Imaginární přátelství a imago

O příbězích, kdy někdo má imaginárního přítele, jsme asi každý nějak četli a někteří toto možná i zažili. Psychologie se v tomto směru spíše orientuje na děti, které mají imaginárního kamaráda, s nímž vše probírají. Psychologie, resp. některé její směry (u psychologie si nikdy nemůžete být tak zcela jistí, co ta či která škola vezme za své, což je pro hodně lidi na psychologii matoucí a považují ji za pavědu), uznává, že pro člověka majícího imaginárního kamaráda, je tato bytost naprosto skutečná. Zajímavější je, když se chceme podívat, jak se toto vysvětluje. Má oblíbená psychoteorie, kterou jsem si pravda trochu pomagičtila, takže koho to zajímá, musíte do oblasti psychologie přímo, je imago. 

Něktěří by možná použili výraz imaginální přítel... Protože právě jde o imago, obraz určité části osobnosti,  tedy kousek z nás, která se navázala na něco z vnějšího světa a sami sebe vybízíme k tomu, abychom nějakou výzvu přijali. Imago  mívá obyčejně nějakou podobu, mnohdy někoho, koho neznáme. Typické imago se pravda obvykle zjevuje ve snu. Třeba nějaká osoba vystupuje jako vaše tchyně, vůbec se jí nepodobá, ale má některé okleštěné prvky jejího chování, za odměnu máte někdy více podob s různými prvky chování, obvykle otravnými. Tchýně je extrémní příklad pro psaný příběh, ale reálně tak můžete vidět sebe, nebo kohokoli vám spřízněného. 

Z mého pohledu, ačkoli pracuji v magii s entitami, je imago skutečné, a jestliže máme pracovat na kultivaci osobnosti, je potřeba se s imagy vlastními, i těmi jinými nějak vypořádat. Jsou energie v naší mysli, které mají tendence zosobňovat některé vědomé i podvědomé záležitostí. Tedy nejedná se o samostatnou inteligenci nadanou vlastní vůli, ale spíše o projekce nás (či někoho jiného), které představují pro vůli překážku nebo naopak podporu. Každopádně mají snahu nám ukázat nějaký směr. Jsou to přesně ty výjevy, kdy máme pocit, že např. vidíme svého bratra, ale není to náš bratr, nebo chováním a řečí odpovídá spíše někomu jinému, např. šéfovi. A právě uvědoměním si toho výjevu třeba dospějeme k závěru, že šéf má jisté vlastnosti bratra, působí na nás jako bratr a pod.  

A teď přejdeme na chvíli do vyššího levelu, tedy k magii. Jak s nadsázkou říkám, magie v této oblasti je o tom, být imaginálním přítelem. Zní to jako z té slaďárny o tvůrcích budoucnosti, nicméně jde pouze o práci s několikati vrstvami vlastního vědomí.   

Imago, jak jsem psala, není živá bytost, na tom se naprosto shodnu s kolegy, kteří pracuji s magií podle psychologického modelu. Také beru, že jsou sny, které opravdu jsou o imagu a někdy to imago může být i zhmotněné, záleží již na vlastní citlivosti toho kterého jedince. 

Rozdíl mezi schizofrenii a práci s imagem spočívá právě v tom, že imago někam posouvá, anebo i kdyby ne, rozhodně není škodlivé. 

Je běžné, že jakmile s něčím začneme v magii pracovat, vytvoří se k tomu i příslušné imago či imaga. Většina viděných bytostí obvykle bývají imaga, ač některá mohou být i bytostmi vytvářená. Bytostmi myslím inteligence odlišné od člověka, které já osobně precizně odlišuji od imag. Pokud ale někdo pracuje s terorií, že jsme pouze my a vše ostatní je pouze imaginální skutečnost, pro nás reálná stejně jako hmota, nemusí se trápit odlišovaním. Pravděpodobně ještě na jinou živou inteligenci napřímo nenarazil. 

