Příspěvek není pouhým povídáním o termínech z religionistiky, ale je doplněn o mojí osobní zkušenost.
Dříve nebo později se každý v rámci magické práce
dostane k pojmům jako je duše HGA, fetch a bude potřeba, aby tomuto
porozuměl. Pro vytvoření si uceleného systému doporučuji knihu „Pojetí duše
v náboženských tradicích světa, DharmaGaia, Praha 2007", která popisuje
základy koncepce duše v Řecku,
starém Egyptě, severskou koncepci, v judaismu, křesťanství, islámu, védách,
džinismu a budhismu. Problém spočívá v tom, že v našem evropském,
prostoru jsme ovlivnění křesťanským systémem, o němž nemáme jasno, pokud nejsme
praktikující křesťané a na straně druhé New Age nám zde pomíchalo vše možné.
Následující příspěvek je pouhým základem, který má navést k tomu, aby si
adept magie udělal jasno, roztřídil své představy, ujasnil si, čemu se chce
věnovat, a tento koncept hlouběji nastudoval.
Pro porozumění systému duše v Egyptské ale i Severské
mytologii, k němuž se chci dostat, neb se jedná o koncepce mi milé, pro mě
přijatelné k vnitřní práci se sebou, se bude potřeba oprostit od
křesťanského vnímání duše. Bez toho pouze stěží pochopíme podstatu věci a
jakákoli naše práce nebude autentická, ale pouhé roubování křesťanské koncepce
na model duše Khem anebo ten severský. Jsou to modely, kterým se osobně věnuji,
které chci dál popisovat, a zároveň čtenáři přiblížit, s čím jsem se
musela potýkat.
Na začátku, každý adept narazí na Fausta a vůbec zjistí, že
se vše točí kolem duše. V pojetí křesťansko-pověrčivém vládne přesvědčení,
že vše kolem usiluje o duši ubohého adepta okultních věd, aby jej o duši
připravilo. Takže se podívejme na základy této myšlenky, která není nikterak
moderní a vychází ze starších přístupů k teologii. Tak si lidé církevní
vysvětlovali, proč člověk vůbec od křesťanství odchází, … něco jiného zmocnilo
se jeho duše...
Křesťanská koncepce
Duše je spjata s tělem, představuje nitro člověka, tu
část, která posléze následuje do Království věčného. V evangeliích se psyché objevuje v souvislosti s otázkou
po pravém životě, po tom, jak může člověk svůj život zachránit či naopak
ztratit. (Viz shora uvedená kniha) Právě
přijetí Ježíše představuje onu záchranu duše – života věčného. Jak trefně
poukazuje Ondřej Kolář (viz shora uvedená
kniha), tato víra spočívá v naději, že Bůh svého věrného přenese i
přes smrt, pronásledování, s pomocí Boží zdolá člověk všechny zkouška a
všechna příkoří, která mu způsobili ti, kteří pronásledují přívržence Krista. Duši
lze zatratit, ale nelze ji zničit. Každá duše má naději na záchranu před
zatracením, a i duše zatracená může být vykoupená např. modlitbami a nesmírným
milosrdenstvím Božím. Buď se duše za svého života stala věrnou Bohu a jeho
synu, potom končí navěky v království božím, anebo v očistci či
pekle, dokud nedojde k jejímu očištění, neb duše je obrazem Božím. Dokud
člověk žije, je tělo a duše pohromadě, až umře, fyzické tělo pomine, ale duše
zůstává. Teologie, ačkoli má různé nápady, nepřipouští nová vtělení,
reinkarnaci. Očistec rozhodně není tím, že se člověk vtěluje. Spíše jde o stav,
kdy duše člověka bloudí po zemi, dokud se nenajde někdo, kdo za její spásu bude
se modlit, nechá za ní sloužit mše.
Ačkoli protestanská teologie postuláty duše různě
zpochybňovala, římští katolíci mají naprosto jasno. Duše je obrazem božím, po smrti se dostává
tam, kam má a trpělivě očekává den Božího soudu, který rozhodne o jejím
konečném osudu. To je smyslem celé její existence.
Átman
Pojem, se kterým se setkáváme v mnoha oblastech
okultismu. Znamená trvalé, neměnné a nezávislé jsoucno. Zároveň má toto slovo
více významů. Jedná se o životní princip, esence člověka, to co překonává věky
a není pomíjivé. Vůbec celý budhismus je protnutý filosofii nejhlubší podstaty
člověka a jeho existence. Toto učení směřuje k tomu, jak dosáhnout
nejvyššího cíle, tedy vysvobození z koloběhu opakujících se zrození plných
strastí. Átman je nesmrtelný a rovná se neměnnému a věčnému Absolutnu. Nicméně
religionisté, jejichž zaměřením je budhismus, vedou zajímavé polemiky o tom,
zda Buddha koncepci átmana odmítal či nikoli. V tomto směru jsem se setkala
s různými názory, s nimiž se neumím ztotožnit, možná i proto, že onen
základ budhismu mi je zřejmě cizí. Po seznámení se s různými přístupy
k átmanovi nepovažuji ani výrok „átman rovná se duše“ za směrodatný. Spíše
átman je to, co zbude, když pomíjivé pomine.
