nekolik poznámek k učení magie

 

Otázka velmi zajímavá, protože často zdá se, že nabídka obvykle převyšuje poptávku do doby, než se někdo přihlásí, kterak by rád učitele magie. A ticho.

Učit magii není o tom předávat hodně dobrých rad a mouder, to je cesta do pekel. Ale je to o tom, vzbudit v tom druhém schopnost umět si poradit sám. Neb v magii vodění za ručičku není k ničemu.

Takže co se tam vlastně učí? Logická otázka čtenáře.

Jinou věcí je učení v rámci nějaké školy, kde je nastavený jednotný systém, v rámci něhož se prolíná učení školy s individuálním přístupem. Jenomže o tom psát nechci. Spíše popíšu systém individuálního přístupu ušitý jednotlivci na míru.

V rámci individuálního systému mám zkušenost s jednotlivci, protože najednou učím vždy jen jednu osobu, individuální přístup vyžaduje hodně velké nasazení a zaměření na učícího se.

Jenomže také to funguje na základě podobného přístupu k věcem, k logice, ke vnímání. Těžko lze bezprostředně přenášet zkušenost na někoho, kdo vnímá úplně jinak, přemýšlí úplně jinak. S takovým člověkem se dá vyjít, ale nedá se jej naučit to, co umíme. 

Hodně věcí urychlí, když jde o jedince, který nemá nekonečné otázky typu: 

A funguje to? Existuje to? Je to pravda? Nemůže to být jinak? Určitě se nemýlíš? Co myslíš tímto pojmem? 

Protože za takového nesouladu můžeme společně dřepět roky a nikam se nepohneme. Když je soulad a porozumění, při individuálním přístupu lze magii pochytit mnohem dříve, než se traduje. Energie jak toho, kdo učí, tak i toho, kdo se učí, jedou v tandemu, nepřekážejí si, nesoupeří.... potom neřešíme, kdy to začne fungovat.... magie znatelně zafunguje hned. 

Jde o prožití něčeho a prožitek upevňuje vazbu. Pokud magii někoho učíme, vytáhneme tak na světlo jeho potenciál a učící si ten potenciál umí uchopit. 

Spolupráce, protože zde formální vztah učitel a žák je nahrazen právě spolupráci na tom, něčeho se dobrat, někam se posunout, prožít transformaci se vším, co k ní patří, nebát se na sobě si máknout. 

Neuměla bych takto úzce spolupracovat s někým, kdo nemá smysl pro řád v učení se. To neznamená nudu, vždy se dá obměňovat různé, nikoli školometské přístupy. Pokud by se člověku nechtělo nebo by mu tempo přišlo rychlé... tak to nejsem já, kdo by měl někoho někam vést. Se mnou je to dynamická jízda, která když přibrzdí, tak jen na chvilku a na douvědomování si. 

Podobné myšlení, podobný přístup, podobné vnímání, podobný temperament.... to se časem vytáhne, když odbourá se balast. Prostě jde o jedince, v nichž to je. Poznáme se, víme kdo jsme, nemáme o sobě iluze a navzájem si rozumíme skrze opravdovost. Ty hodiny spolupráce, vjemy, výsledky... to nejde nahradit ničím.     

Samozřejmě jsou i jiné přístupy. Můj je v rámci individuální práce takovýto.    

Magie je vemi speciální disciplína, založená především na samostatnosti. Pokud má někdo se naučit zálady magie, je potřeba, aby se naučil samostatně magicky pracovat. Proto není nezbytně nutné míti učitele, neb kreativním přístupem a studiem, praktikováním, rozhovory o magii, se lze také hodně naučit.

Kde ale je na místě učitel, tak to jsou v podstatě dvě základní situace:
1. uvedení do magie a vůbec s magií pořádně začít. Porozumět tomu, jak se dostat k samostatné práci. 

2. Vedení, aby jejich magická praxe měla systém a docházelo k posunu vpřed.  

S osobou mající magii v sobě se dá v rámci systému učitel-žák zvládnout za rok a půl nesmírně hodně. Záleží i na intenzitě spolupráce. Spolupráce založená na bázi týdenní či měsíční vede k posunu, když se jedná o jedince mající tendence o sobě hodně kreativně přemýšlet a je také ochoten zapojit kreativitu, aby změnil své uvažování, přístup a začal konat.

Jedná se spíše o výjimky, protože většina osob potřebuje své tempo, postupně si k věcem docházet, postupně je přijímat za své, zvykat si na změny. Pro ty je naopak žádoucí, aby se mohli k praktikování postupně dostat, podle tempa, jež jím vyhovuje.  

Jednoduché to nemá ani jeden z popsaných typů. Oba typy stojí před překážkami, které musí překonávat. Pouze každý se k ním staví jinak. Někdo porozumí ihned, čeho se po něm chce a koná. Jiný má problém porozumět, a když porozumí, trvá to, než něco provede. Jistě, mezitím jsou různé mezistupně. 

Psala jsem příspěvek, že v magie jsou pouze ty hranice, které si sami vytvoříme. (Příspěvek o hranicích v magii) A stejně je to i s učením se magii. V roli učitele můžeme pracovat se sebou opravdu bez hraníc, s tím druhým, můžeme jeho hranice testovat, ale jestliže nechceme začít žít za něj jeho život, nemáme jak je posouvat ani přelamovat. Toto musí chtít každý sám. Právě hranice v magii vymezují možnou intervenci učitele u žáka.