Máme období, kdy vzpomínáme na předky tak nějak všichni. Je to jedna velká oslava a vzpomínka toho, co bylo. Křesťané mají tento svátek na jeden den v roce, ať již jsou to dušičky nebo Halloween. Pokud někdo bere Samhain, jde o období, nikoli pouze o jeden den, což je ostatně důvod, proč mi je Samhain mnohem příjemnější, nežli jeden přesně určený den. samhainuji někdy od počátku října (ne nebývá to hned prního, ale nebývá to ani určité datum, prostě, pocitovka) do konce listopadu, neb potom nastávají ještě dny více temnější. Dny určeny k rozhovorům se sebou samotným.
Sžití se s předky není jenom o fotografii, není to ani o tom, jak často zapálíte svíčku, ale o tom, nakolik máte předka vrytého uvnitř pod kůži. Zda v situaci vzpomenete, co by asi předek řekl nebo co řekl na to či ono, když ještě žil. To vše je určitý způsob komunikaci, kdy chceme překročit hranice mezi světem naším, světem živých do Jinam, kde snad mohou nás slyšet předci.
S mrtvými promlouváme vzpomínkou, představou jejich podoby, fotografii, vyprávěním příběhu o nich, prostě jakýmkoli ožívením čehokoli, co zůstalo v našem srdci. Mnohdy bývají to sny. Ale také můžeme navázat dialog, kdy můžeme vnímat něco jako rozhovor. Pokud je veden rozhovor v poklidu z naší strany, bez výčitek a se zaujetím pro člověka na druhé straně, vždy stane se něco, co nás o pravdivosti podávané infromace přesvědčí.
O tom, že nemluvíme do prázdna, nikdy objektivně měřitelnou jistotu nemáme. Nicméně to nemáme nikdy, protože v dané chvíli nic jiného, nežli vlastní pocit, v ruce nemáme. Ovšem posléze časem objeví se i něco více. Nepovedlo se mi nikdy do aktivní komunikace zapojit na část rodiny, která byla materailisticky zaměřená, protože zde nikdy nebyly tendence, ani za života, vnímat nemateriální složky Bytí.
Našími předky nejsou pouze ti, které známe, ale i ti před nimi a před tím.... Právě proto v rodinách po další generace vyprávějí také i příběhy o těch, co již zde nejsou, které jsme neměli šanci poznat. A možná při takovém uctívání předků, jednou uctíme i svojí předchozí existenci.
Mrtví mohou otvírat cestu do našeho nitra a také nám mohou dát příležitost promluvit si o věcech, které nás trápí. Při prezentování svého názoru někomu jinému sami od sebe jsme nuceni získávat odstup. Jestliže opravdu stojíme o to slyšet, je potřeba se dostat do stavu alespoň trochu transického, ve kterém budeme schopni vnímat věci bez ohledu na náš vlastní postoj.
Mrtví nás provázejí od dětství. Lidé, kteří dostali se na druhou stranu. Někteří mají to štěstí, že umí být navázání na někoho dalšího a občas k němu promluvit. Jsou to příběhy zvláštní, při kterých nezasvěceným tuhne krev v žilách, kdykoli je přednesete.
Můj první významný sen nesl se v duchu poselství zesnulé, která mi ve snu tvrdila skutečnosti, které nastanou, potom dovedla mně dál, kde viděla jsem svojí budoucnost a spojila mně se svým budoucím já. Po 25 létech od toho snu mohu říci, že ona budoucnost byla ukázána střípky, které odehrály se přesně. Navíc do týdne po tomto snu jsem potkala žijící příbuzdnou osobu, která mi tvrdila, že měla sen, ve kterém ji zesnulá osoba přikázala, aby mi dala dárek. Ten dárek přesně zosobňoval tvrzení zesnulé v mém snu.
Byla jsem svědkem popisu snů několikati osob, kde zesnulí jím poradili, kde hledat nějaký předmět, který oni sami za svého života někde ukryli a našel se. Byla jsem svědkem vyprávění, kdy ve snu se plnila dohoda mezi 2 osobami, z nichž jedna byla zesnulá. Podstatou dohody bylo, že ten, kdo umře dříve, přijde říci tomu, kdo přežil určitou skutečnost, na které se domluvili, obvykle těžce zodpověditelnou otázku.
Mrtví nechtěli zůstávat drženi v zajetí sféry pozemské, proto komunikace mezi nimi a živými bývaly možné pouze do té míry, kdy živá osoba uměla se nějak dostat do části jejich světa bez jakéhokoli požadavku či nutnosti někoho k sobě vázat. Mnohdy právě ve snu předek poradil, jaká bezpečnostní opatření učinit, aby k tomuto vázání se nedošlo.
Stává se mi, že rozmlouvám s mrtvým, který je v tomto stavu nedlouho, .... naslouchám jeho postřehům o tom, jak na něj působí pobyt na druhé straně...., a za nedlouho potká člověk živou osobu, která prohlásí, že si myslí, že onen zesnulý na druhé straně určitě nebude spokojený s tím či oným.... A ono to sedí přesně....
Mám jeden hřbitov, na němž se mi těžko orientuje. Bez pomocí zesnulého předka bych nenašla toho mnoho. Naučila jsem se vypnout a nechat se vést. A tak jsme zastavili u hrobu spolužáka, i to je způsob, jak člověk se někdy doví o smrti.
Přála bych čtenáři, ať již má přístup k mrtvým jakýkoli, aby alespoň v těchto dnech zažil autentičnost, které sebál, nebo vysmíval, nebo ji považoval za nepravděpodobnou.... ať bere člověk otázku komunikace se záhrobím jakkoli, alespoń jednu autentickou zkušenost zasluhuje, i kdyby po zbytek svého života neuměl najít vysvětlení. Pro naše předky taková zkušenost bývala běžná.
Komentáře