Dokončování práce o lidové magii mne dostalo k úvahám nakolik lze tradici určité oblasti vnímat jako tradici, která se nemá předávat nezasvěceným a má se pěstovat tam, kde vznikla, případně, kde se členové komunity přestěhovali, přirozeně šířit.
Dnes běžne provozujeme cool severskou tradici, předtím bylo cool voodoo a možná se díky antirasovým nepokojům v USA opětovně stane záležitostí, ke které se hodně liberálních lidí dostane, aby tak dali najevo jisou universalitu a světovou propojenost v rámci magie, kdy nezáleží na rase, ani národnosti.
Předcházející generace si svojí lokální tradici pěstovaly, zvelebovaly, neb magie byla mnohdy otázkou přežití. Také se staraly o kulty vlastních božstev či božstev více pokřesťančených. Neměly zájem na tom, aby se do jejich tradice naváželi lidé zvenčí, natož cizinci z jiných krajů. Když se stěhovaly, stěhovaly sebou i tradici, která se mnohdy následně vyvíjela jinak, nežli tam, odkud vzešly.
S dobou vědeckou se zkoumaly váce praktické dopady lidové tradice, neb ta usnadňovala život, měla vliv na kulturu, umění a jeden region se tak odlišoval od druhého. Někde lidová magie přežila, jinde splynula s pokrokem a snadnějším životem ve společnosti. Často z ní nalezneme pouze střípky v různých zvycích spojených se svátky či používáním bylinek a jiných receptů k léčení. Přetrvávala zejména v izolovaných enklávách, které byli lidé více odkázani sami na sebe.
Jenomže pokrok nezastaví ani hory, ani sníh a i v těch nejvíce pokroku vzdorujících enklávách řebřiňáky vystřídaly auta a koně traktory. Antibiotika vyřešila mnohé patálie a lidé směřovali k užívání výdobytků civilizace. Tak se stalo, že již moje babička vzpomínala, že oproti své babičce jsou její znalosti kusé. V naší generaci hrozí, že čas toto vše zavane zapomenutím, neb hodně věci se řeší úplně jinak. Doba mobilních telefónů úspěšně ničí zbytky telepatie.
Právě proto jsem se rozhodla, že se pokusím vzpomenout na co nejvíce věcí z lidové magie a zaznamenám je, abych alespoň skromně přispěla k tomu, že zůstane nějaká stopa po tradici pěstované na jednom kopci Beskyd. V dolině a na jiném kopci byla tradice obdobná, ale také zde lze najít podstatné odlišnosti.
První problém, na který jsem narazila, je způsob myšlení. Magie dnes se jako čert kříži vyhýbá všemu, co by zavánělo čakrababizmem, a právem. Na rozdíl od čakrabáb si předkové magii neidealizovali, nebáli se proklínat, ani projevit nevůli či brát spravedlnost do svých rukou. Jistě, v mnohém jím to také zkomplikovalo život, ale to bylo přijatelné riziko. S nadsázkou se dá říci, že zatímco muži mnohé řešili nožem, sekerou či pěstí, ženy prostě provedly kouzlo, a bylo vymalováno včetně zpětného odrazu. To, že existují duchové, bylo běžné pro tyto lidi a nedělaly se z toho pyramidové seanse, ani se nikterak kontakt s nimi nedramatizoval. Pozdější generace se naučily nic neříkat lidem materialisticky založeným. Také za své magické jednání uměly vzít odpovědnost.
Popis rituálů, zaříkávání, která se velmi kreativně dle situace měnila, představuje pouze technický aspekt, nic neříká o složce vůle a ani o přístupu k záměru. U starých lidí žijících magií jsem nikdy neslyšela otázku, a bude to fungovat? Vždy to fungovalo. Skepsi si mohli dovolit pouze nečarové. Proto také neprováděl magii každý. Měli v hlavě srován i vztah k církvi a vůbec jím kazání proti magii, jichž se často také na mši účastnili, nedělaly vrásky. Moderní hledání spirituality, či přístup ke snům, by jím vyvolal úsměv na tváří a nějakou hlášku o tom, že příliš přemýšlíme a málo cítíme.