Ale dnešní příspěvek není o jiných bytostech, je o kamarádovi, který se nám pravidelně objevuje a v něčem nám podá pomocnou ruku, vyslechne nás..., ať již je tím kamarádem cokoli... jednoduše je to o naší vlastní vnímavosti. Ať již stojíme na jedné či druhé straně, je potřeba si uvědomit, že takovéto téma je velmi citlivé. Domnívám se, že podobné vnímání, ať již imaga nebo něčeho jiného, je možné pouze s čistým úmyslem, kdy se hraje fair play. 

Nemusí se to dít pouze adeptovi magie, různí lidé mívají různé stupně vnímavosti. Pokud  něco podobného praktikujeme, ať již stojí proti nám kdokoli, je to proto, že buď to naší duši dodává něco, co ji chybí, co potřebuje, anebo je takový nehmotný kontakt pro nás něčím užitečný. 

Z mého pohledu, aby se ještě jednalo o magii, je potřeba, aby takový kontakt něco přinášel i do hmotné reality. Jinak vyprchá neb není zde postavený základ na hmotě, který by jej udržel. Jistěže, něco takového přináší zvýšenou sebedůvěru, ale chce to i přímo výsledky na hmotě, máme-li mluvit o magii. 

Takovýto kontakt často probíhá  i mimo magii. Např. v rovině entita (neboli božstvo) a pohan. Může jít zpočátku o imago, a také se může stát, že u některého jedince, který příslušnou inteligenci něčím zaujme, půjde přímo o bytost. 

Může jít o kontakt citlivého člověka, který na něco narazí a postupně se tento vztah stane oboustranně užitečným a přeroste v pevnou spolupráci, na jejímž konci nakonec bude stát inteligentní bytost. 

Lze naprosto vyloučit, že se nejedná o naše vlastní vědomí? Někdy ano, někdy ne. Jestliže se nejedná o naše vlastní imago, mělo by toto mít reálné vlastnosti a schopnosti nám cizí. Neb takový kontakt je o tom, že potřebujeme doplnit něco, co sami nemáme. A jelikož kontakt bývá oboustranný, tak také sami něco doplňujeme. Nic jako vesmírný anděl strážný mimo naší vlastní méně hmotnou část neexistuje. 

Na rozdíl od pohanů nebo jen vnímavých lidí si adept magie uvědomuje, která tady tak asi bije. Samozřejmě, že bude mít snahu dostat takový kontakt pod kontrolu a zapasovat jej do svého vlastního vidění magie. Přestože otázka pravdy bývá v subjektivní rovině často relativizována a stoupá potřeba vše vykládat ve vlastním vidění světa, vede cesta k mágovi (myšleno stav mysli, případně psychokvalita) právě přes nastavení zdravého vztahu mezi subjektivní a objektivní realitou. Pravdou je, že to objektivní se vždy projeví nikoli pouze v myšlence, ale i přímo na hmotě. Subjektivně si vytváříme někdy natolik překombinované teorie, že nám přes ně na hmotu snad ani nic propadnout nemůže.  

Jak jsem již výše psala, takové hodně personifikované imaginálno funguje jako fair play hra na systému ber nebo nech být. Nedá se tady nikoho přehnaně natahovat a je potřeba dodržet potřebnou vzdálenost, neb přílišné přiblížení se může bolet. Nejde to zneužívat, odolává to evokaci i invokaci. Svým způsobem se jedná o dar navázaný na zvýšené vnímání. 

A protože můj typický čtenář bývá u mně zvyklý na ďábelské otázky, i zde jednu položím. Skutečně byste chtěli svého imaginárlího přítele potkat in natura face to face? Na jednu stranu je taková představa nesmírně lákavá, ale na druhou zase nesmírně problematická. Pamatoval by si to vše, co jsem mu vykládali? A pokud ano, chtěli byste to? Možná vidí do vaší duše více, nežli vy sami... Uměli byste fungovat ještě stejně po takovém setkání? Je docela možné, že právě něco takového by vám mohlo zavřít dveře... možná napořád.