bůh stává bohem počítání a řízení času, potom počítání vůbec, nakonec bohem všeho vědění, přičítal se mu vynález posvátného písma  a svaté řeči. Kdo má hluboké vědomostí, dovede také spravedlivě soudit a stává se bohem spravedlnosti a je soudcem u posledního soudu. (Pochopitelně s Maat, která je personifikovanou spravedlností a podle některých i jeho ženou. Jestliže si čtenář jako boha měsíce pamatuje Chonsa, tak správně, ve Vesetu tomu tak bylo.)  
Pouze u základní charakteristiky je potřeba vzít do úvahy onen rozdíl. Řekové své doby vnímali Thovta skrze Herma. Zatímco egyptolog Lexa popisuje stručně pohled na něj, který se vyvíjel několik tisíciletí. 
Hermés bratr Apollóna, podle jiné verze dvojče Afrodity. Místo toho, aby se stal hrdinou, unikl do magie. Zpočátku byl prvním zhotovitelem lyry, ale také kradl dobytek, lstivě lichotil a vynalézavě se dostal z každé situace. Stal se nikoli zatracencem pantheonu, nýbrž zasvěceným poslem na cestě do příbytku Háda. Lidem umí pomoci, ale také v temných nocích je svede na scestí. 
Úplně jiná bytost nežli Thovt, ale v rámci multikulturní společnosti k takovým věcem dochází.
Astrologicky přiřazen k Merkuru a také znamením Blíženců, které vystihuje rivalitu sourozenectví, dvojčata, temné dvojče v našem nitru, přechod od entusiasmu k depresi téměř rychlostí lusknutí prstů. 
Pozn. chystám se na svém placeném účtu vypořádat s tématem Blíženců z pohledu temného dvojčete, až bude napsáno, vložím zde odkaz.   

O obsahu  Corpu

Text obsahuje dialogy, vize, hymny a modlitby a duchovní instrukce. Po významové stránce je text bohatý na synkretické prvky, kdy jedno náboženství interpretuje skrze sebe jiné náboženství. Nalezneme zde helenistickou představu o staroegyptském náboženství interpretovanou skrze řecký vliv, gnostické motivy (neboli křesťanská hereze) a prvky řeckého židovství (zosobující židovskou herezi).  Ovšem pro hermetismus je synkrese příznačná, neb on hledá jednotu v rozmanitosti.   

Poimandrés (někdy nazývaná i jako Pimander) představuje vizi o stvoření světa, kterou Hermovi podává bytost zvaná Poimandrés, Pastýř lidstva, Božský rozum, intelektuální světlo, prostředník mezi Bohem a světem. Skrze Slovo Logos vznikají věci. Původní člověk byl duchovní a androgynní bytostí, podobnou Bohu, ovšem zamiloval se do vlastní podoby, tím došlo k pádu duše do hmotného světa a člověk se stal součástí přírody. Po smrti duch prochází sedmi planetárními sférami, u každé planety odkládá některý ze svých hříchů a po očištění vstupuje do osmé sféry, tedy sféry hvězd. Duchovní vzkříšení je možné ještě za života. 

Co není součásti tohoto spisu

Kromě traktátu XV., který se nedochoval občas dochází ke zkreslením ohledně dvou jiných spisů. 

První z nich, Smaragdova deska není a nikdy nebyla součástí tohoto spisu. Jedná se o arabskou verzi původně řeckého (možná řecko-egyptského spisu), která vznikla v 8. - 9. století po Kristu. Dochovala se v alchymistických pramenech Jabira ibn Hayyana.     
V latině se objevila ve 12. století jako překlad z arabštiny.  Mohl ji přeložit Hugo ze Santalla nebo Gerard z Cremony. Oba překládali arabské spisy do latiny v Toledu. 

Askélpiovův spis, Ascelpius, také nazývaný jako Perfect Discourse, do latiny přeložil také Ficino, ovšem nikoli z řečtiny, ale z latinské verze přeložené z řečtiny již ve 3. - 4. století po Kristu možná Lactantiem, ale to je pouze domněnka, původní řecký spis se nedochoval. Ficino jej přeložil jako doplněk ke Corpus Hermeticus. Některé edice je vydávají spolu (např. 1503), ale Ascelpius jako samostatnou knihu. Oba naleznete na Hermetic Library. Ascelpius se zabývá více magii, rituály a vztahu člověka k bohům (nikoli Bohu), vytváří koncepci člověka jako božského tvůrce, který umí vytvořit bohy, má i svojí verzi konce světa, kdy chrámy zpustnou a magie ztratí svojí moc. Ovšem Bůh potom zase vše napraví do původního stavu.   

Poselství

Myšlenky týkající se vztahu mezi hmotným tělem a jeho méně hmotnými složkami, které mnohdy bývají souhrnně duše bývají jednou z nejvíce řešených otázek v rámci magie. V podstatě se nimi lidé zabývali již ve Starověkém Egyptě, ačkoli trochu ještě jinak, ve Starověkém Řecku a Římě a také v jiných kulturách. Nepřestaly se nimi zabývat ani v průběhu středověku, renesance a zabývá se nimi i Hermetický řád Zlatého úsvitu (původní i obnovený) a řády ovlivněné Crowleyho Thelémou. Pro mě je vzrušující sledovat, že onen škůdce Saturn ve středověké astrologii, jakmile překonáme vrstvu pověrčivosti, tak jako kdysi i Ficino, představuje způsob, kterak nalézt kontakt ke svému daimónovi. 

Můžeme na vzpomenuté traktáty nahlížet jako na staré nepotřebné šunty, anebo si podle stavu svého vlastního porozumění a vhledu do věci připomenout, že i lidé tehdy hledali ono propojení sami se Sebou. Právě jejich hledání formovalo moderní přístup, jak jej známe teď. 

Pochopitelně, máme právo volby se touto otázkou nezabývat a vnímat tyto věci jako staré touhy popsané ve starých pohádkách.