Strach ze škodlivé magie provází lidi dějinami magie. Ty, které jsem jako praktiky poznala osobně, měly naprosto jasno. Buď dělaly tak, aby neškodily, a pokud se tak stalo, byl to osud. Anebo se nadrsno rozhodly, že nečary není potřeba litovat a v klidu škodily, jak uznaly za vhodné. Proto k výbavě těch pomáhajícíh patřily i techniky, jak zlomit škodlivé čarování. Samozřejně, některé věci zlomit nešlo, ale to byl osud, Boží vůle..., následek neopatrnosti oběti, neb každé dítě vědělo, čeho se vyvarovat, jak neskočit na lep, některé preventivní techniky byly obecně rozšířené.
Největší úskalí, na které jsem narazila, je myšlení moderního člověka praktikujícího magii. Většina z nás prošla nějakou cestu spojenou se západní magii, její filosofii, východní filosofii, psychologii, moderními západními směry. Pokud se kolega takto odchovaný pustí do konfrontace s tradiční lidovou magií, obvykle reaguji s nevolí, protože vím, že je to nejhorší cesta, jak k tradiční lidové magii přistupovat. Také je potřeba být opatrný a nejít cestou Tučkové, která pro svůj román použila jako inspiraci vyprávění konkrétních lidových čarodějek, bohyň, a jaksi při tom opomenula, když se již pouštěla na cestu fikce, změnit i jména. Pro horalskou náturu, je to dosti drsná realita. Jedna věc je, že všichni věděli, že toto je bohyně a znali nějaké příběhy o její magii, a druhou věcí je číst si o tom v nějaké fikci zasazené do věrohodného prostředí s věrohodnými osobami přístupnou celé republice. Poslední, co by potomky napadlo, je romanticky se nad dějem rozplývat. Ten, kdo zažil tyto osoby živé, možná s nimi vypráví ve svých snech, cti jejich památku a přístup, protože s nimi žil, se neumí s přístupem autorky ztotžnit. Svým způsobem má autorka štěstí, že potomci neumí či nemají potřebu toto řešit magicky, stará garda by takovou věc pořešila velmi razantně.
Poslední věta předchozího odstavce je kontroverzní. Kdo znal podobnou čarodějku mající velký smysl pro vlastní image a docela účinné prostředky na řešení situací, kdy ji někdo image poškozoval, si umí představit několik způsobů řešení i následků včetně rizika zpětného odrazu. Pro ostatní to bude nejspíše podnět k myšlence, a co by tak jako bába s tím mohla udělat?
A právě na této otázce je demonstrovám onen rozdíl v myšlení. Mohla bych jako důkaz předložit nějaké operace již zesnulých dám, mohla bych obejít ještě žijící svědky, kteří by to verifikovali, ale pro moderního člověka by toto bylo k ničemu. Myslí úplně jinak. Narazili bychom i na skutečnost, že jména dám nelze zveřejnit. Na to byly za života velmi citlivé.
Renesance zájmu o tradiční lidovou magii vítám. Nebýt folkloristů a nadšenců, ať již z magické obce či mimo ní, nezbylo by ani torzo vzpomínek. Nevěděli bychom, že hodně těchto tradic vykazuje společné prvky mezi sebou a něco s magií jako takovou. Proto je velmi chvályhodné, že lidé ty staré zkušenosti zapisují, dávají je k dispozici jiným. Povšimla jsem si, že u nejednoho folkloristu se postupem doby měnil přístup. Přiznali, že kontaktem s těmito lidmi jejich skepse zmizela. Nejsem si jistá, zda tomu rozumí všichni jejich čtenáři, kdo tyto lidi poznal, přesně ví.
Začala jsem dávat dohromady to podstatné, na co si vzpomínám, což poslouží jako kostra pro pozdější detailnější práci, kde budu svojí zkušenost srovnávat s materiály folkloristů v rámci blízkého regionu. Také se chci pokusit nějakým způsobem překlenout propast mezi myšlením dnešním a tehdejším. Lidoví čarodějové či mystici byli izolovaní od světa. Netušili, že existuje nějaký Bardon, Kabelák ect. Někdy potkali na pouti kartářku a drželi v ruce hvězdařský almanach či snář, z něhož měli obvykle legraci. Nečetli jiné publikace, neuměli anglicky, aby si udělali rozhled v různých filsofiích a magických směrech. Na spiritisty, pokud občas nějakého potkali nahlíželi se značnou nedůvěrou. Dnešní andělky by byly dobrým terčem pro vtipné vyprávění. Jednoduše neměli dnešní možnosti a tak nezbylo, než pořádně dělat a prohlubovat to, co znali.
Komentáře