Dá se mluvit o snovém (éterickém tělu) jako o átmanovi? Sama
někdy takto o něm mluvím, ale jsem si přitom vědoma rozporuplnosti koncepce
átmana z pohledu religionistického. O čem jsem ale přesvědčena, a co
v křesťanské religionistice nenajdu, je skutečnost, že nejsme pouze onou
matérii, ale i něčím jiným, éterickým, co nefunguje jenom po smrti, ale
ovládnutím různých technik (východ vidí základ v meditaci nebo józe) mohu
s tímto být, zjednodušeně řečeno, v kontaktu, ve shodě. Ono hledat
budhismus a nevidět vliv Upanišad, je poněkud nepřesné. Mám zkušenost, že věci
jinak vypadají z pohledu matérie a jinak z pohledu éterického. Ano,
potom se více podobáme bohům, jsme ve sféře „božského“. I zde lze zaujmout
postoj dualisticky anebo najít rovnováhu.
Zůstává zde jedna otázka, co vše si sebou umíme nést do stavu
změny vědomí, kdy žijeme snovým tělem? Vědomí? No jak kdy a co z něho?
Vědomosti, nebo jich máme jinak poskládané? Paměť? Něco asi ano, jinak bychom
ani nevěděli, co se asi v tomto stavu dělo. A vůbec, co nám tento stav
dává pro běžný život? Jelikož jsou lidé, kteří ač mají krásné prožitky, dlouze
se do stavu změny vědomí úmyslně nedostávají, lze odpovědět, že každému něco
jiného.
Reinkarnace
Religionisticky se myšlenka reinkarnace objevila
v Indii na scéně poněkud později a není tak úplně zřejmé, kde se vlastně
vzala. Možná vliv okolního hinduismu… Původní védské prameny jednoznačně mluví
o odchodu do podsvětí. Upanišády vážou karmu na určité morální zásady. Musíme
si uvědomit, že ne všechny religionistické směry vyznávají asketismus a nemají
za cíl postupné ustání s jakoukoli činností, tedy žádná reinkarnace, žádná
karma, ale splynutí v blaženosti s něčím, co představuje „vše a nic
zároveň“ (moje interpretce komplikované filosofie asketického Absolutna).
Osobně jsem taktéž neměla problém přijmout myšlenku
reinkarnace. Jistě, na rozdíl od stavů rituálních, zde se již vůbec nedá říci,
mám osobní zkušenost. Tady je to o pocitu. O pocitu, kdy něco víte, předvídáte,
prostě víte, jak to je, ačkoli objektivně nemáte důkaz, či vůbec jak vědět,
nicméně později se ukáže, že to je pravda. Takové zkušenosti mívám běžně, takže
mám i odvahu věřit tomuto pocitu ohledně reinkarnace. Nemám to ale tak, že bych
věděla, byla jsem tím a tím člověkem, žila jsem tehdy a tehdy… Vím jen, že se i
při zamyšlení nad reinkarnacemi cítím jako žena a že nějak pokračuji
v tom, co jsem kdysi dělala, a příště zase navážu. Některé osobnosti jsou
mi sympatické, jak si o nich čtu. Mohla jsem je znát, mohla jsem být nimi anebo mi ony jen něčím připomínají to, čím sama jsem bývala. Pro mě není podstatné po
tomto pátrat. Máme úžasnou fantazii, která otvírá nám bránu
do imaginace, ale pozor, když zapomeneme se, fantazie nás vytlačí do světa ryze
fantazijního, který už tolik s imaginálním společného nemá. A člověk tak dostává
se do světa iluzí. Jestli jsem v něčem přeci jen asketická, tak nelpím na
konkrétní představě o zašlé slávě či ostudě, ale beru stávající inkarnaci jako
úděl obstát s tím, co mi bylo vrozené, co přitahuji k sobě, co
odpuzuji a co jaksi přichází samo, aniž bych se o to prosila.
Karma
Pojem, který nalezneme jak v budhismu, tak i ve Védách,
hinduismu… Je karma důsledkem reinkarnace? Anebo od počátku jsou tyto dvě
myšlenky spolu spojené. Jedna z otázek, která trápí religionisty. Nicméně
zákon karmy dnes, jak se s ním potkáváme, je propojen s reinkarnací.
Protože to, jak člověk žil, co dělal, se projeví i v jeho dalším životě.
Osobně mi je velmi blízké přijetí karmy jako příčiny,
kauzálního nexu a následku. Jen je to strašně těžké prakticky pochopit. Právě
vnímání skrze změnu stavu vědomí mi ukazuje mnohdy odpovědi na otázku proč.
Věci se dějí, a je jedno, zda jím rozumíme. Podstatné je, co uděláme. Jak se
zachováme. Uvědomováním si alespoň něčeho, se člověk mění, stává se lepší
osobou. Lepším člověkem a přispívá tak k naplnění svého osudu, který smrtí
nekončí.
Ono každý dobrý a zlý skutek se vrací je zavádějící
právě v tom, že nechápe mnohdy, co je dobré a co je zlé. Vynechám extrémy,
kdy někdo někomu jakýmkoli způsobem cíleně a vědomě ubližuje. Někdy něco, co se
jeví být dobrým, ale v dané situaci velmi škodí. Protože člověk je tvor,
který má tendence druhému člověku přisuzovat své vlastní myšlenkové pochody a
vytváří si tak předpoklady o tom druhém. Než člověk začne cokoli konat pro jiného člověka
bez jeho vědomí, musí si umět zodpovědně, ne alibisticky, odpovědět na otázku,
zda jeho konání již není manipulace. Manipulaci poznáme velmi lehce z řeči
druhého, projevuje se často jako velké omlouvání si před sebou toho, co činíme.
Komentáře